Jiří Mucha - STUDENÉ SLUNCE

         ...A tak jsem se ocitl zde, jako součást uhelného dolu.  Vysvobodilo mne  to ze skličující roční nečinnosti a zakletí do cely. Ocitl jsem  se mezi lidmi, stal jsem se dokonce sám polovičním  člověkem za cenu vyčerpávající práce, kterou jsem, zesláblý a zlenivělý, nemohl zastat. Zůstalo  mi  sotva tolik svalů,  abych zdvihl lopatu, a měl jsem ji zdvihat nejen plnou, ale nesčíslněkrát za den, nebo tlačit  po  kolejích  vozy  se sedmi metráky uhlí. Ale sotva jsem přestal padat únavou, přišla další obtíž. Začínal jsem  si uvědomovat lidi. Se mnou jsou zloději a ministerští radové, obchodníci a kapsáři, sedláci a půdaři, řezníci, kasaři, advokáti, vrazi. Nevadí mi, že máme různé zájmy, ale  že  mi vnucují své. Jako kdyby lidé, kteří se nemyjí, nečešou a  nečistí si zuby, vyžadovali  na druhých, aby se jim přizpůsobili.

   Kam se poděla moje  trochu  prostomyslná, trochu  akademická víra v lidi? Jsou jako motýli. Krásní, pokud je člověk  pozoruje ze svého vzdáleného, odloučeného stanoviska. Ale motýl pod zvětšovacím sklem je příšera. Pozorován  zblízka předčí ošklivostí všechnu fantazii. Hledím-li nazpět, přirostli  mi k srdci za poslední  rok pouze dva lidé: jeden řezník a jeden falešný hráč. Jak vidět morálka v tom nehrála roli.

   Zní to  sice pesimisticky, ale člověk v  roce 1952 má celkem málo  důvodů k optimismu,  zejména je-li v mém postavení.  Dostal jsem lupu, pod lupou je motýl. A přitom mne stále vzrušuje jeho rozmarný let životem, který sám  o sobě nemá víc smyslu než rozmarný  let  bělásků za letního poledne. Na jedné z nekonečného počtu  malých  hvězd,  letících v zoufalé samotě prostorem, se uchytil život jako plíseň na kuličce  hrachu a vykvetl. Člověk žije šedesát let a umírá. Milióny vyrůstají  a umírají. Někde  má plíseň dobré  podmínky,  někde špatné, ale zůstává  přesto tím, čím je. Člověkem, který sotva se narodí, umírá. Který znovu a znovu musí prodělávat celý pochod od slepoty  dětství ke zkušenosti stáří — zkušenosti, která umírá s ním. Přesto, že si je vědom své nicotnosti, zdvihá  hlavu, odmítá  zoufat si  nad svým  postavením, zapisuje zákony, kterými se řídí vesmír, a dokonce chce vtisknout vesmíru novy zákon, který si  vymyslel.  Zákon,  který  by chtěl slepotu života  nahradit vidomostí, chce učit vesmír moudrosti, chce nakonec dokázat,  že to,  co nemá smysl, přece nějaký  smysl mít může, jestliže tomu člověk  ten smysl dá. Nesmírně statečná plíseň. Nejkrásnější na životě je jeho odvaha vzdorovat pustině temnot.

   Tábor je několik řad dřevěných  baráků obehnaných  ostnatým drátem, prašné kasárenské prostranství a v čele kuchyň, symbolicky spojená s kanceláří.  Sídlo  moci, jež nad námi vládne čísly a |idlem. Chvílemi se nemohu ubránit pocitu, že jsem se ocitl znovu ve vojenském táboře ve Francii. I ta bohorovná  tloušťka kuchaře |e zde, i ten prach, i ta špína odraných stejnokrojů a ostnaté dráty kolem  dokola. Musím  být  spravedlivý. Máme lepší boty. Není to hrůzné, pouze skličující. Na stožárech od rána do večera řinčí ohavná dechovka. Nikam jí  člověk neunikne. A lidé, stovky lidí, motajících se na tom malém prostoru, kterým člověk neunikne jako té dechovce. Říká se, že myšlení je svobodné. Proč  bych se tak absurdně těšil na okamžik, kdy se octnu v šachtě, sice v temnotě, ale osvobozen od lidí, kteří působí jako proud kalné vody na žíznivého v poledním  horku?

   „Kolik ti dali?" zeptal se mne účastně starší pán v trestanecké bundě, zapjaté s vojenskou pečlivostí.

   „Šest let."

   Pousmál se. Pak mi dal  balíček cigaret, protože ještě nemám peníze.

   „Ten zub ti vyrazili?"

  „Ne. Ten se  mi  zlomil. Bolel, bolei, až přestal a  upad."

   Ukázal mi bezzubou dáseň. „Mně je vyrazili. Měl jsi štěstí. Přišel

jsi po tom nejhorším. Tamhle tomu" —  pokynul  hlavou na bledého mladíka v košili, který seděl u  stolu  a zaujatě rozmělňoval na kusu papíru dýmkový tabák. „Tomu přerazili nohu  a  ženská mu strkala takhle dlouhý drát do —"

   Vstoupil  velitel.

   „Pozor!"

   Vstali jsme a čekali, co zase přijde.

   „Kdo nemá co dělat —  na brigádu."

   Zvyšovali jsme pak celé odpoledne dvojitou hradbu z ostnatého drátu o metr.

   „Dělejte, chlapi, dělejte," pobízel nás velitel. „Děláte to přece pro sebe."

   „Koukni," rýpl  mě loktem  při vydávání oběda půdař Paštika. „Ministr  spravedlnosti  z třetího baráku." O několik míst před námi stál u kuchyně vysoký kostnatý muž a přísně zíral na knedlík v misce. „Celkem jsou tady vlády tři. Agrárnická na jedničce, nár. soc.  na pětce a tahle na trojce, koaliční. Nechci vidět, jak by se porvali, kdyby to prdlo."

   Vyfasovali jsme knedlíky a kuchař na  ně  chrstl  trochu  guláše a strkal  do nás sběračkou. „Hněte se a nekecejte mi tady."

   Ministr spravedlnosti se  přidružil  k menšímu, zavalitějšímu muži s lysinou, důstojně s ním kráčel k lavičce, hovořil a ukrajoval mechanicky knedlík  lžičkou.

   „Připravuje retribuční zákon," tvrdil Paštika. „Ten vedle něj je ministr zemědělství. Má  patnáct let. Byl jsem  s ním na StB." Půdař Paštika se počítá  mezi lepší lidi.

   „Brko,  doktore?" zastavil se u debatujícího páru, sáhl za čepici pro vysypanou partyzánku a  podával  ji ministru  spravedlnosti.

   „Děkuju, kamaráde. Po  výplatě se  vyrovnáme."

   „To  víš, že  si  ho  musím  předcházet,"  poznamenal  Paštika omluvně. „Člověk nikdy neví, že jo."