Joshua Muravchik - NEBE NA ZEMI

Prolog
OD VÍRY K VÍŘE

    Socialismus byl vírou, ve které jsem byl vychován. Byla to víra mého otce a před ním i jeho otce.
    Můj dědeček, Abraham Chajm Muravchik, vyrůstal v malém štetlu u Kyjeva v tehdejším ruském impériu. Narodil se v roce 1878 a dostalo se mu tradiční náboženské výchovy jako každému chlapci jeho doby a původu. Ale jako mnozí v jeho generaci se od formálního judaismu odvrátil dřív, než vstoupil na střední školu, které se říkalo gymnázium.
    Právě v radikálním studentském kroužku na gymnáziu se seznámil s mou babičkou Ráchel. Byla o několik let mladší než on, protože si mohl dovolit jít do školy až poté, co pracoval nějaký čas jako dřevař, zatímco její rodina, která vyráběla papírové pytlíky a bydlela přímo v Kyjevě, na tom byla lépe. Společně vstoupili do nejradikálnější z nově utvořených ruských levicových stran, k sociálním revolucionářům. Od více marxisticky orientovaných sociálních demokratů se lišili schvalováním teroristické taktiky a teorií, že vedoucí úlohu v revoluci sehrají ruští rolníci, a ne proletariát.
    Abraham Chajm a Ráchel se vydali do Ameriky v roce 1905 s vlnou židovské emigrace vyvolanou orgiemi antisemitského násilí, které následovalo po porážce Ruska Japonskem a po nezdařeném pokusu o svržení cara. Ukázalo se, že rolníky je snazší získat pro pogromy než pro revoluci.
    V Americe našel manželský pár práci u deníku Jewisb Daily Forward, vydávaného v jidiš, jehož záhlaví zdobila slavná výzva Komunistického manifestu: „Dělníci světa, spojte se!" A usadili se v harlemském činžáku, kde se jim v roce 1916 narodil můj otec Emanuel.
    Jeho dětství bylo plné návštěv členů exilových poboček Ruské studentské organizace a Levicových socialistických revolucionářů. (Strana se v roce 1917 rozštěpila a mí rodiče se přidali k její radikálnější polovině.) V roce 1929 kandidoval Norman Thomas na starostu New Yorku na kandidátce Socialistické strany a během této kampaně vykrystalizoval i raný zájem mého otce o socialismus. Zvolil si ho za téma slohové práce v osmé třídě a po čtyřech vyčerpávajících dnech v knihovně se prohlásil za přesvědčeného socialistu. O pár měsíců později, těsně po svých třináctých narozeninách, vstoupil do strany. Byla to zkouška dospělosti, která mu nahradila bar micva.
    Moje maminka Miriam otcovy názory sdílela, byť s mírnějším ideologickým zanícením. Protože však měli liberálního ducha, rozhodli se rodiče mě a mého bratra systematicky neindoktrinovat. Systematické indoktrinace nebylo ani zapotřebí. Politika byla jádrem jejich života. Mluvili o ní u rodinného stolu i se svými přáteli, kteří byli většinou také soudruzi. Při cestách autem jsme si krá¬tili chvíli zpěvem „We Shall Not be Moved" a jiných starých odborářských songů. Poprvé jsem navštívil hlavní město Spojených států v roce 1958, když mi bylo jedenáct a rodiče nás vzali na Pochod mladých za rasovou rovno¬právnost ve školách, jednu z prvních demonstrací za občanská práva. Než mně bylo třináct, byl jsem už zkušený demonstrant.
    V té době jsem i já vstoupil do strany a stal jsem se nakonec vůdcem její mládežnické organizace, Socialistického svazu mladých. Byla to malá organizace, protože socialismus se ve Spojených státech navzdory mému i otcovu úsilí nikdy neujal. (Můj otec ve svém úsilí vytrval více než sedmdesát let, zatímco já jsem jako třicátník odpadl a začal jsem tápat zpátky k judaismu.)
    Ale i když s námi Amerika nedržela krok, povzbuzovalo nás vědomí, že Amerika nedrží krok ani se zbytkem světa. Můj soudruh Michael Harrington, slavný spisovatel, který se stal předsedou strany v roce 1968 v téže chvíli, kdy já se stal předsedou její mládežnické organizace, se pyšnil tím, že „většina lidí v dnešním světě nazývá svůj sen ,socialismus". Za jeho aritmetiku jsem ručit nemohl, ale socialismus byl nepochybně nejpopulárnější politickou myšlenkou, jaká kdy byla vynalezena.
    Byla to možná vůbec nejpopulárnější myšlenka jakéhokoli druhu a předčila dokonce i velká náboženství. Tak jako ona se socialismus šířil evangelizací a mečem, ale žádné náboženství se nikdy nerozšířilo tak daleko a tak rychle. Islám dobyl říši, která v době největšího rozkvětu čítala dvacet procent lidstva. Nejrozšířenější náboženství, křesťanství, si může po dvou tisících letech činit nárok na loajalitu asi jedné třetiny lidstva; trvalo tři těžká a krvavá století, než mohlo křesťanství mluvit za deset procent lidí na světě. Ve srovnání s tím během sto padesáti let poté, co byl termín „socialismus" vytvořen následníky Roberta Owena koncem dvacátých let devatenáctého století, se zhruba 60 procent lidstva nacházelo pod socialistickou vládou toho či onoho druhu. Samozřejmě ne všichni, kdo žili v socialismu, v něj věřili, ale stejně tak nebyli věřící všichni ti, kdo byli počítáni za křesťany nebo muslimy.
    Jenže když se socialismus dostal k moci, odmítl poskytovat slibovanou odměnu. Čím byla snaha o jeho prosazení úpornější, tím více se výsledek stával výsměchem humanitním ideálům, které vyhlašoval. A pak se najednou vše zhroutilo jako raketa, která se zřítí zpátky na zem. Během dvou desetiletí byl socialismus oficiálně zapuzen v polovině zemí, v nichž předtím triumfoval. A v té druhé polovině zůstalo zachováno toliko jeho jméno. Dnes přežívá snaha o praktikování socialismu jen na několika málo místečkách na mapě, kde ho brání jako oni opuštění japonští vojáci, kteří vytrvali v odporu celá desetiletí po roce 1945, protože se nikdy nedozvěděli, že jejich císař kapituloval.
    V této knize se snažím popsat fenomenální dráhu socialismu. Je to příběh nejctižádostivějšího lidského pokusu nahradit náboženství doktrínou o tom, jak by měl život vypadat, doktrínou, která se snažila opřít o vědu namísto zjevení. I když byl její původ evropský, byla uvítána s nadšením v Číně i Africe, v Indii i Latinské Americe a dokonce i v nejtradičnějším regionu Středního východu. Žádná jiná víra nikdy nezapůsobila tak široce. Neomezovala se na salony a knihovny, ale šířila se stejně i v parlamentech, na demonstracích, barikádách a bitevních polích. Víc než cokoli jiného utvářela dějiny dvacátého století.
    Je ironické, že síla této víry byla do jisté míry zpochybněna popularitou marxistické teorie, která tvrdila, že myšlenky jsou jenom pěna na povrchu, způsobená spodními proudy technického pokroku a materiálních zájmů. I to byla svůdná představa, neboť řešila tu největší záhadu: proč si lidé myslí to, co si myslí? Jenže tato „materialistická" interpretace neobstála ve zkoušce času a už vůbec ne při vysvětlování vlastní historie socialismu. Jaké zájmy nebo technologie způsobily triumf socialismu v Rusku či jeho porážku? Nebo jeho přenos do Číny, na Kubu, do Severní Koreje? Jeho existenci v jiných formách ve švédsku, v Izraeli, v Tanzanii či v Sýrii?
    Myšlenka socialismu nekráčela historií sama od sebe. Byla vynalezena, rozvíjena, popularizována, revidována, využívána a opouštěna řadou myslitelů a aktivistů. Byla znovu a znovu pozměňována, někdy z nízkých důvodů, ale také proto, že navzdory jejímu neodolatelnému půvabu ji bylo zatraceně těžké realizovat. Rozhodl jsem se vyprávět příběh socialismu prostřednictvím portrétů jeho klíčových postav, z nichž každá představuje kritickou fázi či formu jeho vývoje. Některé z těchto postav byly klíčové, zodpovědné téměř výlučně za nějaký důležitý obrat. Kdo si dokáže představit komunismus bez Lenina, fašismus bez Mussoliniho anebo nenásilnou sebevraždu Sovětského svazu bez Gorbačova? Jiné důležité epizody, jako třeba nástup utopismu nebo sociální demokracie či úspěch socialismu ve třetím světě, se nedají připsat jedinému člověku, takže jsem pro svůj portrét vybral toho, kdo podle mého názoru před-stavuje všechny složky dramatu.
    Jesličkami, v kterých se zrodil socialismus, byla Francouzská revoluce se svým důrazem na rovnost, se svým hlubokým antiklerikalismem a příslibem, že všechny věci mohou být nové. Uprostřed chiliastického zmatku nekonečných převratů jeden vášnivý vizionář, „Gracchus" Babeuf, přišel s názorem, že způsobem, jak dodat váhu sloganu „volnost, rovnost, bratrství", je zkolektivizovat všechen majetek. A tak Spiknutí rovných, jak se hnutí nazývalo, posloužilo jako porodní bába nové myšlence, která se po příštích sto dvacet let rozrůstala a vyvíjela. Počátkem devatenáctého století, zatímco se Evropa stále ještě zotavovala z krvavé napoleonské lázně, přešel socialismus od revoluce k přímému experimentu. Ten na sebe vzal podobu malých komunit, v nichž mohli lidé praktikovat život s kolektivním vlastnictvím. Nejdůležitější z těchto komunit - v Americe i v Anglii - vedl anebo inspiroval Robert Owen.
    Socialistické experimenty se nevyvedly a samotná myšlenka mohla zaniknout v zárodku, kdyby se jí neujal symbiotický tým jedinečné prorocké síly: Karel Marx a Bedřich Engels. Posunuli základnu socialistických nadějí od individuálních experimentů k širším historickým trendům, které je obrnily proti empirickému neúspěchu. I když Owenovo hnutí využívalo vnějších atrakcí náboženství a budovalo „paláce vědy" podobné kostelům, kde se při nedělních bohoslužbách odehrávala kázání, Marx a Engels dosáhli daleko hlubšího průlomu tím, že vtělili socialismu cosi z intelektuální a duchovní síly velkých náboženských textů. Jejich doktrína nabízela příběh lidské historie, vysvětlení současných útrap a vizi vykoupení v budoucnosti.
    Ale půl století po publikaci Komunistického manifestu se socialistická myšlenka ocitla v další krizi, když přední dědic Marxe a Engelse Eduard Bernstein zjistil, že ekonomický vývoj odporuje proroctví. Teorii zachránil Lenin, který ji udržel naživu pomocí transplantace srdce, když nahradil proletariát jeho předvojem. A přesto na začátku dvacátého století byl socialismus pořád ještě pouhým snem, třebaže hýbal miliony lidí.
    První světová válka dala Leninovi příležitost proměnit své myšlenky v realitu a v roce 1917 se socialismus dožil svého prvního velkého triumfu. I ti socialisté, kteří odsuzovali Leninovy metody anebo chápali jeho stát více méně jako karikaturu svých cílů, se cítili posíleni v přesvědčení, že historie směřuje od kapitalismu k socialismu. Ale debata o ruském modelu a válečná demonstrace síly nacionalismu vedly k roztříštěnosti hnutí. Nejextrémnější z jeho fragmentů byl fašismus, který jako by stavěl socialismus na hlavu. Ale skok od Lenina k Mussolinimu nebyl o nic větší než skok od Marxe k Leninovi. Každý z těchto mužů odvozoval svou teorii z požadavků revoluční akce.
    Fašistická kapitola byla výbušná a krátká a socialismus vyšel z porážky tohoto kacířství ve druhé světové válce posílen. Nejen že vzniklo mnoho nových komunistických režimů, ale i sociální demokracie nabrala nový dech, v čele s ohromujícím volebním triumfem Clementa Attleeho nad Churchillem v Británii na konci války. Poté došlo i ke vzniku mnoha nových postkoloniálních států a s ním i ke zrození „rozvojového socialismu". Příkladem tohoto hybridu komunismu a sociální demokracie byla Tanzanie Julia Nyerereho, vytvořená zčásti podle modelu čínského maoismu a zčásti podle britského fabianismu.
    Někdy koncem sedmdesátých let dvacátého století dosáhl socialismus vrcholu, když komunistické a sociálně demokratické režimy nebo režimy rozvojového socialismu ovládaly většinu států na zeměkouli. V brnění socialismu byly však dvě trhliny. Jednou byla žalostná hospodářská výkonnost: velká část přitažlivosti socialismu pramenila z přání odstranit nedostatek a strádání, jenže v praxi socialismus často hospodářskou situaci ještě zhoršoval. Tou druhou byl naprostý neúspěch socialistického snažení získat vliv v Americe, nejmocnějším státu na světě, kde ještě ke všemu jako by vůdčí antisocialistickou silou nebyl nikdo jiný než dělnická třída - představovaná vůdci, jako byli Samuel Gompers a George Meany. Jak se pokračující americký hospodářský úspěch vysmíval selháním socialismu, začaly mnohé státy třetího světa znovu přemýšlet o svém hospodářském směřování. K neuvěření bylo, že stejně činili i oba komunističtí giganti, Čína a SSSR, které se pod vedením neúnavných reformátorů Teng Siao-pchinga a Michaila Gorbačova vydaly do neprobádaných vod směrem pryč od socialismu. K tomu, aby byl tento zvrat úplný, scházelo jen, aby i sociálně demokratická větev socialistické rodiny zatroubila k ústupu. V roce 1997 Tony Blair oživil Attleeovu skomírající stranu kampaní pod sloganem „Labouristé jsou strana podnikání". A tak 201 let po Babeufově nezdařeném puči opsala historie úplný kruh.
    Svůj příběh ukončím odbočkou od historie k laboratornímu zkoumání a zamířím svůj mikroskop na jeden izraelský kibuc. Jako většina těchto osad byl kibuc Ginosar světské povahy, vybudován Židy, kteří tak jako můj otec a dědeček dávali přednost učení Marxe před učením Mojžíše. A jako ve většině takových osad tito lidé uspěli tam, kde lidé v jiných zemích neuspěli. Vytvořili čistý socialismus podle původního plánu, jen aby viděli, jak se jejich potomci od tohoto způsobu života odvracejí. Po tolika nadějích a zápasech a tolika obětovaných životech na celém světě vypadá epitaf socialismu takto: když se ho podaří vybudovat, lidé před ním utečou.