Józef Maria Bocheński - HUMANISMUS

            V současnosti pravděpodobně nejrozšířenější pověra. Vždyť nebýt humanistou je dnes cosi nepřípustného a nemyslitelného. Humanismus je společná víra naprosté většiny kazatelů, politiků, filozofu, novinářů a jim podobných. Kdo se nehlásí k humanismu, je považován za barbarského ničemu. Přesto je humanismus jednoznačně kompromitující pověra.
             Samotné slovo humanismus má několik významů. Význam, který zde mám na mysli, lze definovat asi takto: každý člověk bez výjimky je něčím podstatně a zásadně odlišným od ostatních tvorů, především od zvířat. Člověk sice žije v přírodě, ale do přírody nepatří. Je něčím vyvýšeným nad všechno ostatní, v mnoha případech je prostě něco přímo velkolepého. Člověk, „to zní hrdě", jak se říká, přitom většinou nejde o nic jiného než o modlářství.
            Je pravda, že existují různé varianty tohoto humanismu, které pověrečné nejsou. Sem patří v prvé řadě humanismus intuitivní, jinými slovy přesvědčení, že člověk je něco výtečného, jež vychází z určitého bezprostředního nazření vlastní podstaty. Komu se tohoto příjemného nazření dostalo, skutečně vidí, že je něčím, co převyšuje celou přírodu - ten má samozřejmě právo si říkat humanista. Je sice pravda, že se takový humanismus může zdát poněkud podezřelý, už proto, že lidskému subjektu poněkud lichotí. Kdyby krokodýli uměli filozofovat, určitě by vytvořili krokodýlismus, protože je pochopitelně velice příjemné považovat se za něco velice vznešeného. Druhou formou přípustného humanismu je náboženský humanismus. Věři-li někdo, že Bůh ve své pro nás neproniknutelné moudrosti si vyvolil ono obzvlášť kruté zvíře, jakým je člověk, a učinil je svým přítelem, má potom samozřejmě právo se hlásit k humanismu.
Nikdo však nemá právo se odvolávat na rozum, zkušenost nebo vědu. Protože rozum, zkušenost i věda jednohlasně potvrzují, že člověk není v přírodě ničím mimořádným, ale že je jednoduše její částí.
            Především žádný z argumentů, jež humanisté uvádějí ve prospěch údajné morální nadřazenosti člověka, nás ve světle toho, co víme, nepřesvědčuje. Člověk skutečně je relativně mnohem komplexnější, a tudíž relativně také mnohem „vyšší" tvor než pes nebo opice, ale tvrzení, že jenom člověk má určité vlastnosti, jež jsou všem ostatním bytostem cizí, je nepodložené. Mezi těmito vlastnostmi jsou uváděny mj. řeč, rozum, technika, kultura, tzv. ideace (schopnost tvořit abstraktní pojmy) a koneckonců také strach. Proto lze tvrdit, že tyto vlastnosti, nebo alespoň některé z nich, nemá nikdo kromě člověka. Dnes však víme, že to není pravda, protože řada vyšších zvířat má tyto vlastnosti rovněž, třebaže obyčejně na nižším stupni než my. Začněme u řeči: není pravda, že zvířata jsou němá. Mají svou vlastní řeč, již si částečně osvojují výchovou, například někteří ptáci se určité popěvky, jimiž se dorozumívají mezi sebou, učí od svých rodičů. Vědcům se už podařilo sestavit celé slovníky řeči některých zvířat, které mnohdy obsahují celé stovky znaků. Je pravda, že jsou to jazyky chudší než náš, ale tvrdit, že vyšší zvířata jakoukoli řeč postrádají, může pouze někdo, kdo o této oblasti vůbec nic neví.
            Podobně tomu je s rozumem. Znova opakuji, že i zde platí, že rozum psa nebo slona je podstatně nižší než rozum člověka, ale nějaký rozum ta hovádka přece jenom mají, dokážou určitým způsobem uvažovat, připravovat prostředky úměrné cílům atd. Výsledky posledních výzkumů v této oblasti jsou naprosto jasné: alespoň vyšší zvířata nejsou tak zcela rozumuprostá.
A co s tím souvisí: nejsou prosta ani techniky. Opice používají při srážení banánů klacek a někteří ptáci rozbíjejí skořápku vajec pomocí kamene, který drží v zobáku. Bobři staví velice složité umělé hráze. S jakousi primitivní technikou se tak setkáváme i u zvířat, proto technika není výlučně charakteristickým znakem člověka.
            Totéž lze říci i o kultuře. Nejenom lidé, ale i ptáci umějí zpívat, mnohá zvířata provádějí velice složité tance. Jistí vědci dokonce tvrdí, že se u určitých termitů setkali s něčím, co silně připomínalo náboženské obřady. A pokud jde o morálku, té by se lidé často mohli od zvířat učit. Když anglický filozof Hobbes tvrdil, že je člověk člověku vlkem, mohl někdo oprávněně namítnout, že je to pro vlky urážka - vždyť žádný vlk nikdy není k jinému vlku tak zlý, jak jsou někdy lidé krutí vůči jiným lidem.
            Totéž se konečně dá říci i o abstraktním myšlení a strachu. Neexistuje prostě důkaz, že by u zvířat zcela chyběly. Proto jsou argumenty uváděné ve prospěch údajně zásadního rozdílu mezi člověkem a zvířaty nepodložené a nepřesvědčivé. Zároveň však existuje řada důvodů, které nás přivádějí k myšlence, že mezi lidmi a vyššími zvířaty neexistuje zásadní rozdíl. V prvé řadě si můžeme ověřit, že člověk patří do světa zvířat jak z hlediska anatomické stavby, tak z hlediska chování. Má například ruce a nohy, vnitřnosti, mozek atd. Rovněž je vybaven stádními, sebezáchovnými, pohlavními a jinými instinkty. Chování člověka je často mnohem složitější, mnohem rafinovanější než chování zvířat, ale v zásadě jde o totéž. Stačí se blíže podívat například na bankovního úředníka, který ráno vstává, protahuje se, myje se, snídá a jde do práce (na lov), abychom pochopili, že tu jde o něco v podstatě velice podobného chování dejme tomu divokého psa nebo hyeny.
            To je jedna věc. Za druhé: současná biologie učí, že člověk sice nepochází z opice, jak se dřív soudilo, ale že nicméně z nějakého zvířete pochází, že se rozvinul a dosáhl nynější úrovně díky dlouhému vývoji. Teorie evoluce je nyní už natolik dobře odůvodněná, že by nebylo příliš rozumné ji zavrhovat.
            A konečně za třetí: astronomie nás informuje, že svět je neuvěřitelně veliký. V samotné naší mlhovině (Mléčné dráze) existují miliardy hvězd a mlhovin je přece také mnoho - nejspíš rovněž miliardy. Je proto pravděpodobné, že mezi těmito miliardami sluncí existují taková jako naše, která mají planety; toto víme z pozorování několika hvězd, které nám jsou nejblíže. Tváří v tvář takovému množství je nanejvýš pravděpodobné, že život a spolu s ním i něco podobného člověku existuje v řadě případů i jinde ve vesmíru. Tvrdit, že člověk, obyvatel kosmického prášku, jakým je naše Země, a pouze on, je něčím výjimečným, to už nám prostě připadá jako nehoráznost.
            Takže „vědecký" humanismus je asi totéž co železné dřevo nebo kulatý čtverec. Celá věda hovoří zcela jednoznačně ne ve prospěch této pověry, nýbrž proti ní.
            A když si položíme otázku, v čem má tato pověra svůj původ a proč si dnes získala takové množství vyznavačů, odpověď zní takto: hlavním důvodem je skutečnost, že lidé stále hledají něco, co by mohli považovat za posvátné a hodné úcty. Člověk se projevuje jako živočich, který potřebuje nějaké náboženství. Nevěří-li však v Boha, začíná si tvořit modlu v podobě Člověka s velkým Č a stává se humanistou. To je však už zcela očividné modlářství.
            (z knihy SLOVNÍK FILOZOFICKÝCH POVĚR)