Jakov Makarenko - BÍLÉ VLAJKY NAD BERLÍNEM

 ...Bitva o Berlín trvala více  než  týden. Němečtí občané si na sovětské vojáky už  docela  zvykli. V rozporu s tím, čím hrozil Goebbels, se sovětští  vojáci chovali k obyvatelům  města  přátelsky a  pomáhali jim   tak,  jak  to  podmínky  úporného boje  dovolovaly.  Živili  v  sobě  nenávist k prostým Němcům? Nikoliv! Hořeli hněvem  jen  vůči fašistům. Sovětská armáda vždycky byla samou  svou podstatou nejhumánnější armádou na světě. Berlíňané se  teď o  tom mohli sami přesvědčit.

   Na změnu vztahu německých  občanů  k  sovětským vojákům a důstojníkům  nepochybně  zapůsobil  i  známý článek G. Alexandrova  „Soudruh  Erenburg  zjednodušuje",  uveřejněný  v předvečer  berlínské  operace  v  Pravdě.   V tomto článku bylo  jasně a zcela přesně  uvedeno, koho a za co Rudá armáda považuje za nepřítele.  Ukazovalo  se,  že  vstoupila do Německa proto, aby  rozdrtila  fašismus a osvobodila  od hitlerismu evropské národy, německý  národ nevyjímaje.  Psalo se v něm, že sovětští vojáci nejsou  ovládáni  slepou  pomstou, jak tvrdil Erenburg. Sovětští vojáci jsou  lidští,  dobří duší  i  srdcem. Článek  z  Pravdy byl  přeložen  do němčiny, rozmnožen a letadla jej  shodila  do  hlubokého  německého zázemí. Mohu říci, že pronikl do vědomí mnoha Němců.

   Namísto nedůvěry nastupovala  loajálnost.  Pozvolna,  ale stále víc se  ve vědomí Berlíňanů upevňovala důvěra a úcta, a později se objevilo i přání sovětským vojákům pomáhat.

   Dějiny bitvy o Berlín znají nemálo případů, kdy obyvatelé hlavního města  naprosto dobrovolně  pomáhali útočícím  sovětským vojákům.

   Velitel gardového střeleckého pluku hrdina Sovětského  svazu podplukovník Děmjan Kuzov vyprávěl:

   „Třicátého  dubna časně ráno  jsme  bez  jediného  výstřelu dobyli městskou elektrárnu.  Pořád jsem  nemohl pochopit, jak je možné, že z ní  fašisté neudělali  jeden ze svých opěrných bodů. Za chvíli nám z obrovských železných vrat elektrárny vyšlo  vstříc několik dělníků s rukama nad hlavou.

   »Dejte ruce dolů!« dobrácky  řekl velitel praporu, »nikdo vám nic neudělá!«

   »Nedovolili  jsme hitlerovcům,  aby v elektrárně  vybudovali  kulometná hnízda,«  sdělil  Johann   Kurz,  jeden z  dělníků.

   »Děkujeme vám. Klidně pokračujte v práci!«

   Pracovníci  elektrárny  byli  ke  svému  údivu   propuštěni domů. Druhého  dne ráno přišli  znovu  do  práce, jako by se nic nestalo.

   Za  bojů u Slezského nádraží přeběhl  na stranu  útočící sovětské jednotky  už starší německý  voják. Cosi dlouho drmolil a rozkládal rukama.„Co  byste nám chtěl říci?"  zeptali  se  ho s pomocí tlumočnika.

   „Genosse Offizier, máte kaťuše?" otázal se.

   Ukázalo  se, že na  nádraží  ve  směru útoku  jednotky stálo několik vlaků s hitlerovci.

   „Ale proč potřebujete zrovna  kaťuše?"  vyptávali  se vojáka.

   „Óo,  to být  hrozný, ano,  ano,  to  být  váš  nejstrašnější dělo!"

   „A tomu, co říkáte, můžeme věřit?"

   Němec se  zapřísahal vším,  co mu bylo  drahé,  že  mluví pravdu.

   K rozhovoru s přeběhlíkem  byl okamžitě zavolán velitel raketometů kapitán Romanov. Když se dověděl,  oč jde,  prohlásil:

   „Myslím  si, že  máslem  kaši nezkazíme.  Můžeme to zkusit. Abych tak řekl, na žádost diváků!"

   Bylo  rozhodnuto vypálit  na nádraží a  vlaky  s   hitlerovci dvě oddílové  salvy.  Hned první salva pokryla všechny soupravy. Ve  stanici  vznikla panika. Za několik  hodin byli nepřátelští vojáci pryč.

   V průběhu  bojů o  totéž Slezské nádraží přišel na  pomoc skupině  samopalníků  četaře  Fjodora  Prijezževa,   která  se rozhodla dostat k nádraží  podzemím a prozkoumat  přitom nepřátelskou obranu,  starší Němec. Nabídl se jim  jako průvodce. Čtyři  sovětští  vojáci prošli kanály  a  tunely  metra  a pronikli do  nepřátelského týlu.  Četař  Prijezžev rychle  zakreslil nepřátelská palebná ohniska a  celá skupina se  vracela zpět.  Po chvíli však  narazili  na  léčku. Rozpoutala se  přestřelka.  Německý  průvodce  sebral   pušku, kterou  upustil mrtvý fašista, zalehl  společně s našimi chlapci a začal střílet do hitlerovců. Skupina  se   po  splnění  úkolu  vrátila  beze ztrát.

   Náčelníka  průzkumu  1.  gardové  tankové  armády Němec zaujal.

   „Co vás  pohnulo k takovému jednání, při  kterém jste  riskoval vlastní  život?" zeptal se ho.

   „Nenávist  k fašistům,  věřte mi,"  prohlásil  průvodce.  „Já ani moje rodina válku nechceme. Dobře znám Rusko.  Pomáhal jsem tam před válkou stavět továrny!"

Němečtí  občané mnohokrát  sami od sebe  pomohli  útočícím sovětským vojákům přeplavit se na loďkách přes Sprévu a průplavy, ukazovali jim brody a odhalovali místa léček...