Jurij Bondarev - PRAPORY ŽÁDAJÍ PALBU

     Dveře se otevřely a na zápraží vkročil plukovník Iverzev, vysoký, nervózní, v dlouhém plášti ocelové barvy, bez čepice, světlé vlasy posunuty větrem na stranu.
    „Kapitán ... kapitán Jermakov ?" vykřikl překvapeně a a hlučně. „Co prapor?"
    Plná tvář s věčným ruměncem, sytý hlas, statná velká postava, pohyby sebejistého člověka - to všechno dýchalo neotřesitelným zdravím; modré oči se jistě tolik líbily ženám, leskly se teď napjatým očekáváním, otázkou. Ano, to je Iverzev, napadlo Borisovi. Ten s ocelovou pěstičkou.
    „Přivedl jsem prapor, soudruhu plukovníku," řekl Boris, vystupuje na zápraží. „Přivedl jsem prapor v počtu pěti lidí, mezi nimiž je jeden důstojník. Ale mě ta číslice nepřekvapuje, soudruhu plukovníku. A vás jistě také ne. Prapor se bil do posledního náboje."
    Těžkopádný plukovník Guljajev pospíchal k zápraží, kolébaje šosy odřeného pláště, vypjal se jako obyčejně, podchytil si břicho a zvedl moudré, skoro varovné oči k Iverzevovi.
    „Kapitán Jermakov velel praporu po smrti Bulbaňukově a Orlovově," řekl s nápadným klidem.
     Nastalo krátké ticho. Iverzev najednou nějak ochabl, jako by se zmenšil, ruměnec pobledl, lesk v očích pohasl, ale po chvilce položil ruku na zábradlí a tiše se otázal:
    „Říkáte . . . pět... a z toho jeden důstojník ?" zahleděl se upřeně někam mimo Borise, jako by na něho zapomněl. „Prapory dokázaly velkou věc," řekl nepřítomně. „Zítra, soudruzi důstojníci, obsadíme Dněprov. Sbor je zde, všechny divize soustředěny na předmostí. Plukovníku Guljajeve, okamžitě převezmete pluk těžce raněného Skvorcova. Vy, kapitáne Jermakove, odjedete do Gorodinska, tam se bude stavět nový pluk. Došly zálohy. Radím vám, abyste si čtyřiadvacet hodin odpočinul."
    Nervózně si odhodil vlasy dozadu a plukovník Guljajev zvedl zasmušile ruku ke štítku čepice.
Co říkal? Zálohy? Ano, ano, ovšem rozbitý pluk bude přeorganizován. Ano, dostanete techniku, dostanete lidi.
    „Promiňte, soudruhu plukovníku," řekl Boris s vypětím sil. „Já ještě nejsem zdráv. Já ještě všechno nechápu."
    Připadalo mu, že je hluchý; vlastní hlas k němu doléhal jako z mlhy, zřetelně slyšel jen bušení vlastního srdce.
    „Já ještě všechno nechápu, soudruhu plukovníku," opakoval, těžce odděluje slova.
    „Všechno pochopíte." Iverzev k němu"přistoupil, temné oči na bledé tváři slabě zazářily a prsty pravé ruky silně stiskly jeho rameno. „Všechno pochopíte, kapitáne Jermakove. Plukovníku Guljajeve, odvezte kapitána Jermakova do týlu. Odpočinek - den a noc."
    „Soudruhu plukovníku, dovolte mi odejít," řekl Boris chraptivě.
    Seběhl na zápraží, prošel kolem strážného, který mechanicky ustoupil z chodníku, kolem řidiče, který se na něho upřeně díval, a zamířil k willysu.
    „Jedem, kapitáne Jermakove!" zasípěl plukovník Guljajev, když ho dohonil. „Jedem!"
    Rozpršelo se. Bylo pošmourno. Za nimi bylo ticho, jako by tam byla hluchá prázdnota, bez lidí. Jenom borovice šuměly v dešti.
    Plukovník Iverzev, bledý, najednou jako opuchlý, chodil po světnici a mačkal si za zády roztřesené dlaně. Ve štábu zavládlo ticho, po oknech šuměly kalné potůčky, z vedlejší
světnice se ozýval jakýsi šustot - opatrné kroky pobočníkovy nebo pleskání deště na okno.
    „Poručíku Katkove," zavolal přes stěnu. „Odjel už plukovník Guljajev?"
    „Ano."
    Znovu nervózně chodil po světnici, se svíravou, téměř fyzickou bolestí myslel na mrtvý prapor a cítil, že všechno, co se v té situaci dalo dělat, udělal. A přece ho to bolestně skličovalo. Cítil, že by tu potřeboval, že by v této světnici chtěl mít plukovníka Guljajeva a kapitána Jermakova, svoje lidi, kolem nichž kráčela smrt tak blízko.
    Ve světnici bylo sychravo, venku se stmívalo, povadlé keře v zahrádce se smutně leskly a na střechu naléhaly haluze borovic.
    Snažil se uklidnit železnou logikou, že tomu důstojníkovi, který viděl zkázu praporu, je těžké pochopit, jaký význam v celkové operaci u Dněprova měly boje u Novo Michajlovky a Bělochatky. Ten důstojník měl svou pravdu, cítil právem svou odpovědnost za zkázu praporu. Ale on, Iverzev, má ještě větší pravdu - on odpovídá za celou divizi. A hrdinný odpor praporů Bulbaňukova a Maximovova umožnil jemu, veliteli divize, postoupit k Dněprovu. Byl to nevyhnutelný manévr, který měl do značné míry zajistit úspěch operace. Tohle kapitánu Jermakovovi neřekl, ačkoli jemu, veliteli divize, to bylo dávno jasné. Avšak tato logika argumentů ho nemohla uspokojit.
    Chodil po světnici, přemýšlel, za zády si mnul pánovité, pružné prsty, pak zavolal: „Poručíku Katkove!"
    Pobočník vstoupil opatrně, uctivě a nápadně úslužně sklonil hladce učesanou hlavu. Iverzev pravil zachmuřeně:
    „Poručíku Katkove, ještě jednou připomeňte Alexejevovi a Saveljevovi, že na SV vyjedeme ve dvě hodiny v noci."
    „Provedu."
    Pobočník za sebou zavřel dveře.