Život je tragédií pro toho, kdo cítí, a komedie pro toho, kdo myslí (Jonathan Swift)

Ilja Ilf a Jevgenij Petrov - ZLATÉ TELE

13.07.2010 18:42

      ...Dříve než se Ostap pohroužil do mořských hlubin, musel vykonat hodně práce na pevnině. Hlavní stopa ho zavedla pod zlatá písmena Herkula a většinu času trávil v tomto úřadě. Už ho neudivovaly  pokoje s alkovnami a umyvadla, sochy, ani vrátný v čepici se zlatými klikyháky, který si  tak rád  pohovořil o pohřbu žehem.

   Z nesouvislých výkladů zoufalého  Brlohy se vynořila poloodpovědná postava soudruha Makrelky.  Sídlil ve velkém pokoji se dvěma okny, v němž kdysi bydlívali zahraniční kapitáni, krotitelé lvů nebo bohatí studenti z Kyjeva.

   V místnosti často a nedůtklivě zvonily telefony, někdy každý zvlášť, jindy oba zároveň. Nikdo  však  nezvedal sluchátka.  Ještě častěji se otvíraly dveře, do pokoje se vsouvala ostříhaná služební hlava, rozpačitě zajezdila očima a mizela, aby ihned uvolnila místo jiné hlavě, ne už ostříhané, ale porostlé tvrdými pačesy nebo prostě holé a  nafialovělé  jako  cibulka. Leč  ani cibulková lebka se nezdržela dlouho mezi dveřmi.  Místnost byla prázdná.

   Když se dveře otevřely snad už po padesáté toho dne, nakoukl do pokoje Bender. Zrovna jako každý jiný zavrtěl hlavou zleva doprava a zprava  doleva a jako každý jiný se přesvědčil o  tom, že soudruh Makrelka v  pokoji  není. Veliký kombinátor drze vyjádřil svou  nespokojenost  a  vydal se na  pouť po odděleních,  sekcích, odborech a pracovnách,  všude se ptal, zdali někdo neviděl soudruha Makrelku. Všude se mu dostalo stejné odpovědi: „Ted tu zrovna byl" nebo „Před chvílí odešel".

   Poloodpovědný Jegor náležel k početnému druhu úředníků, kteří „tu  teď zrovna byli" nebo „před chvílí odešli".  Někteří z nich se  nemohou dostat do své pracovny ani za celý pracovní den. Přesně v  devět  hodin vchází takový člověk do úřední haly, a pln dobrých předsevzetí, klade nohu na první stupeň schodiště. Čekají  ho velké věci. Svolal si do  pracovny osm důležitých schůzek,  dvě rozšířené porady a jednu užší. Na psacím stole leží kupa listin vyžadujících okamžité odpovědi. Práce je zkrátka nad hlavu, ani čtyřiadvacet hodin by na ni nestačilo. A polood po vědný nebo odpovědný občan  čile klade nožku na mramorový stupeň. Ale udělat krok není jenom tak. „Soudruhu Plachetko, na minutku," ozve se vrkající hlásek, „zrovna jsem s vámi chtěl vyřešit jednu maličkou otázku." Plachetku měkce uchopí v podpaždí a odvádějí do koutka haly. A od tohoto okamžiku je  odpovědný nebo poloodpovědný pracovník  pro stát ztracen —  jde z ruky do ruky.  Sotva stačí vyřešit maličkou otázku a přeběhnout tři

schůdky, už ho znova chytají, odvádějí k oknu nebo do tmavé chodby nebo do nějakého prázdného zákoutí, kam nedbalý hospodářský správce naházel prázdné bedny, a něco mu důtklivě vysvětlují, něco chtějí, na něco naléhají a žádají, aby něco okamžitě  zařídil. Ke třetí hodině odpolední se odpovědný pracovník přece jen dostane do mezaninu.  K páté hodině se mu podaří proniknout dokonce do prvního poschodí. Poněvadž ale sídlí  ve druhém  a  úřední hodiny skončily, pádí dolů a opouští úřad, aby se včas dostavil na naléhavou mezisektorovou poradu. A v pracovně se zatím mohou  ztrhat telefony, ruší se určené  schůzky, korespondence leží bez odpovědi a účastníci dvou širších porad a jedné užší netečně popíjejí čaj a klábosí o závadách v tramvajové dopravě.

   U Jegora Makrelky byly tyto zvláštnosti neobyčejně zostřeny  veřejnou činností, jíž se oddával až s přílišným zápalem. Obratně a  výhodně využil všeobecného sebeklamu, který se  v Herkulovi jaksi  nenápadně zahnízdil a bůhvíproč se mu říkalo veřejná funkce.

   Herkulovci vysedávali na schůzích tři hodiny  a poslouchali Makrelkovo nedůstojné žvanění.  

        Všichni by byli hrozně rádi popadli Jegora za  tlustá lýtka a vyhodili ho ze slušné výšky oknem.  Časem se jim dokonce  zdálo, že žádná veřejná  činnost ani neexistuje a nikdy neexistovala, třebas věděli, že za zdmi Herkula je nějaký jiný, pravý veřejný život. Je to ale hovado, myslili  si, teskně otáčejíce v rukou tužky a čajové lžičky, simulant jeden zatracená! Vzít si však Makrelku na mušku a odhalit ho nebylo v jejich silách. Jegor pronášel  správné řeči o sovětské veřejné práci, o kulturní činnosti, o škole práce a zájmových kroužcích. Avšak za všemi těmi plamennými slovy byla  prázdnota. Patnáct politických a hudebně dramatických kroužků vypracovávalo už dva  roky perspektivní  plány; buňky dobrovolných svazů, jež měly za úkol  napomáhat rozvoji letectví, chemických znalostí, automobilismu,  jezdeckého sportu, turistiky a  rovněž  co  nejrychlejšímu  vymýcení velmocenského  šovinismu, existovaly toliko v zanícené  představivosti členů závodní rady. A  škola práce, jejíž založení si Makrelka obzvlášť kladl za zásluhu,  sc neustále reorganizovala, což znamená, že nevyvíjela vůbec žádnou činnost. Kdyby byl Makrelka čestný člověk, musel by si přiznat, že celá tato práce je vlastně pouhý přelud. Avšak v závodní radě se tento přelud odíval hlášeními a na vyšší odborné instanci už nebudila existence hudebních a politických kroužků nejmenších pochyb. Škola práce se jim tu rýsovala v podobě velké zděné budovy,  v  níž stojí lavice, bystrý učitel kreslí na tabuli křídou křivku růstu nezaměstnanosti  v USA  a vousatí žáci politicky rostou přímo před očima. Z celého sopečně prudkého okruhu veřejné činnosti, jímž Makrelka objal Herkula, zářily pouze dva ohnivé body: nástěnné noviny Předsedův hlas, jež vycházely jednou do měsíce a dělali je v  úředních hodinách Makrelka a Bonza, a deska s nápisem Přestali jsme pít a vyzýváme k následování, pod nímž však nestálo ani jedno jméno.

   Honba za  Makrelkou po poschodích Herkula se Benderovi k smrti zprotivila. Veliký kombinátor nemohl slavného veřejného činitele živou mocí dostihnout. Ustavičně mu uklouzával pod rukama. V závodní radě zrovna ted telefonoval, membrána byla ještě horká a z černého laku telefonního sluchátka doposud nezmizel opar  jeho dechu. Tuhle na okně ještě seděl člověk, který s ním právě  mluvil. Jednou Ostap dokonce spatřil Makrelkův odraz v zrcadle na schodišti. Vrhl se tam, ale zrcadlo se rázem vyčistilo,  odrážejíc toliko okno se vzdáleným mrakem.

   „Panenko Maria a všemocná milice!" zvolal Ostap udýchaně. „Copak je to za banální, protivnou byrokracii! Naše Černomořská filiálka má taky  své slabé stránky,  všelijaké závady v puncovně, ale něco takového, jako v tomhle Herkulovi..."

Vyhledávání