Josef Škvorecký - LVÍČE

    …Jan Rébus vyprávěl historku: o potížích, které ho potkaly nad jeho Dějinami jazzu v kostce, první vlaštovkou, jež měla ohlásit jaro kosmopolitní hudby. Byla to zručná kompilace z  amerických pramenů, určená pro základní poučení vyhladovělých afficionados. Ale redaktor  Hymler, který ji měl v hudebním oddělení našeho nakladatelství pokud možno zlikvidovat, nebo  aspoň učinit co nejpřijatelnější pro soudruha Krále, napsal o ní dlouhé a záporné vyjádření,  které v redakci kdosi opsal a tajně donesl Rébusoví. A tak ten nyní četl závěrečné shrnutí:  Celkově je možno hodnotit práci Jana Rébuse jako nekriticky šířící kult jazzových hvězd, čímž  odvádí naše mládežníky od plnění důležitějších úkolů a od přípravy jiných plnění. Také je  příznačným pro buržoazně bezideové a názorově scestné stanovisko Jana Rébuse, že např. v celé  kapitole o vzniku jazzu používá důsledně výrazu „kreolové" místo „černoši", a že nikde  nezdůrazňuje, že tito kreolové byli velmi chudí, nýbrž naopak, že byli bohatí, očemž se  rozepisuje zbytečně zeširoka. Také vykládá, jako by jazz vznikl vzájemným působením různých  hudebních kultur, v čemž se nekriticky zrcadlí vliv buržoazní „vlivologie', místo jak černoši  trpěli v otroctví, a tak vznikl jazz. Dále je kniha zatížena velikým množstvím nepodstatných  jmen (např. Bunk Johnson, Trixie Smith, Pee Wee Russell, ]elly Roli Morton, Bix Beiderbecke,  Tricky Sam Nanton atd.), která jsou našemu čtenáři naprosto neznámá, zbytečně ho zatěžují a  doporučuji je k vyškrtnutí. Vážným nedostatkem také je, že nikde není uveden s. Paul Robeson,  ačkoliv jako černoch s jazzem úzce souvisí a měl by se doplnit.
    "A doplnils ho? A tamtys vyškrtal?" přerušil na tom místě Rébuse Kocour.
    "Ne," pravil Rébus. „Hymler dostal mezitím v nakladatelství výpověď"…
    ...   
    "Tak to budou dějiny jazzu bez jmen?" zeptal se Brejcha, když se potom konverzace vrátila od  erotiky k Rébusově knize.
    „Bude tam Armstrong, Bessie Smithová, kterou pro našeho čtenáře ozvláštňuje to, že vykrvácela, když ji odmítli ošetřit v bělošské nemocnici, a ten Paul Robeson. Chtěl jsem ještě uhájit Duke Ellingtona, ale to mi neprošlo, protože šlechtice prý naše nakladatelství rozhodně propagovat nebudou."
    „Tak si představuju," ozval se Houška, „kdyby se touhle metodou napsaly dějiny literatury. Třeba anglický. Takový jména jako například Christopher Marlowe našemu prostýma čtenáři přece nic neříkaj, že ne?"
    „Vůbec nic," pravila Blumenfeldka. „Zrovna tak jako Geoffrey Chaucer nebo John Keats. Prostej čtenář je nezná, tak nač ho zatěžovat?"
    ,,Anebo královna Alžběta," pokračoval Houška. „Takže kdybych já psal dějiny anglický  literatury pro našeho prostýho čtenáře, začal bych asi takhle: Za časů panování jedné královny  v šestnáctém století —"
    „Chyba," opravila ho Blumenfeldka. „Musel bys napsat: Asi dvě stě let před první průmyslovou revolucí —"
    „To je fakt," připustil Houška. „Tak tedy: V dobách, které buržoazní historikové nepřesně charakterizují jako věk panování jedné královny, asi dvě stě let před první průmyslovou revolucí —"
    „Zase špatně!" Blumenfeldce zářila tvář zaujetím pro hru. „Nemáš   tam   historicko-materialistický  přístup.   Takhle  to musí bejt: Feudálně nevolnické výrobní  vztahy na počátku období, které buržoazně liberální historici nepřesně označuji za věk  panování jedné buržoazní —"
    „Feudální," řekl Rébus.
    „— buržoazně feudální královny, kdy se již v monolitní stavbě patriarchálně stavovské  společnosti počaly ukazovat trhliny způsobené růstem manufaktur na jedné straně a úpadkem  cechovně měšťanské společensko-politické organizace takzvaných svobodných měst na straně  druhé, a zejména pak vynálezem parního stroje Jamesem Wattem a tkalcovského stavu Cartwrightem  — tohle ovšem jsou jména, která, myslím, důležitá jsou?"
    Podívala se tázavě na Houšku a Houška řekl:
    „Pro dějiny literatury jistě. Tak tedy: vynálezem parního stroje Jamesem Wattem a tkalcovského stavu Cartwrightem zhruba o dvě stě let později, jimiž se započala první průmyslová revoluce —"
    „— a tedy asi patnáct set let od počátku takzvaného našeho letopočtu po Kristu," navázala Blumenfeldka, „došlo v jednom městě tehdejšího anglo-skotského státního útvaru k nebývalému rozvoji jisté literární formy — protože co to koneckonců prostému čtenáři řekne, když napíšeme, že to bylo drama, ne?"
    „Správně," řekl Houška a pokračoval: „Předním představitelem této literární formy v době před počátkem tvůrčí činnosti ještě přednějšího představitele — to myslím Shakespeara — byl buržoazní slovesný umělec, který napsal několik slovesných děl, z nichž jedno bylo nejlepší a zpracovávalo jeden známý starší motiv, který se pak hlavně zásluhou tohoto zpracování v literatuře objevil ještě několikrát, zejména ve slovesném díle jednoho významného buržoazního slovesného tvůrce jiné národnosti v jiném století —"
     „Počkej, to už je na mě moc lidový," přerušil ho Kocour.
    „No přece Goethe: Faust!" pravila bystrá dívka Blumenfeldka. „A dál?"
    „Psali tehdy i jiní slovesní tvůrci jiná slovesná díla, všechny je však zastínil jeden  slovesný tvůrce, jenž napsal celou řadu slovesných děl, z nichž většina se dodnes hraje —"
    „Pozor!" zvolala Blumenfeldka. „K čemu prostého čtenáře zatěžovat tím, že to jsou dramata? Ne. Napsal řadu slovesných děl, z nichž většina je součástí klasického dědictví našeho lidu dodnes."
    Pronesla to tónem kolegyně Pecákové, který za krátký čas své působnosti v našem podniku odposlouchala jako opice. Kopanec se rozřehtal a stiskl boubelatou dívku, až vyjekla.
    „Já," pravil pak chlubivě, „já vám řeknu, jak by se daly psát vůbec celý dějiny světový kultury, který by našeho prostýho čtenáře nezatížily vůbec ničím. Celej náš pracující lid by moh rázem získat obrovskej přehled v duchu naprostý vědeckosti —„ blábolil.
    „Jak, Pepo?" vrátila ho Blumenfeldka k tématu, od něhož po alkoholické serpentině začal odbočovat.
    „Takhle: V průběhu svýho úsilí o přetvoření přírody vytvářelo lidstvo řadu četných nadstaveb, z nichž mnohé se staly klasickým odkazem kulturního dědictví různých lidů. V době po polidštění opice —"
    Potom se mu stal malér: převrhl skleničku červeného vína na Blumenfeldčiny bledě modré šaty, nastal zmatek, Blumenfeldku posypali solí a Kopanec se raději stáhl do pozadí, takže toho večera své shrnutí kulturních dějin lidstva nedokončil...

z knihy  LVÍČE (vydání z roku 1969 - z pozdějších vydání autor tuto pasáž odstranil)