VÁLKA ZULUŮ (Ivo T. Budil)

    Existuje dodnes velké mysterium obklopující bitvu u Isandlwany. Proč britské síly utrpěly drtivou porážku? Co se přesně stalo přibližně kolem jedné hodiny po poledni, kdy se vývoj na bojišti definitivně obrátil v neprospěch červenokabátníků a jejich natalských spojenců? Nikdo nepochybuje o tom, že podplukovník George Armstrong Custer jel 25. června 1876 v čele kavalérie 7. pluku na smrt, ale vojáci, jež zanechali Chelmsford a Glyn ráno 22. ledna 1879 na úpatí Isandlwany, disponovali dostatečnou palebnou silou na odražení útoku. Britský debakl nebyl neodvratitelný.
    Nejrozšířenější výklad příčin britské katastrofy u Isandlwany je jednoduchý. Britským vojákům došla munice a oni nedokázali udržovat Zuluy v bezpečné vzdálenosti. Situaci navíc zhoršily řídké britské linie, které snižovaly koncentraci palby. Zuluové proto snadno pronikali řídkými řadami britských vojáků a napadali je zezadu či z bezprostřední blízkostí. Jakmile se zulským válečníkům podařilo přiblížit na dostatečnou vzdálenost, použili oštěpy. Bajonety nepředstavovaly účinnou protiváhu zulským bodným zbraním. Bitva se změnila v jatka.
    Cavayeovi muži odešli na svah severně od tábora se sedmdesáti náboji, ale většina červenokabátníků měla k dispozici čtyřicet až padesát patron. Pokud zkušený voják vystřelil na útočící masu Zuluů desetkrát až dvanáctkrát za minutu, vydržela mu zásoba nanejvýše pět minut. Potom potřeboval nové patrony. To nebyl problém. Ve vozích pod Isandlwanou byla uložena dodatečná zásoba třiceti patron na muže a dalších záložních čtyři sta osmdesát tisíc nábojů. Klíčová otázka zní, kde se střelivo nacházelo během bitvy?
    Munice byla v britské armádě pečlivě balena v těžkých dřevěných bednách pobitých měděnými pásy a uzavřených devíti solidními šrouby. Bedny byly pečlivě evidovány a převáženy v muničních vozech. Šrouby v polních podmínkách rezivěly a špatně se povolovaly. Šroubováky (na dva proviantmistry připadal pouze jeden nástroj) se ztrácely. Předpisy vyžadovaly, aby náboje byly vydávány proviantním důstojníkem pouze po předložení příslušné žádanky. Není proto překvapující, že v kritických chvílích se při distribuci munice údajně tvořily dlouhé fronty. Jedním z poučení z bitvy u Isandlwany bylo, že nadále byly bedny se střelivem v britské armádě zabezpečovány snadno odstranitelnou svorkou.
    Proviantní důstojník James Pullen měl muniční vůz umístěný před táborem 1. praporu 24. pluku poblíž kamenného pahorku, zatímco pět rot 1. praporu, jež byly na něm závislé, se nacházely na palebné linii' vzdálenosti jednoho tisíce yardů, u Cavayeovy roty to bylo dokonce 1 osm set yardů. Obdobně Edward Bloomfield, který zásoboval střelivem 2. prapor 24. pluku, byl od Popeovy roty G vzdálen tisíc sto yardů.
    Mnozí autoři popisují jako doklad komické vojenské byrokracie s tragickými důsledky příběh mladičkého bubeníka Billyho Cochrana. jehož poslali z palebné linie l. praporu 24. pluku do tábora k muničním vozům pro střelivo. Cochran uběhl několik set yardů do ležení, kde jej provianimistr Edward Bloomfield, který měl na starosti 2. prapor 24. pluku, odkázal k proviantmistru Jamesi Pullenovi, jehož vůz stál asi tři sta yardů daleko. Když Billy trpělivě vystál frontu a vrátil se zpátky k jednotce, všichni muži byli mrtví. Billy rozumně usoudil, že je na bojišti zbytečný, a utíkal ze všech sil pryč. Náležel k těm šťastným, kteří přežili. Příslušníci Natalské domorodé jízdy, již se domáhali vydání munice, byli odmítnuti, protože „k nikomu nepatřili". Rovněž jezdci, jež poslal Durnford pro náboje z postavení v proláklině, byli odkázáni na vlastní rezervy, které ale nenašli.
    Nebylo by to poprvé a naposledy, kdy měli Britové ve svých koloniálních válkách problémy s municí. V roce 1824 se červenokabátníci vedení generálem sirem Charlesem McCarthym střetli poblíž vesnice Bonsaso v západní Africe s deseti tisíci ašantskými bojovníky. Charles McCarthy se pokusil nepřítele zastrašit hraním hymny „Bůh ochraňuj krále", ale nebyl příliš úspěšný. Britové utvořili pověstný čtverec a čelili útokům značné přesily protivníka. Když jim začaly docházet náboje, otevřeli záložní bedny s municí a nalezli v nich sušenky. Ašanti Brity porazili a z McCarthyho lebky si ašantský náčelník vyrobil obřadní pohár pro slavnostní příležitosti. V roce 1885 se britský expediční sbor pokusil v Súdánu vyprostit síly generála Charlese George Gordona, které byly v Chartúmu obleženy islámskými přívrženci Mahdího. U Abú Klea byli Britové napadeni derviši. Když během prudké bitvy otevřeli záložní muniční bedny, nalezli v nich místo nábojů zlaté sovereigny určené pro místní spojenecké kmeny. Vojáci podlehli chtivosti, opouštěli řady a naplňovali si kapsy mincemi.
    Nešťastný Edward Bloomfield, jehož později nalezli pod osou kola s roztříštěnou lebkou, se stal doslova zosobněním trestuhodné byrokratické nepružnosti, která údajně sehrála hlavní úlohu při britské porážce. Příběh o nedostatku munice v obranných liniích červenokabátníků čerpá ze svědectví přeživšího poručíka Horace Smith-Dorriena, jenž - když se dozvěděl o potížích s distribucí nábojů - pobídl podle vlastního líčení koně a udeřil na Bloomfielda, aby vydával náboje úplně každému. Protože se nedostávalo šroubováků, muži ve spěchu otevírali bedny násilně sekyrami a bajonety a naplňovali si helmy náboji...