Jaromír John - VEČERY NA SLAMNÍKU

    ...Opásán šavlí, služebním řemenem, revolver maje po boku, na šňůrce píšťalku, jsa opatřen tlustým notesem v levé kapse, novými jelenicemi na rukou — jak se sluší na kadeta, jdoucího po prvé do pole — utíkal jsem k nádražní budově.

Právě přijížděl osobní vlak od Bosenského Brodu.

Poděsiv portýra mohutným skokem přes zábradlí, vrazil jsem bez dechu do kanceláře přednosty stanice, vzrušil telegrafisty, přirazil dveře, zakopl o váhu, vrazil do portýra a octl se v čekárně třetí třídy.

Vyřítil jsem se znovu na peron, vběhl do lampárny, vrátil se, vletěl do restaurace a konečně — bohudík! — našel jsem c. a k. rakouské vojenské nádražní velitelství.

Kancelář příjemne vyhřáta.

U kamen stojí a pokuřuje jakýs elegánek, poručík.

Ukloním se a řeknu: „Telefon!?"

Ukáže loktem do kouta.

Spatřím psací stůl, skřínku se sluchátkem.

Udělám skok, dva, tři, popadnu kličku a spěšně s ní zakroutím, až skřínka poskočí.

Uchopím rukověť: „Prosím etapní komando — nutné — potřebujeme vozy — —"

„Halt!" rozlehl se kanceláří mocný hlas.

Pustil jsem leknutím naslouchátko a teprve nyní jsem spatřil za psacím stolem stařičkého majora.

Podivil jsem se, že by takový hromový hlas ze sebe mohl vydati stařeček nepatrné, sehnuté postavy, který, chvěje se zlostí, namáhavě vstával.

Srazil jsem podpatky a uklonil se.

Jeho vrásčitý obličej byl zdoben císařským, jako sníh bílým, vousem. Na pleši krčily se hrozivé vrásky. Pronikavé dvě oči — přísné oči starých rakouských vojevůdců — nemilosrdně mě probodávaly. Medajle se zvonivě houpaly na bezvadně šitém zbrojním kabátě barvy tmavomodré. Svrasklé pihovaté ruce tápaly zlostnou nervosností po stole.

Písařka ustala klepat do stroje. V kanceláři nastalo hrobové ticho.

Sluchátko, které jsem leknutím upustil, volně viselo k zemi, sem tam se kývalo...

„Jak — jak — jste se mohl o-po-vá-žit?" rozlehl se mocný hlas.

Znovu jsem se uklonil, drže šavli podle předpisu, vypjat s rysy v obličeji zkamenělými.

„Pane majore... poslušně prosím o prominutí..." 

„Ticho!"

„... nepovšiml jsem si..."

„Ticho!"

Zmlkl jsem.

Nahýbal se zvolna přes stůl k mé tváři. Vous se mu chvěl. Jeho ruka uchopila mramorové těžítko a bouchla jím o stůl.

„Mladý muži!... mladý muži... kadete!" počal silným hlasem, až se okna třásla. „Mladý — ehe — muži! Nevíte, co se — sluší — aaa — patří — he?"

„Pane majore, poslušně..."

„Mlčet! Já vám tedy povím, co se sluší! To už je dnes třetí mladý pán — modern Militár — který nezná způsobu — a vojenské krve není ve vás a — a — ani kapky — a-ni kapky-"

V sluchátku, které se kývalo na šňůře, ozvaly se zvukyr bre-—e—eeeee—-ee...

Skočil jsem, sehnul se — avšak nová rána těžítkem mě zadržela.

„Halt! Budete státi v pozoru nebo ne?!" 

„Prosím ... pane majore ... telefonuje komando..." 

„Cože? Komando? Kdo je tu komandant? Já jsem komando!"

Zatemnilo se mi před očima.

Vzpomněl jsem si na hromady sena, pytlů, vaků, plocárků, na lidi, kteří čekají v dešti na vozy — jako na smilování. Viděl jsem netrpělivého nadporučíka s mokrou lulkou, kterak vyhlíží vozy, které mám co nejrychleji telefonicky objednat.

Stařičký major nyní tápavě obešel svůj psací stůl, postavil se ke mně tváří a obřadně se vypjal.

„Pamatujte si, co vám řeknu, mladíku!" mrskal proti mně ukazováčkem, na němž se blystěl starodávný pečetní prsten. „O — hoho! Pardon!" ustoupil překvapeně krok stranou, prohlížeje si mě od hlavy k patě, „vždyť vy nejste ani podle předpisu adjustován! Copak je tohle? Zelená šňůrka u píšťalky? Je to ve služební knize předepsáno? Co? Pročpak nemá pan kadet šedou Šňůrku? Což bude-li zelenou šňůrkou upozorněn nepřítel? Copak bude-li zničen pluk? Aj-jaja-jaj! — tohle jsou boty! Kdypak bylo nařízeno, aby kadeti nosili do pole takovéhle turistky? Chi-chi-chi! To je ta modern Militar! Jste zločinec," vykřikl hněvivě, „snižujete schopnost armády! Ukazujete špatný příklad a zasloužíte si důkladného potrestání. A pak — rád bych věděl, kde je ve služebních předpisech, aby podřízený — Ještě k tomu pouhý kadet — stál před štábním, vysoce zasloužilým důstojníkem s rozepjatým knoflíkem u blůzy a s čepicí na stranu? Jaké jste národnosti?" 

„Čech — posluš..."

„Aha! Hned jsem si to myslel! Prager Pepík von Moldau. To jsem chytil podařeného ptáčka do hrsti... !" zamnul rukama major. „No počkej, ty jeden Pepiček, my tě naučíme ..."

V telefonním sluchátku znovu a důrazně: trrrrr... e—e—e—eeeee—ec!"

Mimovolně jsem sebou hnul, abych sluchátko zdvihl.

„Co si to dovolujete!" rozkatil se znovu. „A jak se vůbec jmenujete, vy opovážlivče?"

„Pane majore! Představuje se nejposlušněji John Jaromír, kadet vozatajské horské divise 6 E!"

Zdvihl obočí a pak mu klesla resignovaně brada.

„Tedy — před-sta-vuje se! Meine Herren! On — kadet — se — mně — majoru — nejposlušněji představuje," zasmál se ironicky.

„Copak jsme někde v restauraci?" zahřměl. „To jste vycvičený voják? Čekatel hodnosti důstojnické? Pšakrev! Fi-donk — basama...!"

Svetr, který jsem měl pod blůzou, mě nepříjemně hřál a svěděl.

Stát pět minut v přetopené místnosti v pozoru a nepohnouti jediným svalem, jest citelný trest.

Ze zplihlých vlasů pod čepicí stékal mi pot. Kapka za kapkou. Razily si — čtverácky — klikatou dráhu po obličeji a posunovaly se novými přívaly slané vody řinoucí se z vlasů. Protivná kapička u nosu rozlézala se do široka, chvěla se a šimrala. Jestliže major pustil mě na chvíli s očí, snažil jsem se lehkým cuknutím hlavy kapičku setřást.

Marně!

„Breee—e—e—eeeee — prc!"

„Mladíku," zmírnil náhle major hlas, „nemám času vykládati služební pravidla, ale udělím vám otcovskou radu... Když jsem byl v roce 1875 jako setník mimo službu učitelem na pionýrské škole... byl tam za mé vlády železný pořádek a vzorná kázeň! Slyšíte?" 

„Ano, pane majore!"

„Jednou odjížděla jeho Excelence polní podmaršálek Wilhelm z Reithausenů po generální prohlídce ústavu... to bylo... v květnu... počkat!... pletu se... ano, ano... ganz richtig,.. bylo to sedmadvacátýho máje... poklepala mi Excelence na rameno a řekla: Du — Kamerad! Zna-me-ni-tě ses držel se svými chlapci, zrovna radost se podívat, hned jedu k svému švagrovi do minsterstva a budu mu referovat tu ko-lo-sál-ní disciplinu... Panáčku! To řekla mi Jeho Excelence pan polní podmaršálek, tak přísný pán, že se, než přijel, i komíny kadetní školy třásly čtrnáct dní napřed. Jestliže nám v kadetce někde kouřila kamna, bylo to neklamné znamení jeho brzkého příchodu. Proto bylo povinností hlásit mně okamžitě každý smrad z kamen. Ale mimo službu nebylo roztomilejšího člověka nad Jeho Excelenci. Zlaté srdce! Viržinko a dobrou sklenku ryzlinku nade všechno! Dobrotisko učiněné... A v roce jedenaosmdesátém... ne, na podzim... v roce dvaaosmdesátém... kolovala o něm výtečná anekdota. Potká ve Vídni dva mladíčky, důstojníky, v noci na Mariahilf. Nepoznali svého milovaného podmaršálka. Nepozdravili. Zastavil je a žertovně povídá: „Meine Herren, Sie sind keine Herren, verstehen Sie, meine Herren!"

Po těchto majorových slovech rozlehl se kanceláří uctivý smích několika došlých důstojníků.

Major se rozhlédl po kanceláři a zasmál se.

Také já jsem se usmíval.

„... ovšem..." pokračoval, „to se stalo pozdě v noci a Jeho Excelence šla z Leopoldova, kde byla na letošním — pánové, kteří mě teď posloucháte, to snad máte za žert — ale na taková úsloví se nezapomíná. Nazítří pobavila se celá Vídeň špásem Jeho Excelence pana podmaršálka a kdekdo opakoval: Meine Herren, Sie sind keine Herren, verstehen Sie, meine Herren... chacha ... — ichich!... pak .,, pak složil kterýsi ferina o tom kuplet..."

V této chvíli, kdy major mluvil k důstojníkům, jichž zase několik přibylo, dařilo se mi rytmickým cukáním setřást s nosu a uší nejlechtivější kapičky potu.

„Vidíte, mladý muži," obrátil se zas ke mně major a utřel si slzící oči šátkem, „nezapomíná se představených. Mají se v úctě a vděčné paměti! Moji žáci, dnes rytmistři, majoři, často a vděčně mi píší. Velmi litují, že jsem se odhodlal jíti do pense. Ovšem — zrak mi už neslouží a do Píšťan jezdím každý rok — to už — holečku — není jako za mlada... Moje nezapomenutelná choť, zesnulá patnáctého února roku 1912, paní lidumilná a podporovatelka věd a umění, jak napsal Gratzer Tagesbote, vzácná žena a vzorná hospodyně — často vzpomínala slavnosti, kterou uspořádali přátelé v mé vile ve Štýrském Hradci, když jsem slavil sedmdesáté narozeniny ... Můj drahý přítel, plukovník Wieserle, také na pensi, pan generálmajor Stanczenski, také už na pravdě boží — tenkráte přes svoji osmdesátku ještě neobyčejně statný, a silný muž ...

Pustil jsem pomalu šavli, stál v pohovu a pravou, volnou rukou jsem tajně tahal z kapsy kapesník.

„Možná, že vyvázneš, brachu, bez pohromy," myslil jsem si. 

V příhodné chvíli loupl jsem očima stranou po kanceláři - a zhrozil jsem se.

Už i u kamen stáli důstojníci. Vyplňovali už půl kanceláře, tlačili se, a soudě podle stálého vrzání dveří, přicházeli nepřetržitě noví příchozí.

Byl teď stálý hluk, přešlapování, pak zase tiché pst! a přidušené „Ruhe!"

Přítomnost tolika diváků mně byla nemilá!

„Tolik důstojníků na malém chorvatském nádraží," uvažoval jsem, „to nebylo jinak možné, než že se k této jundě se mnou svolávali — že zavolali důstojníky ze dvou transportů pěchoty, jejichž vlak jsem viděl stát na nádraží, a že také přizvali oficíry polní artilerie, která tábořila na kukuřičném poli za nádražním skladištěm."

Stál jsem jako na pranýři.

Ale major mluvil dál, hlasem už zcela laskavým a teple srdečným: „... statný... muž, můj drahý přítel, generálmajor Stanczenski...  jeho  choť...  paní  Rosa, urozená,  vysoká dáma... i děti... jeden je sekretář ministerstva kultu a vyučování, výtečný alpský lezec, druhý, Albert, konsulární atašé... samí statní, vysocí lidé... u něho bylo všecko statné i sluha, i koně. Míval belgičany a obrovskou dogu. Moje vnoučátko, Elsinka, holčička mé dcery, jezdívala na tom dobráckém psovi, držela se ručičkama za uši, takhle... takhle .. a to roztomilé dítě volalo: hijo — hijo! viď — dědečku — že je to koníček — viď —! dnes už je vdaná... vzala si..."

V kanceláři rozmohl se šum, kašlání a podupávání.

Pan major'se podíval po shromáždění a zachmuřil tvář.

„Hned jsem hotov, pánové!"

Obrátiv se ke mně, řekl služebním tónem: „Nuže, mladý muži, přesvědčil jste se, jak mnoho vznešených osobností projevovalo mi úctu a přátelství! Zvláště pan Stanczenski, generálmajor, za mé nemoci hodiny u mne proseděl a kdykoliv jsem odjížděl do Píšťan, objali a políbili jsme se jako dva bratři. Nyní — nyní, prosím, srovnejte s tím své nezdvořilé, všem předpisům se příčící jednání, jež považuji právem za osobní urážku ... Nu ... co chcete říci?"

„Pane majore — ujišťuji -— že jsem zcela neúmyslně —"

„Dost!" přerušil mě nevrle. „A stůjte v pozoru, když s vámi mluvím — vím už, co chcete říci... obvyklou výmluvu —"

Náhle se však překvapeně sklonil na stranu a upřeně se dívaje na pravou mou kapsu, vytáhl z ní ukazováčkem a palcem napolo vystrčený kapesník...

„Bitte — meine Herren — co je tohle? Tady to vidíme! Herr Kadet! Otcovsky mu domlouvám a — vida... modem Militär... Vystrčený kapesník! Ne-slý-chá-no!" rozzlobil se stařík a zrudl. „Co je nyní vaší povinností — he?"

Dlouho jsem neotálel a vychrlil: „Pane majore, kadet John žádá o prominutí!"

„Tak!" řekl resignovaně major a sklesle si sedl za stůl.

A jako bych nestál vůbec už za povšimnutí, obrátil se k přítomným důstojníkům.

„Pánové — pánové!" volal posměšně zoufalým hlasem — „on mě žádá — o prominutí — cheche — chacha!"

Kancelář otřásla se výbuchem smíchu.

Podle mnohohlasného složení a síly učinil jsem si teprve představu, jaké nesmírné auditorium přihlíželo mé hanbě.

„Pšik! — Hepšík!" kýchl major, vstal a poklepal mně na rameno. „To se ti, kamarádíčku, podařilo."

Pomátl jsem se.

Všemi silami ducha sbíral jsem v hlavě myšlenky.

„Tak to skončíme, nemáme času k zábavě! Co je vaší povinností — pane kadete?" ptal se úsečným tónem, napřímiv se..

V kanceláři rozhostilo se napjaté ticho.

„Žádati pana majora o prominutí, že jsem bez zlého úmyslu opominul. .. chtěje telefonovat..."

„Opominul? Gut, gut! Za to půjdete k raportu, k panu plukovníkovi. Předně pro porušení subordinace, za druhé pro nesprávný úbor, a za třetí pro ignoraci, naprostou neznalost předpisů — — — nu — nuže?"

Mlčel jsem a napínal mysl jako tětivu.

„Ha! Mám to!" blesklo mně hlavou. Zapomenutý superlativ slůvka „poslušně"!

„Pane majore, kadet John Jaromír prosí nejposlušněji o prominutí, že jsem dříve nepožádal..."

Ještě jsem nedořekl a okna kanceláře zatřásla se salvou smíchu.

Překvapen otočil jsem hlavu.

Udivená moje tvář byla však příčinou, že následoval hned potom další, ještě mocnější uragan veselosti, v němž zanikla volání pana majora — abych stál — ke všem ďasům — už jednou v pozoru.

Náhle smích ztichl, jako když utne.

Můj zrak padl šťastnou náhodou na kývající se sluchátko.

„Pane majore, kadet John Jaromír nejposlušněji prosí, aby směl použiti telefonu!"

„Gott — sei Dank!" prohlásil slavnostně starý pán.

Zástup v kanceláři zašuměl pocitem úlevy.

„Ale," hrozil major ukazováčkem s pečetním prstenem, „neužíváme cizích slov, která vynašli naši nepřátelé. Opravte se!"'

„Pane majore, kadet John nejposlušněji prosí, aby směl použiti dalekomluvu!"

„Tak je to správné! Nyní smíte použiti dalekomluvu! Račte — prosím! A zítra k raportu!"

         ---