Jiří Šotola - TOVARYŠSTVO JEŽÍŠOVO

    Slavatů chodilo mnoho. Některé ani neznala. Většinou mlčeli a káravě koukali. Už se jich začínala bát. Jen hrabě Vilém je dovedl zkrotit. Hrabě Vilém byl největší, nejsilnější Slavata. Všichni ostatní ho pomlouvali. Spílali mu do papeženců. Do zlodějů. A on je odháněl jako pes můry.
— Jen se jich neboj, Maximiliánko. Oni nejmíň ti mohou něco vytýkat, luteráni. Jak se máš?
— Tiše se mám, pane ujce.
— Nemyslel jsem, že budeš tak hloupá.
— Byla jsem sama.
— Aspoň trošku ses měla bránit.
— A proč?
— Oni spolknou celé Čechy, Maximiliánko.
— Kdo?
— Zbožní patres. A Čech je škoda.
— Tomu já nerozumím. Vy jste se bránil?
— Já? Já jsem jim pomáhal. Sami jsme si je zvali do Čech, aby přinesli pravdu;, na pravdu my jsme neměli čas. Ale oni nám sloužili. A teď vy sloužíte jim.
— Jsou silnější než my. Mají pravdu. Lidskou ne; ale boží pravdu mají. Ďábla najdou všude, i v kamení.
— Nesměj se jim. Oni mají všechnu pravdu, Maximiliánko. Protože lidská pravda žádná není. Ale nač chtějí mít i celé království? Kdo má pravdu, nemůže přece mít království. Měla ses bránit.
— Ale proč?
— Abys zachránila panství.
— Ale pro koho?
    Nejvyšší kancléř Království českého se poškrábal na svrasklém krku a odplivl si.
  — Vidíš, zapomněl jsem, vždyť my už nejsme. Víš, kde je poslední Slavata? V klášteře. Říkají mu páter Felix. Šťastný páter. Správně mu říkají. Mělas to zapálit, Slavatovno. Teď už je pozdě. Modli se. Proč my jsme je sem zvali? Bylo nám zapotřebí té jejich pravdy? A třeba to ani pravda není, když už začínají mít i moc. Kdo má pravdu, nemůže mít i moc. Třeba nemají pravdu... To by pak byli strašně silní. Pak už by mohli cokoliv. Pak by z nich šel strach. Nač my jsme je sem vlastně zvali? Modli se, Maximiliánko. Nic lepšího není.

(...)

    A bylo po mši a lidé vycházeli ven a lidé z venku se hrnuli do chrámu a všichni chtěli spatřit ten prostor, tu výšku, tu nádheru a všichni si chtěli aspoň sáhnout na vrata, pomazaná směsí oleje a arabského balzámu, aspoň očima se dotknout stěn, mezi nimiž ode dneška přebývá slavný, mocný král, aspoň koleno a konečky prstů přitisknout na dlažbu, ve které už pukají seme¬na příštích zázraků. A kruhem kolem chrámu mlčky chodily postavy v černých sutanách. Nostri. Dílo bylo u konce. Mrtvá ležela na prkně, prsty obtočené růžencem, chrám nad ní stál jako boží pes, měsíční kámen, balvan z nebe, skvělý náhrobek, tlačil ji, zavalil ji, měl na portále její jméno i erb jejího rodu, ale nepatřil jí a ona nepatřila jemu. Páter Had seděl před cizím stavením a díval se, jak padá listí.
    A to už bylo vítězství, vítězství pravé církve, jediné církve, svaté matky, církve římské a hierarchické. A Čechy se proměňovaly v srdce, které hořelo, v království mariánské.
    A to už bylo vítězství černých mužů, kteří považovali za nezbytné získat moc, aby mohli rychleji šířit pravdu. Kteří museli dokonale zvítězit, neboť měli poslání a měli ideu. Boj byl těžký, komplikoval se a vlekl; mezitím přestávalo být jasné jejich poslání a idea se povytrácela. Nicméně oni zvítězili dokonale. Oni získali moc a zalíbilo se jim v ní. A moc je železná klisna, která jde, kam sama chce. Může sedět na kozlíku svatý s lilií. Může být kára naložena pravdou, spásou, pochlebností, nehýtky dětí, chlupy z cizoložnic, dalmatikami, ovsem, čímkoli. Moc je hrbaté a svévolné zvířátko.
    A beránek boží, který snímá hříchy světa, je veden k zabití, je bezmocný a oněměl a kdo chce si ho stříhá.
    Páter Had seděl před cizím stavením, listí padalo a naděje už bylo tak málo, že sotva kryla dno.
    A to bylo vítězství, to byl požár, to byl strom víry sladce rozklenutý nad hořkým královstvím. V koruně stromu zasedli na jaspisová křesla v hedvábných mitrách nejvýbornější preláti. A nad nimi zpívali andělé ve třech řadách, ve třech výškách, ve třech kůrech podle tří hierarchií. Vznášeli se, kroužili, trvali blíže a blíže Světlu slávy. A dole pod stromem stál malý černý kněz a špatným hlasem zazpíval Té Deum laudamus. A preláti to po něm opakovali. A po nich andělé všech hierarchií. A Bůh uslyšel zpěv a spokojeně přimhouřil oči. I malý černý kněz spokojeně přimhouřil oči. Všechno bylo v pořádku. Šimon Hampl měl špatný hlas, ubohý hlas, hubený hlas, ale uslyšel ho Bůh.
    Páter Had seděl u paty Chlumku, na severní straně, stráň před ním byla strmá, kdesi nahoře se bezpochyby lesknou báně a lid se schází k odpoledním modlitbám a ke svatému požehnání. A kruhem kolem chrámu bezpochyby chodí postavy v černých sutanách. Nostri. Už máme pevnost. A už jsme vyrazili, praporce bijí o žerdě. Vzhůru srdce! Hosanna! Vae caecis ducentibus! Vae caecis sequentibus!
    Běda slepým, kteří vedou!
    Běda slepým, které vedou!
    Zdali může slepý slepého vésti! Zdaž oba do jámy neupadnou? Kdopak ví, svatý Lukáši... Zatím ještě oba jdou a blaženě se usmívají.
    A to bylo vítězství, vítězství nesmírného vojska nad bezbranným mužem, který osaměle dlí v getsemanské zahradě a jeho duše je smutná až k smrti.
    A z kmene stromu v řadách vystupovali pěšáci ozbrojení křížem a slovem a odcházeli po pěšinách, jež vedly do všech stran. A všechno, co zahynulo, přijalo jejich slovo a jejich kříž. Hořčičné zrno padlo do písku a vydalo bledé byliny. A lidé žili dál...