Jan Otčenášek - OBČAN BRYCH

      »Politika a člověk ... je jedno. Tu  pravou  nelze  odtrhnout od  člověka.  Zdá  se  vám to pathetická fráze, viďte, ale je to tak. Ale mluvme o vás! Víte, že jsem o vás přemýšlel, vy stojíte za to, doktore!  Mladý, schopný člověk s chutí do života, a odmítne pořádné místo! Proč? Pro inteligentskou bolístku!  Kdybyste alespoň nebyl nafoukaný na své vzdělání jako většina vám podobných, bylo by možno s vámi mluvit. Škoda, člověče, škoda, že nejdete s námi . . . «
      Brych  potřásl v ruce náborovým  dopisem,  který  se mu dostal dopoledne na stůl:        

      »Myslíte na tu uhelnou brigádu?«
      »Proč ne? Třebas i na ni! Ale věděl bych pro vás o něčem lepším . . . «
      Bartoš mluvil už sám, Brych se odmlčel,  rozhodl se, že přestane odpovídat, nemá-li se zbláznit  ze  všeho zmatku, který prožil v  posledních dnech. Umínil si, že mě obrátí na svou víru? uvažoval popuzeně. Nedomluvím  se nikdy s tímhle zaslepeným člověkem. Zazdil se do marxismu jako do věže. A přece si přiznal, že k Bartošovi  pociťuje nepochopitelnou důvěru; před několika dny si povšiml jeho tichého, sotva zřetelného vztahu k Landové a byl překvapen. On a Landová? Vždyť je to nesmysl! Nedávno se  mu bála skoro pohlédnout do tváře!  Vsadil by  se, že považuje komunisty Bartošovy ražby  za vtělené  ďábly. A  teď . . . ?  Slyšel, jak Bartoš stále mluví, a  už se  neovládl.
      »Co ode  mne  chcete, proboha? Dělám snad poctivě a žiji. . . Co je vám  do  mne? Vy víte, že s vámi nesouhlasím, a nejsem malé dítě, abyste  si mě mohl vzít pod politickou kuratelu!  Dostal  jste  nějaký příkaz, abyste  mě  špehoval a přesvědčoval?«
      Vzápětí se zahanbeně odmlčel, uvědomil si, že v rozčilení Bartošovi křivdí. Bartoš se rovněž odmlčel a hleděl mu upřeně do tváře, jako by uvažoval, má-li cenu pokračovat.  Nakonec nakousl rozhovor sám Brych.
    »Odpusťte, já nejsem v posledních dnech . . . docela ve své kůži. Ostatně, vy, zdá se, máte na všechno už svůj názor ... na mě . . . víte, že já ... s mnohým  souhlasím. . . znárodnění —  ano!  Omezit   výdělky továrníků —  ano, já nejsem žádný kapitalista, věřil jsem všemu a myslel jsem si .. . socialismus . . . ale tady se zašlo příliš daleko,  tady se  znárodňuje  už všechno a vidím teď kolem  sebe  zlou  praxi . . .  představoval jsem si  všechno jinak,  Bartoši, a  přísahám, že jsem  měl se  socialismem poctivé úmysly, chtěl jsem pracovat, dát ze sebe všechno, ale  ted  —  nemohu! Letošní  únor mě  vyléčil . .  . nemohu! Víte, jak  je člověku, když mu ukradnou celá léta  života, zaženou ho do otroctví a házejí mu bomby na hlavu. Nekvičel jsem strachy, ale jen proto, že jsem se styděl. . .  «
      »Bomby neházeli na hlavu  jen vám .  . . «
      »Máte  pravdu, ale já znám ted cenu svobody .  . . Nechme toho: Kdybychom o ní začali  debatovat,  nedomluvíme se,  je to složitý pojem, nakonec i termín filosofický, ale  to všechno by byla jen slova! Já bych před vás mohl položit  fakta: tisíc fakt, s nimiž nesouhlasím!«
      »Na  příklad . . . «  vskočil mu Bartoš  do řeči. Brych  na okamžik  zaváhal,  ale neupadl do rozpaků. Byl plný trpkých výčitek:
      »Na  příklad —  skladník se stává zástupcem  vedoucího důležitého oddělení.  Proč? Protože má schopnosti jít výše? Nemá -! Vzdělání? Po celém paláci kolují anekdoty o jeho úřadování!  Ty zřejmě neslyšíte, bodejť!«
      Bartoš na chvilku zaváhal;  Brych se v tomto případě skutečně trefil do černého, když ukázal na Sasku. Saska je kariérista, vetřel se do strany.  Bartoš  svedl proti chvástavému chlapíku  s  plnou hubou frází  boj na  výboru i  v závodní radě, ale ctižádostivý skladník si nakonec vydupal své. Kolik rvaček bude ještě s podobnými, kteří poškozují dobré jméno strany! Poslouchal Brychův otevřený výklad. "Vy si myslíte, Bartoši,  že  jsou to hlouposti.  Já  nemyslím jen na  tenhle případ, na toho ctižádostivého chlapíka, vidím v tom systém! Systém nesvobody! Absolutismu!  K  theorii jsem měl malé výhrady, ale pro socialismus jsem byl!  Tohle má být také socialismus? Vy chcete, abych přešel na zodpovědné místo. Uvažujte se  mnou:  místo odborníka  sedí ted  v exportu mladý, nezkušený  člověk, Sequens! Je  vzdělaný, straník, a přece mu to přerůstá  přes hlavu. Je tam zmatek, nepořádek, vím o  tom . . . «
      »Tak mu tam, k čertu, jděte pomoci, kdo vám brání?"
      »Pomoci?« usmál se pochybovačně Brych. »Na jak dlouho? Až si opět nějaký skladník usmyslí mě vyštvat?  Ne  — nemám   žádnou legitimaci, jen skromné vzdělání  a měl jsem i chuť do práce. Vyléčil jsem se . . .  Inteligence bez stranické  legitimace není v kursu, zdá se ... «
      Bartoš si zachmuřeně zapálil cigaretu a po chvilce mlčení zakýval hlavou.
      »A přece se mýlíte,  doktore! Dějí se ještě i  dnes chyby, přiznávám. Mohl bych vám jich vyjmenovat víc,  ale —  to je smetí! Co tím dokazujete? Šermujete drobnými přehmaty, ale já vám řeknu jiná, ta hlavní, rozhodující fakta ... ta základní: na Západě začínají  zbrojit, vy o tom  musíte vědět! Chystají křižáckou válku . . . proti  socialismu!  A není jiné cesty než jít s nimi nebo proti nim, doktore!« Sepjal prsty na desce stolu  a  pohlížel na mlčícího Brycha. »Nic nového  jste  si, doktore, nevymyslel . . . proti nám!  Tak .  . . tak! Mnoho takových inteligentů si myslelo, že jde  za socialismem ... A ted ztratili dech: nesplnily se  jejich  naivní,  ilusionistické představy. Domnívají se, že to, co  přichází,  musí  se  přizpůsobit jejich vkusu. Trucují! Omyl: Oni sami musí pochopit nutnost, logiku ... a pravou svobodu.«
      Brych umíněně vrtěl hlavou: 
    »Ne — nedokážete mi,  že je tu teď! Kde je diktatura. . .  nemůže být... A  já nevěřím, že vydrží natrvalo něco, co je budováno na utlačování jedné části ve prospěch druhé! Bez  demokracie a rozumu. Nevěřím, a proto jsem odmítl. . .  nejsem Mizina . . .  «
      »Vždycky to tak bylo a bude, dokud budou existovat třídy, doktore! Každý znárodněný fabrikant, každý  reakcionář teď skuhrá,  ze slova svoboda se stalo přímo zaklinadlo! Gauneři, šmelináři, špioni: Dejte nám tu naši svobodu, sundejte nám náhubky, ať můžeme kousat! Dovolte nám, abychom po vás plivali v tisku a  házeli klacky pod nohy. Kňučí po té své svobodě jako po sekeře, kterou by vrazili do kořenů stromu. A je úžasné, jak dokáže vzdělaný člověk být v  politických názorech zaostalý. Nechat si zalepit oči nedostatky a omyly, lidskými slabostmi, někdy  i nutnou krutostí zápasu . . . přiznávám.« Odmlčel se a vzápětí překvapil Brycha nečekanou otázkou: »Viděl jste někdy dítě ihned po  porodu?«
      »Ano — nedávno! Ale vůbec nechápu, co to  má společného s vaším . .. «
      »Přece něco: Chci říci,  že vypadá obvykle ošklivě.  Prodralo se na svět krví a hlenem, má zmačkanou a opruzenou tvářičku  a jen ten,  kdo ví, že se z  toho  vybere — vidí, že je krásné! Vy  jste ted u dětské postýlky a kladete podmínky. Chtěl byste, aby už chodilo. Chcete občanskou svobodu a zapomněl  jste se vůbec zeptat: Zasloužím si ji? Jsem vůbec občanem tohoto státu? Téhle doby?«
      »Mám vám snad ukázat průkazy?« řekl špičatě Brych.
      »V tom to není — neporozuměl jste mi!«  Bartoš  se odmlčel, promnul si hubenou  tvář v miskách dlaní. »Svoboda, doktore,  není kus kamene,  něco s nebe . . . «
      »Vím jen, že je  to hodnota, o niž bojovali nejlepší lidé celá staletí . .  . «
      »A nevybojovali ji! Ani nemohli. Ta pravá,  naprostá — je před  námi.  Svoboda: přijde na to: pro koho, kdo ji komu dává, kdo ji komu bere! Myslíte-li  tu liberalistickou — to je pozlátko! Z těch hesel upletl kapitalismus svobodu pro sebe. V džungli je taková! Vy jste dnes ve zmatku, přežvykujete zvětralé pojmy, a  výsledkem je — co? Neutralita, útěk před společností! Emigrace do sebe! Jste svázaný do kozelce. Na osamělém ostrově, v nepochopení a  slepotě  nemůžete  být svoboden. Vyloučená věc!«
      Nabral dech a  zdálo se  mu, že Brych poslouchá  jedním uchem; civěl oknem  na protější střechy, kouřil a křivil tvář.
    Bartoš zklamaně tušil, že mluví naprázdno, slova byla mdlá, zaplétal  se do pojmů. Po chvilce si ještě neodpustil dodat:
    »Já byl před válkou dva roky bez práce!  Masarykova republika se holedbala svou  demokratičností,  slovo svoboda skloňovala většina politických partají o závod. Já svobodu necítil. Tížila mě! Člověk  byl  ponechán  na pospas  bídě a tmě. Demagogii! Pak  se  stalo,  že jsem našel svou  pravou svobodu . . . «
      »Nemusím se ani ptát, kdy,« zakýval Brych  hlavou.