Jan Otčenášek - KDYŽ V RÁJI PRŠELO

…Hráli Antonioniho Zvětšeninu, viděla jsem ji už před týdny v Praze, ale tady jsem ji vychutnala ještě víc, učiněná filmová pochoutka!  Dokonce ani Panocha proti svému zvyku neusnul, a když jsme vycházeli, dal se už ve foyeru kina slyšet tak halasně, že se po nás lidé otáčeli.

  — Tak to mi tedy vysvětlete,—vybuchl, — cákla ta frajle toho mužskýho ve křoví nebo ne? —

  Panochová se ho pokusila uchlácholit, nech toho, tati, co si o nás lidé pomyslí, ale výsledek byl přesně opačný.

  — Ať si myslí co chtějí, — hřímal rozlícené, — mají taky rozum,  ne? krucinál, za svý  peníze mám  přece právo vědět,  co a jak,  a nenechám ze sebe dělat vola! Nejdřív tam  jako ležel, bylo ho přece  vidět, a pak tam mírnixtýrnix nejni a ten frajírek s aparátem,  místo aby skákl pro policajty, klidně si tam hraje tenis, a ke všemu bez míčku a plácaček, a šlus! Jak  u blbejch. Jenomže já mám rád ve  věcech jasno. —

  Přiznávám, že jsem se jeho horlením  mírně a bez škodolibosti — to podtrhuju! — bavila, a  když jsme se kodrcali v  autě zpátky do  hor, pokusila jsem se  velice taktně  — což rovněž podtrhuju!  —  vysvětlit  co nejjednodušeji  dobublávajícímu  Panochovi  režisérův záměr. Chudák pan  Antonioni, dopadlo  to s ním moc bledě!

  — Kouknou se, milá zlatá, — usadil  mě už  skoro smířlivě, — to je jeho věc, ale když neví, jak  to vlastně bylo, nemá ten biograf vůbec točit a dělat z lidí hovada! Jako ho cákla a jako zaseje né, ať tomu třebas nerozumím, ale nejsem dočista padlej na hlavu. .. To by to dopadlo u mě na pile, kdybych lidem jako dal vejplatu a jako zaseje né, pěkně děkuju! —

  Nakonec to vlastně skončilo smíchem — a dobrou, příště s námi pojedete  znovu, třeba budou  hrát něco s Marvanem  — ale když jsme se prodírali v Samsonu marastem a deštivou tmou, zničeho  se ozval Petr. Neviděla jsem mu do tváře, ale z jeho přízvuku fičel  mráz. Řekl, že to poučování Panochy jsem si  mohla odpustit, bylo to nevkusné, vypadalo to jako vytahování a...

  Dotklo se mě to o to víc, že jsem měla v tom směru čisté svědomí, zná mě natolik, aby věděl, že to není můj styl! Cítila jsem to jako vyložené napadení a naráz jsem se ocitla na koštěti. Cože? Vytahování? Zbláznil se? To mám snad držet zobák, i  když si myslím,  že můj  názor na věc je správnější, to  mám. . .

  Vzápětí mezi námi propukla zběsilá a stále zběsilejší hádka, překypující jízlivostmi. Oslovovali jsme  se najednou s krutou zdvořilostí,  vykružovali přeumné sentence a hovořili hlasy násilně přiškrcenými až do osipělosti a přepjatě správnou češtinou — neklamné znamení, že nám vztek zatemňuje mysl!

  S  odporně svrchovaným klidem  prohlásil, že mě do jisté míry omlouvá, tahle poučovatelská  mánie je pro absolventky vysoké pedagogické školy zřejmě typická, je to cosi jako úraz z povolání...

  Přehnal! Musel přece vědět, že právě tímhle mě úplně vyprovokuje, mizera! Se stejným klidem jsem namítla, že to jeho mlčení, které si mohl Panocha vysvětlit jako souhlas se svým blábolem, bylo jen zdánlivě taktní, že to byl v podstatě surový distanc, do očí bijící přezíravost a pusté fouňovství, že ta jeho ohleduplnost  k názorům jiných je jen ubohý formalismus!

   S požitkem jsem zaslechla, jak vedle mne  po tom čistém zásahu zasyčel a lapal po dechu, pak se dal slyšet, že prý nejde jen o morální aspekt věci — aha, už uhýbá! — ale že prý i úroveň mého expozé byla hluboce pod myšlenkovou úrovní filmu a že z té povážlivé kuchyňské interpretace ho znovu rozbolel zub.

   Au! Chtělo se mi umřít, křičet, praštit ho nebo alespoň vyskočit za jízdy z auta — to  by bylo zvlášť efektní — ale vyhlídka na cestu ve čvachtanici, jíž se i Samy  prodíral s bolestným nářkem, jakož i utěšený liják mě v posledním  okamžiku zadržely. Čímž  ovšem moje pomstychtivost  vzrostla přinejmenším aritmetickou řadou, byla jsem bez sebe a jen s námahou jsem zadržela pláč: Co?

Cože si to o mně ve své filosofické nadutosti myslí? Proč se mnou vůbec žije, když jsem tak  blbá?

   Mrazivě mě poopravil: vůbec neřekl, že jsem blbá, to jsem si  prý dosadila sama, nýbrž jen projevil vážnou pochybnost o úrovni mého rozkladu. Sám vidí smysl filmu — který ostatně sledoval s nepředstíraným zájmem — kdesi jinde. Rozhodně režisérovi nešlo o strašení maloměšťáků!  Ale o to nejde. Samozřejmě uznává,  že má  režisér právo vyjádřit své myšlenky a životní pocity,  ať jsou sebevýlučnější, ale současně musí počítat i s riziky  nepochopení převážné části diváků, neboť do kina —jak  známo — nechodí jen  umělecky zanícené učitelky,  ale  i  lidé  Panochova rázu.

   Okázale jsem spráskla ruce: — Tos mi řekl novinku! Na tos přišel sám, bez držení? Chceš tím snad říct, že Panochův názor na život je zralejší, hlubší než... že má prostě Panocha pravdu? —

  Zajisté, odvětil s odpornou převahou, svým způsobem ji má, a jestli prý tohle nechápu, je vyloučeno, abych do všech důsledků pochopila právě tenhle film, ale  nemá smysl dál diskutovat, sám uznává, že tahle polemika stále víc sklouzává do  myšlenkového suterénu  a  mění se v pustou hádku bez obsahu.

  Nicméně jsme v ní pokračovali  jakousi setrvačností dál a s neumenšenou energií, když už jsme byli ve světnici a když jsem zatápěla v kamnech, abych se pustila do těch nešťastných pstruhů. Zakončil ji Petr,  když v záchvatu unaveného vzteku prohlásil,  že tak nebo onak to, co jsem předvedla, byl výkon kvalifikovaného  intelektuálského snoba pražské provenience; nic prý nemá proti intelektuálům, pokud ovšem mají intelekt, a  ne jen škrabošky a intelektuálské zlozvyky, pokud jsou autentičtí! Než pseudointelektuálů váží si víc  Panochy a jemu podobných !

   A bác, kulminační bod hádky vzal na sebe  až výpravně dramatickou podobu:  nejdřív jsem popadla ty dva pstruzí nebožtíčky a hodila mu je na hlavu — těšila jsem se na ně, ale teď si je sežer sám! — a současně jsem mu doporučila, aby si trhl lopatkou a odebral se na jisté místo, jehož jméno se na papíře nedobře vyjímá, a  pak jsem už s pláčem na krajíčku vyběhla ze světnice, vyřítila  se po

temných schodech do  ložnice a otočila klíčem. Prásknutí dveří se  výmluvně rozlehlo domem…