Jerome Klapka Jerome - TŘI MUŽI VE ČLUNU (1)

            Vlečné lano, to je věc velice záhadná a nevypočitatelná. Stočíte je se stejnou péčí a trpělivostí, s jakou skládáte nové kalhoty, a o pět minut později, když si pro ně jdete, je z něho děsivá motanice, která vás pobouří až do hloubi duše.

            Nechci pomlouvat, ale jsem pevně přesvědčen, že kdybyste vzali běžné vlečné lano, natáhli je rovně přes louku a pak se k němu na třicet vteřin otočili zády, zjistili byste, až byste se na ně zas podívali, že se smrsklo na jednu hromadu do prostředka té louky a tam že se všelijak propletlo, nadělalo na sobě uzle, ztratilo oba své konce a proměnilo se v samé smyčky; a že byste si k němu museli sednout do trávy a že by vám trvalo dobrou půlhodinku, než byste je za neustálého nadávání zase rozmotali.

            Takové já mám mínění o vlečných lanech všeobecně. Je ovšem možné, že existují čestné výjimky; neříkám, že ne. Je možné, že existují vlečná lana, která svému poslání dělají čest — lana svědomitá, slušného chování — lana, která si o sobě nemyslí, že slouží k háčkování a nepokoušejí se, jak jen je necháte bez do­hledu, ze sebe uštrikovat dečku na lenoch fotelu. Říkám, že je možné, že existují i taková lana; upřímně v to doufám. Ale zatím jsem se s žádným takovým nesetkal.

            To naše vlečné lano jsem sám připravil, než jsme dojeli k zdy­madlu. Harrisovi bych je byl nesvěřil, ten je nedbalý. Já sám jsem je zvolna a pozorně svinul, uprostřed převázal a jemně po­ložil na podlážku lodi. Harris je potom odborně zvedl a vložil do ruky Georgeovi. Georgie je pevně uchopil, držel je daleko od sebe a jal se je rozvíjet, jako kdyby odmotával plenky s novoro­zeněte; a ještě neodvinul ani celých dvanáct metrů a už se ta věc víc než čemukoli jinému podobala mizerně upletené rohožce.

            A takhle je to vždycky, s vlečným lanem to vždycky dopadne stejně. Ten na břehu, ten, co se lano snaží rozmotat, si myslí, že to zavinil ten, co lano svinoval; a když si člověk na řece něco myslí, tak to taky řekne.

            „Cos to s tím prováděl, to sis chtěl udělat rybářskou síť? Podívej se na ten mišmaš, co ti z toho vyšel! Tos to nemoh svinout jaksepatří, ty tajtrlíku pitomá?" láteří co chvíli, když se s tím lanem zuřivě pere a rozkládá je po navigaci a lítá kolem dokola a marně hledá jeho konec.

            Zatím ten, co lano svinoval, je přesvědčen, že všechnu vinu na tom propletenci má ten, co se snaží lano rozvinout.

            „Bylo úplně v pořádku, než se dostalo do rukou tobě!" křičí rozhořčeně. „Proč na to, co děláš, taky trochu nemyslíš? Proč se vším zacházíš tak humpolácky? Ty bys dokázal nadělat uzle i na trámu z lešení, od tebe by mě to nepřekvapilo."

            A mají takový vztek, že by nejradši jeden druhého na tom lanu pověsil. Uplyne deset minut a ten první začne řvát a zuřit, dupe po tom provaze a pokouší se ho rozmotat tím, že vždycky popad­ne tu první smyčku, co mu přijde pod ruku, a škube za ni. Tím se samozřejmě celá ta spleť ještě pevněji zadrhuje. Načež ten z lodi vyleze na břeh a spěchá na pomoc a jeden druhému se plete do cesty a strašně překáží. Oba chňapnou po stejném úseku lana a každý za něj ráhně opačným směrem a diví se, kde to vázne. Konečně to přece jen všecko rozmotají, otočí se a zjistí, že loď jim zatím sebral proud a unáší ji rovnou k jezu…

            Z knihy: Jerome Klapka Jerome - TŘI MUŽI VE ČLUNU