Herbert Kolb - KDYBY TU BYL WILZENBACH

...a  člověk najednou už nemůže jinak. Tak třeba sedí  sám ve stepi, ponechán  sám sobě, a čas uplývá:

co teď promeškáš, nikdy už nedohoníš, tak mu to  náhle začíná šumět kolem uší,  široko  daleko není  nic než:  dnes večer tě přivedou na  velitelství a zatknou tě, neodvolatelně. Nemohlo by to dopadnout tak, že je pak  člověku prázdná step přece jen milejší, než být zatčen na nějakém velitelství? A běží to s ním pryč, otázka „Kam  bych  měla utéci" je jako odmetena  s bezradného čela, neboť teď už nehraje roli ono Kam?, nýbrž jen: Kam ne? Kam v žádném případě? Kam ne, i kdyby to život mělo stát? Já však  půjdu dál svou cestou do Opošni, důsledně, i když bez ní. A  trochu se poohlédnu ve městě i na třech silnicích, které  z něho vedou ven: dolů do Poltavy,  na druhou stranu  do Bogoduchova a nahoru  do  Achtyrky.  Aby mi nikdo nemohl  vyčítat, že  jsem se  po uprchlé dívce nesháněl: jenže já ji nenajdu. A možná, to bych  si ale musel ještě rozmyslet,  možná půjdu  dokonce i na velitelství:
    Měl jsem sem dopravit jednu zadrženou dívku, která byla přistižena bez papírů  a  i jinak  za podezřelých  okolností, v  třetí vesnici  severozápadně odtud, jak se ta  vesnice  jen jmenuje? mohl  bychvám ji ukázat  na mapě, kdybyste  tu nějakou měli, abych se mohl  podívat.  A přitom bych  vám mohl také hned ukázat, kde to bylo — ach správně, ještě tohle vám musím říci: ona mi totiž utekla.  Podrobnější  hlášení  učiním  u své jednotky, jakmile se vrátím, lépe řečeno u poručíka: od toho jsem totiž ten rozkaz  dostal.
    Jemu ale ohlásím, až dnes večer před osmou dorazím do Kotělvy, a  bude to  pravda, jaká  byla, trochu  vylepšená o  pravdu, jaká  by  mohla být: že mi zadržená dívka cestou utekla, když  jsem jí šel pro vodu, protože jevila známky únavy a téměř už nemohla dál: měli jsme však před sebou  ještě asi patnáct kilometrů pochodu  na slunci a ne chtěl jsem  riskovat, že bych  si ji musel  naložit na záda někde mezi  tou vesnicí a Opošňou. Tak jsem jí chtěl přece  jen spíš donést  vodu, a když jsem pak došel na místo, kam se ta dívka, téměř neschopná  transportu, posadila, už jsem  ji tam nenašel.
    Co  mi  všechno  bude  náš  poručík  v  Kotělvě po takovém hlášení vykládat,  to si  dovedu představit a  ani  k  tomu  nemusím  namáhat svou fantazii: ale potrestat mě může jen sedmi ostrými, a kdyby to šlo výš,  může mě  to stát dvakrát tolik. Neboť je to jen přestupek ve strážní službě, abych tak řekl, při provádění rozkazu. Koneckonců jsem to udělal  jen proto, abych provedl rozkaz: dopravit zadrženou dívku na krajské velitelství v Opošni. Ale že se mi cestou složí, to rozkaz nepředvídal: a  bylo tudíž  na mně, jak tuto situaci vyřešit a zároveň splnit rozkaz. A tak jsem se to naučil v předpisech, pane poručíku:
    Žádným rozkazem  nemůže  být voják až do  posledního vojína zproštěn povinnosti  samostatně a odpovědně rozhodovat, pakliže si toho situace vyžaduje. (K tomu nám Wilzenbach jednou řekl:    Tu větu by si měl člověk pamatovat; je to zřejmě jedna z  těch  docela mála,  které mu  můžou prodloužit  život. — To ale raději  nechám stranou.)
    Ještě bych se mohl  zmínit, jestli mě ovšem vůbec pustí k slovu: Měl jsem s tím počítat předem, že se pokusí utéci? Ne, neboť až  dotud nedávala nijak najevo, že by měla něco takového v úmyslu.
    A teď bych mohl vypočítávat: za prvé a za druhé.
    A vůbec tady nepůjde o nějaké vytáčky z mé strany; důležité je jen  to, že se ta věc může  nazývat nanejvýš přestupek  ve strážní službě, v žádném případě to nemůže  být  neprovedení rozkazu.
    Protože to  je hned stokrát horší.
    A  kromě  toho Wilzenbach vždycky říkal, když jsme  ho  ještě měli u nás v družstvu:  rozkaz se provést musí, o  tom není sporu, jde jen o to:  jak ho provést...