Josef Škvorecký - PÍSEŇ ZAPOMENUTÝCH LET

...Tenkrát,  bylo to v roce 1951, z toho byl průser podle všech předpisů. Vyslýchali  nás na  divizi, nejdřív každého zvlášť a potom všechny dohromady, a politruk divize se tvářil, jako kdyby šlo o velezradu. Nešlo o velezradu. Slo o docela prostou věc, a ani jsme to nemysleli zle. Slo o maršála Buďonnýho, kterého jsme si trošku zeswingovali.
     Koneckonců, neměli to na nás chtít, tu masovou činnost. Mohli nám místo toho  líbezného contradictio in  adiecto, kterému se říkalo organizované volno,  dávat propustky do Pilovic a holky v pěti tamních hospodách a v klubovně GSM by nás  zaměstnaly natolik,  že  by nám asi nebylo napadlo zeswingovávat Buďonnýhq.  Ale takhle  po celodenním zaměstnání na tankodromu a s vyhlídkou na večerní zaměstnání v učebně motorů jsme dali přednost masové činnosti a optimistickým písním Radima Drejsla.
     Band jsme  dali  dohromady dobrý. Chci říct vojenskoestrádní soubor. Čtyři saxy, dvě trumpety a docela tailgatový trombón, na němž si vyléval srdce jeden nadporučík, který do uniformy  spad  po paragrafu. Samozřejmě, na Dreisla jsme čenžovali klarinety, housle a přeskakující flétnu, ale jinak
zaranžoval náš klavírista řadu kantát na J. V. Stalina a ód na děla a jiné střelné zbraně ve stylu Glena Millera, takže jsme byli asi jediným hudebním tělesem, které v té době oslavovalo generalissima glissandujícími saxofony. A taky toho Buďonnýho. Mimoto opatřil  klavírista v  Pilovicích zpěvačku, která
chodila  do třetího ročníku konzervatoře a v našem pořadu zpívala Baladu o korejské dívce stylem Vlasty Průchové a hezkým, čistým altem.
     To je jasné, že holka, a docela hezká holka ve vojenském táboře, kam ji pouštějí na propustku, protože zpívá se souborem, je už tak dost předmětem veřejného  obdivu a tajné nešťastné  lásky. Ale  ona zpívala opravdu dobře. Opravdu výborně. A navíc se jmenovala Venuše. Paroubková nebo jak. Ale Venuše. Už to jméno mi bralo dech, připadalo mi, jako by holka s takovým jménem pobíhala vlastně pořád  nahatá, ale neměla se taky zač stydět. Kdyby tehdy byla nějaká Pilařova, řekl bych, že z Venuše bude první a půltá Pilarka. Jenže tenkrát nebyla žádná Pilarka. Tenkrát, jako poslední Mohykán, tvrdošíjně  odolával Karel Vlach, zatímco  se ponuří odborníci snažili nahradit v tanečních orchestrech saxofony celly cestou dekretální. Tenkrát se po estrádách neválel twist. Hrály  se dubinušky  a něco, co vypadalo na dvanáctiletého Smetanu nebo na tajné  kompozice  paní  Dvořákové,  tak něco.
    Naštěstí  byl  velitel praporu  totální hudební analfabet a nerozeznal kytaru  od hacašprndy. Jeho ZVP byl vzdělán toliko  na teoretických brožurkách a myslel si, že když se to hraje v tankistických uniformách a ne v bílém saku s úzkým motýlkem, že to není jazz. Velitel nám dokonce dal zhotovit pultky podle mého nákresu, docela regulérní jazzové  pultky, jenomže s přední deskou v podobě pětihranné husitské pavézy, uprostřed s pozlaceným palcátem. A přes tu husitskou  pavézu zazněl tedy na slavnostním večeru v Den armády ten zeswingovaný Budbnný. Ke všemu navrch ho zazpívala Venuše Paroubková a jeden  chorus si zaimprovizovala jako scat.
    Dnes už nevím,  jestli byla větší chyba ten scat nebo ty jazzové pultky v  podobě  husitských pavéz. Největší chyba byla,  že v sále seděl nějaký ausácký generál nebo  taková podobná šarže, prostě něco, co  chodí  půvabně  ozdobeno lampasy. Toho naše tankistické uniformy nezmýlily. Rozeznal hudbu duševní bídy  bezpečně.
    Průšvih byl hrozný.
    „Ty stojánky na noty! To je vrchol!" prskal generál. „Myslíte si, že jste v nějakém baru nebo co? Co? Jste na vojně, soudruzi! Takový posvátný symbol, posvěcený krví, a vy jako kdybyste byli nějakej R.  A. Dvorský a jeho Melody  Boys!"
    Pultky mu ležely v žaludku ze všeho nejvíc, snad ještě víc než ten  Budonný v synkopách. „Ale my si do armády úpadkovou hudbu pašovat nedáme! My si v armádě  s takovými,  kteří by nám  sem chtěli pašovat úpadkovou hudbu, poradíme! My s nima zatočíme! Rozumíte, soudruzi?"
    „Rozumíme,  soudruhu generále (nebo  plukovníku nebo co to bylo)!"  odpověděli jsme sborem, a pak jsme se vezli.
    To jméno Melody Boys nám zůstalo, když jsme potom v kompletním obsazení, až na paragrafa trombonistu, zametali až do konce vojny divizní rajóny a kopali kanalizaci za novostavbami důstojnických domů.
    Paragraf na tom vydělal, protože  toho z vojny vyhodili.
    Venuše byla civil, takže jí se to tak moc celkem netýkalo.

Z knihy HOŘKEJ SVĚT