Ivan Olbracht - O ANNĚ, RUSÉ PROLETÁŘCE

        „Ale ted jděte domů, Andulo!" řekla Dadlinka s velitelskou samozřejmostí, kterou Anna tak dobře znala.

   V Anniných očích byla otázka.

   „Jen jděte!" poroučela paní ředitelová, neodkládajíc se rtů úsměv. ,,A držte si muže! Budou do vás dnes střílet."

   „Ježíši  Kriste!" vykřikla v Anně  zoufale její vesnice a Anniny dlaně se vznesly ke skráním. Její vyděšené  oči  hleděly úzkostlivě ve tvář krásné paní... Kde najde Toníka?!

   Ale jak na ni Anna hleděla, upřeně a vytrvale, počala se krásná paní ponenáhlu měnit.  A už zde nestála slečna Dadlinka s velitelskými pohyby, se smíchem na rtech a v ruce s tabulkou čokolády. Té už dávno nebylo. Nestála tu ani vlídná paní, varující Annu i za cenu zrady vlastního tábora.  Před Annou v  sychravém vzduchu prosincového  dne stála zlá tvář třídního nepřítele. Jen příliš zhýčkaného, aby dovedl vzít pušku a jít střílet sám, jen příliš zbabělého, aby si i v této krvavé chvíli nezahrál na laskavého přítele a rádce. Ale je to právě tento lehounký silskinový kožich s podšívkou z višňového hedvábí, pro který dnes budou do Toníka střílet! Jsou to právě tyto šampaňské střevíčky a hedvábné punčochy, pro něž se dnes bude vraždit! Je to právě tato půvabná čapka a americké rukavice a kytička z pestrého hedvábí na prsou paní bankovní ředitelky, pro které tekla již včera dělnická krev! Anninou hlavou se mihla dávno zapomenutá představa utýrané zednické ženy, házející paní stavitelově k nohám  milodar  Českého  srdce.  Anně se zdálo,  že oči paní  Dadly jsou zlé a  úsměv posupný.

          A tehdy se počaly měnit také modré oči Anniny. Zmizela z nich úzkost a zmizel z nich strach a také ony tvrdly a stávaly  se ohnivými. Ruce od skrání klesly. A Anna, plavá služtička, zde stála vzpřímená a velká. A její ústa, prve rozpačitá, ted pravila přísně a nepřátelsky:

           "Budete do nás střílet?! My do vás také,  pani!" A oči jí zaplanuly.

          Obrátila se a šla.

          Už věděla, kam má jít. Ne za Toníkem. Mezi své! Tam je také Toník. Jedno, zda jí po boku či kdesi  za zdmi  domů a za uličními  bloky. Mezi svými! Mezi těmi, kdož jí dali  milence a  muže, domov a dítě, kdo s ní byli vždy, kdykoli jí bylo zle.

          Do Kolbenky půjde!

          Šla  pevnými  kroky ke stanici  elektrické  dráhy, nestarajíc se o elegantní paní na chodníku, zrudlou hněvem a sršící uhlíky z očí nad nevděkem, nad urážkou, nad drzostí, nad neslýchanou proletářskou nestydatostí, s jakou se ta služka chovala k ní, dámě, která  z ryzí dobroty srdce a přes slib mlčenlivosti, daný manželu, chtěla zachránit jí a  jejímu muži  to nejdražší, co člověk má:  život.

          „Mrcho!" zasípěla  za ní paní Dadla.

          Anna jela do Kolbenky. Nebyla v ní již  bázeň, nebyla v  ní úzkost a její srdce bylo  odhodlané.

          Na rozhraní vnitřní Prahy a Karlina spatřila dělnický průvod. Uviděla jej už zdaleka, jak  se jím na obzoru začernala ulice.   Srdce jí zabušilo radostí a vzrušením...

                                                                                                  ...

...Ale policie vyrazila o pět vteřin pozdě. Má v zádech davy běžící z náměstí, před sebou vpřed se řítící zástupy z Kaprové ulice. Ještě vteřinu a je sevřena mezi dvěma zdmi lidských těl. Tváře jsou vzdáleny jen na píď. Masa sebou zmítá. Zahřmí první výkřiky. První údery loktů a pěstí. Na hlavy dopadají první  rány. Mihnou se obušky a hole. Odkudsi přiletěl kus  cihly a strážník se oběma rukama chápe za tvář. Rozpoutává  se řež.

          A najednou:  Pok!...  Pok! A: Pok!... pok! pok!

          To policie vytrhla revolvery a střílí.

          Pok!... Pok! pok!... pok! pok! pok! pok!

          Ale nezní to  nijak, jako by se toho měl člověk bát. Spíše jako nějaký nevážný žert. Nenahání to strach ani Anně.

          Pok! pok! pok!

          Snad střílejí také naši.

          Pok pok pok pok...

          Rudý prapor se nějak  podivně zakymácel. Teď padá   malátně  k  zemi.  Také  praporečník padá k zemi.

          K praporu přiskakuje Jarda Jandák a zdvíhá jej vysoko. „Huráá!"  řve a oči má vytřeštěné.

          Strážník mu střílí ze vzdálenosti půl kroku přímo do obličeje.  Zsinalého drží ještě okamžik stlačená masa. Pak se student  kácí. Tváří do rozmoklého sněhu.

          Anna je zástupem vrhána dopředu. Je odrážena vzad. A kamsi nesena. A znova házena vpřed.

          V jedné chvíli vidí, jak zpod kamenného loubí vyrážejí četníci a ženou se s napřaženými bajonety náměstím. Snaží se rozdělit masy a část zatlačit na most. Je tam bitka. Také tam se střílí. Bílá plocha vyklizovaného náměstí se brzy rozšiřuje, brzy je menší. Válejí se tam ve  sněhu ranění. Ale Anna nepociťuje strach. Má dojem něčeho neskutečného a vzdáleného.

          Zas je unášena.

          A teď je v ústí postranní ulice uprostřed shluku lidí. Je  tu již volněji. Za jejími zády zní dusot a křik. Zase zaprasklo několik výstřelů.

          „Tudy se tam nedostaneme!" křičí někdo vedle ní. "Přes most Legií na  druhou stranu!"

          Shluk lidí se žene prázdnými  ulicemi.  Anna s ním. Pak unaveni již jen kráčejí. Netečným městem a kolem lidí, kteří ještě nic nevědí. Ale jdou s čely vpřed nakloněnými  a s obočím svraštělým nad ohnivýma  očima. Jako vojáci na posice.

          Přešli rychlými kroky most a spěchají po druhém břehu zpět ke  sněmovně.

          Ulice je  zatarasena.  Zatarasena zástupem  lidí, vířících se  kolem tří zastavených vozů elektrické dráhy. To jsou soudruzi, které četnictvo zatlačilo od  sněmovny na most. Vypjali kladky a vyvlékají z vozů  pobledlé policejní strážníky, kteří se tudy chtěli dostat vzad dělnických zástupů. Rvou jim jejich obušky, smýkají a bijí dělnickými ranami. Stráž se nepokouší ani o obranu. Chrání si jen oči a může-li, utíká. Po zemi se válejí přilby. A ti, kdož sem teď úprkem běží, ti,  v jichž středu je  také Anna, chytají  prchající a vrhají je o stěny domů.

          Anna se zastavuje uprostřed  ulice.

          „Toníku! Soudruhu Toníku!"Rozpřahuje náručí.

          Toník drží za prsa malého mužíka v brejlích, který vypadá jako špatně placený písař. Odhazuje ho. Ledabyle, jako by  mu  bylo odporné použít proti této nečistotě své kovodělnické síly.

          „Soudružko Anno!"

          Běží jí vstříc.

          Odkudsi ze Smíchova zní střelba. Hlučnější než ona policejních pistolí a soustředěnější. Snad vojenská.

          „U Ringhofferů se střílí!" křičí kdosi.

          Zástup se žene tam.

          Vpředu Toník a Anna. Běží a jejich kroky duní ulicí.

          Dopředu! Dopředu!

          Běží a jejich ramena se dotýkají.

          Dopředu! Dopředu!

          Daleko, daleko je Annina vesnice s plechovou holubicí ulétající se střechy  do světa, s mateřídouškovými  mezemi a topoly v Končinách. Daleko, daleko je Rubešová kuchyně a růžový pokojík slečny  Dadly. Až  na  druhém konci města je Jeseniova ulice.

          Kupředu!

          Kupředu, kupředu, Toníku a Anno!