Jiří Mucha - PODIVNÉ LÁSKY

        ...„Milý pane redaktore, řekl jste mi, když jsme se  loučili, abych Vám napsal o svém vstupu do vojenského  života. Byl bych tak učinil dříve, ale neměl jsem dosud ten pravý odstup, onu perspektivu, která mění slzy ve  smích a  naopak.

   Můj příchod do tábora byl poznamenán okolností, která na mém celém pobytu zanechala hořký stín: jedinou výhodu, kterou jsem si vezl z Paříže, nádherný spací pytel, jsem zapomněl ve vlaku. Řeknete jistě, že to byl poslední pozdrav civilního života, protože voják nesmí zapomenout, respektive pro vojáka zapomenout neexistuje. Bohužel civilem zůstává ještě dlouho, mnohem déle než si myslí a to špatné já, ten civilní démon, kterého z něj vyhání výchova, vystrčí občas růžky, i když už se před ním cítí v bezpečí.

   Přijel jsem tedy bez  spacího pytle, ve směšných dlouhých kalhotách a se zavazadlem plným nepotřebných nesmyslů a vstoupil s lehkým srdcem mezi ozubená kola vojenského řádu."

   To  byla má první reportáž z Agde, kterou jsem poslal do Československého boje. Psal jsem od samého začátku. Jednak abych si zachoval rovnováhu, jednak abych si něco vydělal. S platem patnácti set franků měsíčně byl konec. Žold činil 7 fr 50 na čtrnáct dní a k tomu balíček fajfkového tabáku Caporal.

   V Agde člověk svlékl s civilními šaty i zbytek lidské důstojnosti. První dojem byl špatný. Druhý ještě horší. Popsal jsem ho v povídce Švejkův syn, která ovšem nemohla v Československém boji vyjít, ale zachovala se mi tak věrná podoba mých  prvních dnů a týdnů  na vojně, kterou žádná paměť by už nedokázala rekonstruovat.

   „Táborem vanul ostrý severák, zdvihající oblaka rezavého prachu, která se drala do  baráků a roztrhaných vojenských kabátů. Vítr podfukoval i latríny, trčící na čtyřech vysokých kůlech nad nerovným okolím, a odnášel si odtud směrem ke kuchyni trofej nepopsatelného zápachu. Několik  zimomřivých postav zasypávalo  věčnou louži uprostřed  tábora, kde stála zelená voda  a nezmizela ani za největšího vedra. Voda sem asi prosakovala, tak jako do okolních bažin, z  nedalekého moře, houstla nebo  řídla podle počasí, a za dobré pohody se  hemžila nesčetnými komářími larvami, chtivými života. Věčnou louži bylo marné zasypávat. Polhcovala kamení a hlínu a za chvíli se zelená páchnoucí voda znovu prodrala na denní světlo a lehkomyslně zrcadlila modré středozemní nebe s neposednými mraky.

   Obyvatelé tábora, který byl donedávna koncentračním táborem  pro španělské  republikánské  vojáky, se  snažili trpkým humorem přemáhat bídu a nepohodlí nuzných baráků. Proč byla taková bída, žádný nevěděl. Proč se fasovaly boty bez podrážek a pošťácké čepice, také nikdo nevěděl. Ale nějak bude, říkal si každý, protože horší to být nemohlo. Filozofie  bídy.

   Na  malém nádraží, kde stavěla sétská lokálka, stála stráž, aby ukázala  cestu  k táboru dalším dobrovolníkům, kteří se  denně trousili  po jednom  nebo  ve skupinách, z Francie nebo z domova, oklikou přes Maďarsko a Sýrii. Přicházeli zamlklí  i se zpěvem, prošli městečkem, jehož náměstí  bylo zabráno třemi konkurenčními  kavárnami a dopochodovali silnicí ke bráně v hradbě z ostnatého drátu, kde je přivítal velitel  stráže a  závan zápachu. Cestou k barákům náhradního tělesa obraceli udivené oči od otrhaných  postav  budoucích spolubojovníků k  latrínám a zpět a zaznamenávali, jak se jim v duši rozplývá představa vojáka-osvoboditele, kterým se hodlali stát při odchodu z domova. V baráku náhradního tělesa jim  vydali  misku, příbor a  jednu pokrývku a ponechali je jejich osudu do příštího dne, kdy se měli dostavit k prezentační komisi."

   První noc uplynula jako jiné první noci, ačkoliv jsem ležel na lehce slámou poházených prknech a srdce mne bolelo při pomyšlení na ztracený spací pytel. Ale noc minula, než jsem se  nadál,  a  troubili budíček. A tehdy jsem viděl po dlouhé době zase krásnou věc. Předjitřní nebe, poseté řídkými, jasně zářícími hvězdami, se srpkem měsíce uprostřed a s vodově modrým nádechem nádechem nad celou zemí. Bude to tak každého rána?

   Dostavil jsem se promrzlý k prezentaci,  obdržel jsem číslo, hodnost vojína  —  soldát 2ěme classe — a přidělení ke 2. rotě 1. pluku.  Pak přišla na řadu výzbroj a výstroj.

   „Vojáci stáli před skladištěm v zástupu a čekali, až na ně dojde. Uvnitř vládl zlý Brda a na každého jednotlivě se osopoval. Vedle Brdy stál  výkonný Goldmann a  vzadu u rozviklaného stolku zapisoval Bachrach. Protože si  podal dosud nevyřízenou žádost o přiznání důstojnické hodnosti, kterou si údajně vysloužil za císaře pána, vydupal si u nadřízených jakousi úctu a občasné povolání ke kancelářským pracím.

   Brda blýskal malýma vzteklýma očima a s hrozbami odmítal  námitky vojáků, kteří na těle přeměřovali kabáty a kalhoty a namítali, že jim nepadnou.  „Tohle není módní salón. Nakopu vás do prdele," řval, celý rudý a šťouchal do nich masitými pěstmi."

   Vyfasoval jsem vybledlé bledě modré kalhoty, do kolen baňaté, od kolen dolů úzké, přiléhavé.  Měly se  dole zapínat na tři knoflíky, ale ty už dávno nebyly.  Kabát, tmavomodrý, mi byl trochu těsný a nad levou kapsou měl  díru, jak v něm za první světové války původního majitele provrtala kulka. Nohy měly být od bot až ke kolenům omotané ovinkami. Z těch zbyly už ale jen úzké, roztřepené pruhy, které se musely vinout v protisměru, aby z nich ty vousy nevisely jako lišejník. Do bot se nosily onuce, na hlavě cokoliv  od kulatých pošťáckých čepic  se štítkem po modernější loďku. Tu jsem vyfasoval já.

   „Jak se ale dělá z člověka voják?" psal jsem v oné první reportáži.

   „Začalo to v podstatě už za jízdy vlakem.  Dokud byl doma, neměl většinou žádný vztah k vojenským distinkcím. Mluvil stejně bezstarostně s důstojníkem, jako  s prostým vojínem. Ale zde, zatímco se vlak blíží cíli, se v člověku začíná cosi přesouvat, přeskupovat, jako se  řadí molekuly

v  magnetizovaném železe. Do života  vstupuje vážným a vznešeným průvodem vojenská hierarchie. Zaměstnanec, zaměstnavatel, doktor, dělník — všechno smete nový pojem: voják.

   A nyní se ty dva světy střetnou. Člověk vstoupí do tábora a ocitne se před prvním důstojníkem. Místo, aby stál v pozoru, dá se do vyprávění, rozkládá rukama, div svého představeného netahá za knoflík. Jeho duše  se dosud ubírá civilními pěšinkami.

   Dokud nedostane uniformu, člověk  se  strašlivě  stydí. Myslím, že tak musí být nenarozeným  duším, když bloudí po  onom světě a čekají  na své vtělení. Člověk žil v představě svého  vojenského dvojníka  v krásné  uniformě, s opaskem,  holinkami  a několika  zlatými hvězdičkami. Teď před  ním v prachu leží staré kalhoty, jakási bunda, roztrhané boty a spousta řemení a kusů látek, se kterými si neví rady."