Jerome Klapka Jerome - TŘI MUŽI VE ČLUNU (5)

        ...Když už mluvíme o kupletech a večírcích, tak si vzpomínám na jednu takovou pozoruhodnou příhodu, kterou jsem osobně zažil; ta příhoda vrhá dost světla na skryté duševní pochody v lidech, a tak si myslím, že by měla být na těchto stránkách zaznamenána.

Pořádal se večírek a byli jsme tam samí elegantní a vysoce kultivovaní lidé. měli jsme na sobě svoje nejlepší šaty, bavili jsme se vybraně a byli jsme velice spokojení - všichni až na dva mládence, studenty, kteří se právě vrátili z Německa; byli to takoví obyčejní chlapci a nikde neměli stání a zřejmě se necítili ve své kůži, jako kdyby měli dojem, že se na tom večírku pořád nic neděje. Ve skutečnosti to bylo tím, že jsme pro ně byli příliš rafinovaní. Nestačili prostě na naši duchaplnou a přitom uhlazenou konverzaci a na naše vytříbené záliby. Mezi námi nebyli prostě na místě. Neměli tam vůbec být. Na tom jsme se později všichni shodli.

Přehrávali jsme si morceaux od starých německých mistrů. Diskutovali jsme o filosofii a etice. Delikátně a důstojně jsme flirtovali. Dokonce jsme i vtipkovali - nesmírně vytříbeně ovšem.

Po večeři kdosi recitoval nějakou francouzskou báseň a my jsme prohlásili, že je překrásná; a potom jedna dáma zapěla španělsky takovou sentimentální baladu, a nad tou jeden či dva z nás zaplakali - byla tak dojemná. A tu se zveli ti dva mladíci a zeptali se nás, jestli jsme někdy slyšeli profesora Slossenna Boschena (který prý právě přišel a je dole v jídelně) zpívat jeho slavný německý kuplet.

Pokud jsme se mohli upamatovat, neslyšel ho nikdo z nás. Mladíci řekli, že je to nejlegračnější kuplet, jaký kdo kdy složil, a jestli prý chceme, požádají pana Slossenna Boschena, s kterým se výborně znají, aby nám ho zazpíval. Je prý tak legrační, že když ho pan Slossenn Boschen jednou zpíval německému císaři, museli ho (německého císaře totiž) odnést na lože. A nikdo prý ten kuplet neumí zazpívat tak jako pan Slossenn Boschen; během celé té produkce zachovává tak hlubokou vážnost, až by se mohlo zdát, že zpívá něco tragického, ale tím větší je to ovšem legrace; ani přednesem ani chováním prý nikdy nenaznačí, že to, co zpívá, je vlastně veselé - tím by celý efekt pokazil. Právě pro ten jeho nesmírně vážný, skoro až dojemný výraz je ten kuplet tak neodolatelně směšný.

Řekli jsme, že si ho poslechneme s velikou chutí, že se potřebujeme pořádně zasmát, a oni tedy šli dolů pro pana Slossenna Boschena. Ten zřejmě tu svou píseň zpíval velice rád, protože přišel okamžitě a beze slova usedl k pianu.

"Jé, to se pobavíte! To se nachechtáte!" říkali tiše ti dva mladíci, když procházeli salónem, a pak zaujali nenápadné postavení za profesorovými zády. Pan Slossenn Boschen se doprovázel sám. Předehra zrovna nenapovídala, že půjde o kuplet. Měla melodii spíš zasmušilou, až rozryvnou. Skoro z ní naskakovala husí kůže, ale my jsme si navzájem šeptali, že to je ta německá metoda, a chystali jsme se na velikou zábavu.

Já sám německy neumím. Ve škole jsem se němčině učil, ale do dvou let potom, co jsem vystudoval, jsem z ní všechna slovíčka zapomněl a od té doby je mi mnohem líp. Přesto jsem nechtěl, aby ti lidé tam tu moji nevědomost vytušili; a připadl jsem na nápad, který se mi zdál znamenitý. Nespouštěl jsem pohled z těch dvou studentů a dělal jsem všechno po nich. Když se pochechtávali, pochechtával jsem se taky; když smíchy řvali, řval jsem smíchy i já; a kromě toho jsem se ještě tu a tam polohlasně zasmál sám od sebe, jako kdybych byl postřehl drobnou perličku humoru, která ostatním unikla. To jsem pohládal za obzvlášť vychytralé. Ale jak píseň pokračovala, stále jsem zjišťoval, že i spousta jiných lidí upírá oči na ty dva mládence zrovna tak jako já. I tihle lidé se pochechtávali, když se pochechtávali oba studenti, a řvali smíchy, když řvali smíchy oba studenti; a poněvadž oba studenti se při tom kupletu pochechtávali, řvali smích a vybuchovali v hlasitý řehot v jednom kuse, šlo všechno hladce jako po másle.

Přesto však ten německý profesor nevypadal spokojeně. Zprvu, když jsme se smát teprve začínali, vyjadřoval výraz jeho tváře nesmírný údiv, jako kdyby smích bylo to poslední, co očekával jako uznání. To nám připadalo velice směšné; a říkali jsme, že už jeho vážné chování tvoří polovinu celé té švandy. Kdyby jen sebeméně naznačil, že dobře ví, jakou hraje komedii, všechno by to hned pokazil. A když jsme se pak smáli víc a víc, údiv v jeho obličeji vystřídalo pobouření a rozhořčení a zlostně se na nás na všechny mračil (jenom na ty dva mladíky ne, jelikož ti stáli hned za ním, a nemohl je tedy vidět). To už nás rozchechtávalo tak, že jsme se svíjeli v křečích. Říkali jsme, že to bude naše smrt, tenhleten kuplet. Už sama ta slova, říkali jsme, stačí, aby se člověk válel po zemi, ale když je ještě navíc provází ta jeho markýrovaná vážnost - ne, to už se prostě nedá vydržet!

Při posledních verších se nadobro překonal. Škaredil se na nás s tak soustředěnou zuřivostí, že by nás byl velice znervóznil, kdyby se nám už napřed nebylo dostalo upozornění, že takhle se v Německu zpívají kuplety. A do té pochmurné hudby vložil tak kvílivý tón agónie, že nevědět, že je to písnička veselá, vyli bychom se snad rozplakali.

Dozpíval za burácejícího chechotu. Volali jsme, že to byla ta největší legrace, jakou jsme v životě slyšeli. Divili jsme se, jak se po něčem takovémhle pořád ještě může ve světě udržovat názor, že Němci nemají žádný smysl pro humor. A ptali jsme se profesora, proč ten kuplet nepřeložil do angličtiny, aby mu rozuměli i lidé nevzdělaní a mohli si poslechnout, jak pořádný kuplet má vlastně vypadat.

Tu se pan Slossenn Boschen zvedl a začal příšerně řádit. Nadával nám německy (řekl bych, že pro tento účel je to jazyk neobyčejně zdatný), poskakoval, zatínal pěsti a tupil nás vší angličtinou, kterou uměl. Křičel, že takto ho v životě nikdo neurazil.

Vyšlo najevo, že to, co zpíval, nebyl vůbec žádný kuplet. Bylo to o jedné dívčině, která žila v Harcu a obětovala vlastní život, aby spasila duši svého milého; ten taky umřel a setkal se s ní v oblacích; ale potom, v poslední sloce, dal té její duši kvinde a upláchnul jí s jinou duší - podrobnosti si už přesně nepamatuji, vím jenom, že to bylo něco hrozně smutného. Pan Boschen pravil, že když to jednou zpíval německému císaři, tak vzlykal (německý císař totiž) jako malé děcko. A dodal (pan Boschen totiž), že ta píseň je všeobecně uznávána za jednu nejtragičtějších a nejdojemnějších písní v německé řeči.

Byli jsme v trapné situaci - v moc trapné. Co jsme měli říkat? Rozhlíželi jsme se po těch dvou mládencích, co to celé nastrojili, ti se ale hned, jak ta píseň skončila, nenápadně vytratili z domu. 

Takhle ten večírek skončil. V životě jsem už nezažil společnost, která by se rozcházela v takové tichosti a tak naprosto bez ceremonií. Ani jsme jeden druhému neřekli dobrou noc. Dolů jsme odcházeli po jednom, našlapovali jsme co nejměkčeji a drželi jsme se ve stínu. Sluhy jsme žádali o klobouky a pláště úplně šeptem, domovní dveře jsme si otevřeli každý sám, jak jsme vyklouzli na ulici, honem jsme se hnali za roh a dělali jsme, co jsme mohli, abychom se jeden druhému vyhnuli.

Od té doby se nijak zvlášť nezajímám o německé písně. ..