Josef Škvorecký - PRÁCE PRO KÁDROVÁKY

Věříme v člověka a v jeho nekonečnou schopnost vývoje.

DALIBOR  PECHÁČEK:  O třídním vědomí

Pokrokovým se člověk stává z různých důvodů. Někdo z hladu a bídy. 

Jiný cestou intelektuální.

     Někdo zase z kariérismu.

     A někdo proto, že je posera.

     Touhle cestou došel k pokroku pan dr. Bohadlo, dej mu Pánbůh věčné "Buď zdráv!"

     Vlastně je tohle ještě jedna historka o kádrovácích a o bdělosti a ostražitosti, i když v ní ani jeden kádrovák nevystupuje přímo. Jsou jaksi v pozadí, ale jsou tam.

     Byl to starší, zachovalý pán, když jsem měl prvně tu čest. Takový s růžovoučkou tvářičkou od dobrého papáníčka a těžkého vínečka, s růžovoučkýma rnčickama, které nikdy na nic manuálně nesáhly, s kulaťoučkým bříškem a s pusinkou, kde to zářilo jako v Klondyke.

     Apartmá v moderním činžáku, milostpaní s náušnicema, náhrdelníkama,  psíčkem  atd.,  pečená  vařená u  Myšáka, u Štěrby, v café Ambassador atd., jako obvykle.

     Zemský soudce na Pankráci  nebo tak něco,  co, přesně nevím, ale soudce, a to ne obyčejný, ale nějaký značně vyšší.

     Spolužák  tatíka mé někdejší dívky Julie Nedochodilové. Tam jsem měl taky tu čest.

     Chodil tam zřídka, to jest: před Únorem, a to pouze když měl nějaké techtlemechtle  s papá Nedochodilem, neboť po roce 1945 vstoupil do jakýchsi  aliancí s  kláštery,  církevními statky a stranou lidovou.

     Byl v alianci se zemědělským sektorem už před válkou, jenže tenkrát spíš ve sféře někdejší strany agrární.

     Jinak, když dokonferovali v pracovně papá Nedochodila, zvala  ho  madame  Nedochodilová na malé  občerstvení do jídelny, a to se pak sedělo,  popíjelo se víno z jihomoravských klášterů a jedly se chlebíčky s brynzou z klášterů východoslovenských. A pan dr. Bohadlo vykládal o starých  a velmi zlatých časech. 

     Zvlášť vzpomínával na parforsní  hony u knížete Švarcenberka a  u barona  Simmenthala.  Ale jeho  obzvláštním přítelem  byl hrabě Humprecht Gelenj, který po roce  1945 vstoupil do řádu premonstrátského.

     Nechutí ke komunismu se pan dr. Bohadlo netajil.

     Tak si žili, tloustli, měli se dobře.

     V Únoru 1948 se  to pod  panem  doktorem samozřejmě zakymácelo. Ale zachytil se hrazdy, kterou mu podali, a provedl na ní grandiózní sklopku.

     Podal přihlášku do komunistické strany.

     Co víc.

     Vyřídili mu ji kladně.

     Tak se  stal pan dr. Bohadlo soudruhem.

     Samozřejmě,  uvrhl se tím do' těžkých niterných zápasů.

     Zápasil sám v sobě, kudy chodil, a nakonec čím dál tím víc začal chodit k  papá Nedochodilovi.

     Tam vysvětloval.

     Je už starý, nezvyklý fyzické práci. Co by dělal, kdyby ho vyhodili?

     Živí ženu, která je nemocná a potřebuje lázně.

     Někdo  musí zůstat, aby pomáhal, kde se dá, a  zachraňoval, co se dá.

     Tohle poslední, to zavánělo heroicky. A to mu taky papá Nedochodil  nejvíc schvaloval.

     Ale  tou dobou mu ještě  bylo  hej. Pak  teprv  přišla rána.

Papež vyhlásil exkomunikaci.  

     A pane, napařil jim to.

     Všichni členové komunistické strany na prvním místě. Všichni, kdož napomáhají komunistickému hnutí. Kdož čtou komunistické knihy a tisk, poslouchají komunistický rozhlas atd.

     Tedy u nás prakticky všichni.

     Nejvíc ovšem  členové strany.

     Pan dr. Bohadlo se u papá Nedochodila dlouho neukázal. Pak se objevil. Růžovoučký podbradek mu splihle visel, cvikr mu padal s nosu. 

Někdo, říkal třaslavým hlasem, tam musí zůstat. Někdo musí pomáhat, kde se dá, a zachraňovat, co se dá. Jen když je vnitrné proti nim.

     Papá Nedochodil na to měl sice trochu jiné názory a díval se na bleďounkou růžovou tvářičku poněkud svrchu, ale poněvadž byl v podstatě grandiózní dobrák, vyložil mu papežský dekret za vydatného použití reservatio mentole tak podivuhodně a panu doktorovi se ten peklonosný dokument objevil v tak novém světle, že zdlábnul bůček, kterým ho madame Nedochodilová občerstvila, zalil ho medovinou a odešel v náladě téměř rozjařené.

     Jenomže zlý čin je zlý čin. Člověk si může  donekonečna vymýšlet výmluvy a chodit si pro úlevu k dialektické logice, zlý čin plodí zlé svědomí, a to  pracuje.

     Tedy ale údernicky.

     Za dva dny jsme  měli pana dr.  Bohadla  na krku zas. Celý ztrápený,  zhroucený. Někdo musí, šeptal,  zachraňovat, co se dá...

     Nová injekce kasuistiky, kombinovaná s mandlovým cukrovím a medovinou, ho postavila na nohy.

     Odešel uklidněn.

     Pozítří přišel zas.

     Velice neklidný.

     A tak  to chodilo, až medovina došla.

     Pak dlouho nepřišel.

     Pak přišel a vykládal, že se byl poradit se zpovědníkem. Zářil.

     Zpovědník mu to potvrdil.

     Někdo tu musí zůstat a pomáhat, kde se dá, zachraňovat, co se dá.

     Trochu mě to překvapilo, ale pak jsme to s Jůlinkou probrali v jejím pokoji, a ta chytrá dívka zrekonstruovala událost asi takto:

     Představ si, řekla,  velebného pána, který je po všech stránkách kněz, jak má být, jenom mu, chudákovi, schází odvaha mučedníků z kolosea.  Těžko  ho pro  to  odsuzovat, zrovna v tomhle národě Jana Žižky z Trocnova. A teď si mu do zpovědnice klekne chlap a zpovídá se, že zhřešil vstupem do komunistické strany. Co má ten ubožák stará dělat? Samozřejmě, věc je jasná, podle  papežského  dekretu mu rozhřešení dát nesmí, dokud nepřeruší svůj hříšný poměr s peleší lotrovskou.

     Jenže —

     Co když je chlap fízl, on mu nedá rozhřešení, a chlap půjde a udá ho?

     Tak si představte tu situaci: před mřížkou klečí a třese se pan dr. Bohadlo, a špatné svědomí ho žere.

     Za mřížkou sedí a třese se velebník, a v duchu mu vyvstává nepěkná vidina Pankráce.

     Z toho oboustranného třesení nakonec samozřejmě nemohlo vzniknout nic než kompromis.

     Schválena teze: Někdo tu musí být, kdo pomáhá, kde se dá, a zachraňuje, co se dá.

     Hlavně když člověk  nečiní vědomě zlo a niterně nesouhlasí s — těmi myšlenkami komunismu, které jsou v rozporu s učením církve.

     Všimněte si: s těmi myšlenkami komunismu, které jsou v rozporu s učením církve. Teda ne s komunismem  vůbec.

     A proč ne?

     No, protože velebného pána v té chvíli omráčila ještě jiná hrozná eventualita: že totiž jestli je ten chlap fízl, může ho zrovna tak dobře udat, že mu dal rozhřešení, jako že mu ho nedal, protože jaképak rozhřešení z komunismu! Z takového rozhřešení by přece logicky plynulo, že důstojný pán považuje komunismus za  hřích, a je tedy poslušen  více papeže než Státního úřadu pro věci církevní.

     No prostě, s panem dr. Bohadlem  prožil ten nebohý kněz ve zpovědnici  horké chvilky.

     I v něm se z toho kompromisu probudilo špatné svědomí, tak alespoň doporučil kajícníkovi hojně pěstění křesťanského milosrdenství: konkrétně, vzhledem k svému povolání, má se všemožně snažit, aby ulehčil lidský úděl vězňů, s nimiž přijde do styku.

     Do tohohle programu se pan dr. Bohadlo pustil s největší chutí.

     Vždycky  nám o tom vypravoval.

     Slečně Skladanovské, dceři  bývalého  senátora Skladanovského  a kamarádce mé bývalé dívky Julie Nedochodilové, které napařil  dva roky za pokus o ilegální přechod  hranic, podstrčil americkou čokoládu.

   Panu redaktorovi Simmsovi, jemuž to narovnal na patnáct,  každou chvíli propašoval do  cely balíček amerických vitamínů.

     Jakéhosi velkoobchodníka, kterého tam shodil  na doživotí, poplácal po zádech a zašeptal mu do ucha: Neklesejte na mysli, příteli!

     Ten sprosťák  mu  na to nahlas odpověděl: Drž hubu,svině!

     Nevděk vládne světem. Pan dr. Bohadlo konal své dobré činy nezištně, jako pravý skaut.

     To nám tedy  vykládal a doprovázel to vždycky denuncováním komunistických  soudních  a  vyšetřovacích metod a nepředstavitelně senzačními detaily o politických procesech.

     Zlé svědomí udělalo z pana doktora ideální zdroj pikantních informací.

     Hlas Ameriky by je byl platil zlatem.

     Jenže já se vždycky  řídil  zásadou:  Lepší svoboda než bohatství.

     Taky se mi to zatím vždycky vyplatilo.

     A pan  dr. Bohadlo proklínal komunismus jako prorok Habakuk a kousal  zuřivě do cukroví respektive do chlebíčků. Oči mu zářily rozhořčením. V  takových  chvílích se jeho zlé svědomí uklidňovalo.

     Pak ale odcházel na schůzi své uliční nebo jaké organizace,  rozhořčoval se na imperialisty a  zlé svědomí vylézalo.

     U papá Nedochodila se ovšem ze všech sil snažil zesměšnit  všechno, co se tam dělalo. Když (na školení) probírali dialektický a historický materialismus, prohlásil (u  papá Nedochodila) : Takové pitomosti jsem už dávno zapomněl, ještě když jsem byl takový cucák jako vy, dodal a obrátil se na mě.

     No,  to  řek  z  rozčilení, tak jsem  mu to  neměl za zlé. Chápal jsem ho.

     Ale to mu nebylo nic platné.

     V úřadě ho povýšili.

     Když se jednalo o poukaz do lázní, jeho  manželka ho dostala, ačkoliv třeba manželka jednoho chudého ševce, který si houževnatě držel soukromou živnost v suterénu baráku, kde měl pan dr. Bohadlo apartmá,  ho nedostala.

     Prosím  vás, vy se divíte? Vy jste asi nějací divní.

     Vždyť pan  dr. Bohadlo byl kádr. Pracující inteligent. Kdežto ten švec — pane, jen by  mu dovolili, aby se trochu zmoh,  viděli byste, jak by nabral  tovaryše a vesele začal  vykořisťovat.

     V těchhle lidech to je. Drobní výrobci jsou zárodky kapitalismu.

     Pan dr. Bohadlo se tedy stal  nějakým ještě vrchnějším soudcem a nakonec instruktorem politického školení.

     Pomáhal, kde se dalo, a zachraňoval, co se dalo, to ano.

     Jen za rok 1950 podstrčil 28 balíčků americké čokolády, 5 kg vitamínů, 3 kg hroznového cukru, 2 000 cigaret, 18 knih ke. čtení a 22 knih modlitebních.

     Všechno si zapisoval  se jménem,  datem, předmětem a množstvím.

     V proklínání komunistické strany dosáhl, myslím, hearstovské úrovně.

     Tak to šlo.

     Co?

     Cože?

     Jestli je pořád tím  soudcem na  Pankráci? Jestli ho  neprokoukli a nezbavili se ho?

     Ale milánkové, jak jste hloupoučcí!

     Samozřejmě,  přirozeně,  pochopitelně! Naše společnost se nakonec vždycky zbaví vnitřních nepřátel, byť ji třeba po léta udržovali v omylu.  Naše společnost  se zbavila a zbavuje všech příživníků, kteří se domnívají, že  se schovají za fráze, aby jimi kryli svoje nekalé rejdy.

    A pan dr.  Bohadlo?

    Samozřejmě, že se  ho nakonec naše společnost zbavila.

    A jak?

    Umřel.

    Klepla ho pepka.

    Smrt,  málo platné, je nejlepší kádrovák.

Josef Škvorecký - HOŘKEJ SVĚT