Irwin Shaw - MLADÍ LVI

    Když Michal vyšel z divadla a zamířil směrem k Hyde Parku, plál Londýn kruhem jasných ohňů. Obloha matně světélkovala a mraky občas zazářily pomerančovým odleskem. Hamlet byl už mrtev. „Zemřelo velké srdce," řekl Horacio . „Dobrou noc, můj princi! Zpěvy andělů tě uspí." Horacio doříkal i svá závěrečná slova o neřestech, o krvavých a sprostých zločinech, o smrti zaviněné přehmatem. Doříkával je ve chvíli, kdy poslední Ně­mec hřměl nad Doverem, a ve chvíli, kdy poslední Angličan hy­nul v plamenech svého domova, padala zvolna opona a uvaděči se rozběhli uličkami hlediště s kytkami pro Ofelii a ostatní před­stavitele hry.
    Na Piccadilly promenovaly houfy nevěstek, svítily baterkami do míjejících tváří, sprostě se hihňaly, pokřikovaly na americké vojáky: „Hej, Yanku, dvě libry, Yanku."
    Michal se zvolna prodíral loudavým zástupem lehkých holek, vojenských policistů a vojáků a připomínal si, co říkal Hamlet o Fortinbrasovi a jeho mužích:
        „Co třeba tahle mocná armáda:
        zhýčkaný princ, jenž stojí v jejím čele,
        se v pyšné ctižádosti směje všemu,
        co skrývá budoucnost, a pro maličkost ;
        vydává křehký život napospas
        zásahům osudu a hrozbě smrti."
    My se také smějeme všemu, co skrývá budoucnost, řekl si, když ve tmě sledoval vojáky handrkující se s ženskými, ale jak žalostný, jak pochybný je ten náš smích! My také vydáváme křehký život na pospas zásahům osudu a hrozbě smrti, a pro víc než pro maličkost, jenže v docela jiném duchu než Fortinbras a jeho dvacet tisíc zbrojnošů za kulisami jeviště! Anebo že by Shakespeare nadsazoval? Patrně. Žádná armáda, ani ta, se kterou se ten dobrák Fortinbras vrátil z polského tažení, ne­byla patrně tak udatná a oddaná, jak si ji dramatik vymyslil. Dala podnět k působivému monologu a patřičně se hodila k Hamletově choulostivé situaci, a tak ji Shakespeare postavil do hry, i když dobře věděl, že lže. Nikdy se nedovíme, co si ta­kový f rajtr Fortinbrasovy pěchoty myslel o svém zhýčkaném princi a jeho pyšné ctižádosti. I z toho by se dala udělat zajíma­vá scéna... Jak kráčí na smrt dvacet tisíc mužů, pro přelud slávy lehnou do hrobů jak na postel — je to tak? Ne tak daleko odtud čekají hroby na víc než dvacet tisíc mužů kolem mne, říkal si Michal, i na mne možná čeká hrob, ale přelud slávy ztratil patr­né za tři sta let něco ze své moci. A přece jdeme, jdeme. Ne v rytmu blankversu, se vznešenou jistotou, tolik obdivovanou mužem v černém trikotu, to ne, ale jdeme. Jdeme v jakémsi kul­havém, bolestném rytmu prózy, právního jazyka, příliš zašmodrchaného pro běžnou potřebu či pochopení, a je to nejspíš roz­sudek vynesený nad námi jakýmsi civilním soudem, který není tak docela naším nepřítelem, ani zcela naším přítelem, soudní příkaz vydaný takřka poctivým soudcem, který se opírá o výrok poroty sestavené z lidí ne tak docela našeho společenského zařa­zení, poroty rozhodující o případu, který není nesporně v její pravomoci. „Jděte," říkají, „jděte chvilku umírat. Máme své důvody." A my, aniž jim zcela důvěřujeme, aniž jim zcela ne­důvěřujeme, jdeme. „Jděte," říkají, „jděte chvilku umírat. Až s tím budete hotovi, nebude svět lepší, ale snad nebude ani o mnoho horší..."