Hiró Onoda - MOJE TŘICETILETÁ VÁLKA

        ...Konečně ze stanu vyšel major Taniguči v kompletní uniformě i s čepicí  na hlavě. Zdvihl jsem  ruku k  pozdravu. Musel jsem soustředit všechnu svou sílu. Pronikla mi až do konečků prstů.

   „Podporučík Onoda! Přišel jsem na váš rozkaz!" ohlásil jsem se mu.  

Dobrá, dobrá,"  řekl major, přistoupil ke mně a laskavě mi poklepal na levé rameno. Pak vytáhl balíček cigaret se státním znakem chryzantémy a podal mi jej.

   „Tohle ti posílají z ministerstva."

   Přijal jsem krabičku, lehce ji pozvedl na znamení díků a ustoupil jsem o tři kroky. Zaujal jsem vojenský postoj. Suzuki si kousek opodál  připravil fotoaparát. Major  vzal do obou nikou papír s rozkazem.

   „Přečtu ti rozkaz," řekl.

   Napnul jsem sluch. Major začal číst. Byly to dva rozkazy. První z nich, „Operační rozkaz štábu armády", přednášel nezúčastněným tónem, ale do čtení druhého,  „Rozkazu štábu zvláštních jednotek", vložil důraz a v jeho hlase bylo znát napětí:

   „Rozkaz štábu zvláštních jednotek, 19. září 1945, Bekabak. Za prvé:  z rozkazu nejvyššího velitele zastaví  jednotky armády veškerou bojovou činnost. Za druhé:  z rozkazu velitelství armády je štáb zvláštních jednotek zproštěn všech vojenských povinností. Za třetí: jednotky a jednotlivci podléhající velení štábu zvláštních jednotek okamžitě  zastaví  bojovou činnost  a bojové operace a podrobí se velem nejbližších nadřízených důstojníků. V případě nutnosti se přímo spojí s důstojníky americké  nebo filipínské armády a budou plnit jejich nařízení.

   Podepsán náčelník štábu zvláštních jednotek 14. pozemní armády major Jošimi Taniguči."

   Major se na okamžik odmlčel. Pak velmi zřetelně dodal:

   „Konec rozkazu."

   Ani  jsem  se  nepohnul.   Čekal jsem  na  jeho další  slova. Představoval jsem si, že major na mne významně mrkne a tiše řekne:

   „Tohle byl oficiální rozkaz. Později ti sdělím víc. Je tu mladík Suzuki  a  skutečný  rozkaz  ti   nemohu v  jeho  přítomnosti předat ..."

   Upřeně  jsem  hleděl na  majora.  Ten  opětoval můj pohled s poněkud  strnulým výrazem ve tváři.  Uplynuly  dvě vteřiny, tři vteřiny . . . major neřekl vůbec nic.

   Batoh s výstrojí na zádech najednou jako by ztěžkl.

   Major pomalu složil listinu. V tu  chvíli jsem si uvědomil, že rozkazy nemají žádný „neoficiální" dodatek. Žádné tajné sdělení pro mne.

   Batoh byl čím dál těžší.

   To  potom znamená, že Japonsko  válku doopravdy prohrálo. Jak mohli všichni tak povolit. . .

   Měl jsem pocit, že tma ještě víc zhoustla. Vítr jako by mi provál tělem. Cestou sem jsem byl neustále ve střehu, obezřetně jsem prozkoumával okolí kousek po kousku -  to všechno byla najednou hloupost. A vůbec, co jsem íu vlastně dělal těch třicet let?

   Znovu jsem se otřásl, jako by mi vítr pronikl až do morku kostí. Znovu jsem si jasně uvědomil, že můj bojový úkol, který jsem zde na ostrově plnil třicet let, je definitivně u konce. . .

   Vyňal jsem náboje z pušky. Měl jsem ji celých třicet let neustále připravenou k výstřelu. Při pohledu na vyprázdněný zásobník jsem pocítil smutek a prázdnotu.

          „Máš toho za sebou moc, odpočiň si," řekl major.

          Shodil jsem z ramen batoh a opřel o něj pušku.  Což i tahle puška, která mi dlouhá léta chránila život a kterou jsem pečlivě mazal a čistil, není ode dneška k užitku? Ani Kozukova puška schovaná ve skalách . . .?

    Skutečně skončila válka před třiceti lety? O co tedy bojovali moji druzi Kozuka a Šimada, dnes oba mrtví? Nebylo by bývalo lepší, kdybych zemřel společně s nimi?

    Vešel jsem pomalu za majorem do stanu.

    Té noci jsem ani oka nezamhouřil. Podával jsem hlášení o své třicetileté průzkumné a bojové činnosti. Podrobné bojové hlášení. Major Taniguči mi zaujatě naslouchal od začátku do konce, tu a tam prohodil pár slov a mnohokrát souhlasně přikývl. Chtěl jsem podat zprávu zcela věcně podle časového sledu, ale při vyprávění se mi před očima živě vybavovaly různé situace a postupně mne přemohlo vzrušení. Zvlášť když jsem hovořil o  smrti Šimady a Kozuky,  sevřelo se  mi hrdlo a často jsem se musel odmlčet. I major  potlačoval slzy a několikrát usilovně zamrkal. Mojí jedinou oporou v  té chvíli se mimoděk stal Suzuki. Zmírňoval atmosféru ve stanu hlasitým chrápáním...