Karel Konrád - ROZCHOD

              Jak zlatý déšť je úsměv dětí měkký,
              jak měsíc když jde oblakem,
              usednout někde na břeh rodné řeky,
              a nebýt vojákem.
 
      Úžasný verš dávných Číňanů! Dva tisíce let starý.
      Všechna tíha hrudi vojáka je v něm obsažena, tisíciletá tíha, zůžená v prostý povzdech, v pouhá dvě slova, za nimiž se kupí jedovatý dech:
      Nebýt vojákem!
      Nebýt vojákem! Moci na to alespoň zapomenout! Zapomenout na staleté otroctví, které v nás vrcholí! Nebýt vojákem! Zapomenout na všechno! Zapomenout na hlad! Zapomenout na menáž! Nebude dnes das Gemuse, ta odporná umělá sušeni na z různých bylin, přicházející v podezřelých bednách s razítky Kriegsfůrsorgeamt Wien?
      Nebýt vojákem!
      „Auf! Aufl"
      Zemdlené stádo vyskakuje na nohy.
      Obecenstvo  se tímto slušně žádá, aby při  namáhavých produkcích zachovalo klid.
      Cirkus Cocron zahajuje představení. Pozor!      
    Již slyšíš řev a galop. Staré Adriatické moře, Césare, zdraví tě sedmnáctiletí!
      Hle, ten zavalitý desátník Džukela dostal do práce Pepíčka, bude ho cvičit samotného.
      Létáme po cvičišti z kouta do kouta. Minuty se vlekou, jako by měly nejpotupnější okovy.  A nyní jsme opět čelem k moři. Vždy je to takový pocit, jako bychom ze tmy přicházeli do světelného oparu, a v  tuto jasnou stranu se jaksi  cvičí  s lehčí myslí.
      Gazibara drtí v ústech povely, námaha němčiny tlačí  jeho čelisti hodně kupředu, jsou mu viděti velké špičáky. Volá na Osmece, jen ať se podívá, jak to jeho děcka umí. Zacvičili jsme vzorně, tobě, moře,  na počest! Dostali jsme  za to pohov. Rozhlížíme se.
      Hubáček  provádí  cviky zvolna jako zpomalený film a Džukela mu spílá. Zdá se již unavenější než sama jeho oběť, čepici si pošoupl nazad, do  týla a  ruce dal za opasek. Nieder! Auf! Nieder! Auf! Nieder! Auf! Nieder! Auf! Ale Pepíček si počíná stále stejně. Umírněně. Džukela, ten analfabet z horských krajin kolem Otočace, zuří. Prská. Provádíme nyní obraty v pochodu, zatočili jsme blízko k nim, na vzdálenost několika kroků. Slyšíme zcela zřetelně supění Džukelovo.
       „Ááá jebem ti mater!"
       „Nemám matku," řekl Pepíček měkce.
       „Jebem ti otca!"
       „Nemám tatínka."
       „Jebem ti! jebem ti! jebem ti! jebem ti! Jebem..."
       Pepíčkova značná hlava příliš převažovala kupředu. Oko je nehybné ve své hluboké soustředěnosti. Usmáli jsme se na něj, povzbudivě, vůbec na  to  neodpověděl,  ani  nejnepatrnějším mžiknutím, zcela hypnotisován svou vůlí;  na jeho hladkém, jakoby dětském čele tušíme krůpěje potu. Pawlikowski se sem zatoulal na vraníku. Chvíli pozoroval tento směšně nerovný zápas.
    „Laufschritt!  Sie Scheisskerl!" zahoukl na Hubáčka. Ten se jal klusat, nevydatně, unaveně. Rozjel  se za ním, napřímen v sedle. Něco spolu mluví. Pepíček mu prý řekl —- jak jsme se pak od něho dověděli — že neměl ještě dnes od rána pohov. Že už víc nemůže.
       Kůň se vrací  s  pánem a  náš kamarád dostane odpočinek sedá si na  zem a hraje si s kaménky, drábky. Džukela zlostně zapaluje retku.
       První den tedy zvítězil.
      

---

    Odpoledne je už jen škola. Vracíme se  domů ze cvičiště, v stehnech cítíme palčivost, ale nepřestáváme  zpívat, hromovládně: „Mlýnské kolo to se točí, to se točí, nás ta vojna neroztočí, a neroztočí! Mlýnské kolo to se hází, to se hází, nás ta vojna
nerozhází, a nerozhází!" Maďaři i Němci hučí nápěv s námi.
      Vyhladovělí, jíme menáž takřka vařící.
      Není však třeba  tahat sousta ze šálků, jako jsme byli nuceni v Záhřebe, jíme v učebnách z talířů; jak je máme rádi! Bylo to velmi radostné shledání.
      V jednom z těchto sálů se odpoledne vyučuje. Nemůže nás naprosto pojmout. Němci a jiní ctižádostivá zaujali pro sebe první  řady a musí se seděti nejen v uličkách lavic, ale i na jejich deskách, takže my vzadu jsme bezpečně kryti hustou a vysokou hradbou těl. Spíme vždy pod lavicí, na dně zápachu nohou, jenž jako by z nich, unavených, nepřetržitě sálal. Jako teplo ze stálozářných kamen. Červené víno, které dostáváme po obědě, vystupňuje únavu, musíš spat, i kdyby řádila bóra. A štěstí nám přálo, vždy; ani jedenkrát se  nám průběh dřímoty nepokazil. Nemáme ani tušení, co se asi přednáší. Kolikrát již před příchodem důstojníka o sobě nevíme. Jen kdyby nebylo u podlahy takové dusno! Kdyby nebylo  takové vedro, přesto, že na sobě nemáme žádného spodního prádla.
      Od pěti hodin odpoledne je opět execírka, ale jenom na dvoře kasáren, do sedmi večer. Slunce ještě umí dosti žhnouti, blůzy jsou promáčeny potem.
      Až konečně je pro tento den pokoj. Hurá pro menáž!
      Skoro ob  den je k večeři polenta (kukuřičná kaše), lepící se na patro úst jako velké tablety aspirinu. Nikterak se nedala spolknout. Kupujeme si na ni v kantině trošku zavařeniny nebo plátek špeku. Ale každý nemá peníze. Jinak bývá velmi  často kousek sýra. Chleba nám však k němu nepřidají, dostáváme menší veku na den a o ni se musí společně dělit vždy pět osob. Bývaly to někdy vášnivé scény při dělení, vyhrocené až ke rvačkám, neboť spor nemohl se vyřešit převážením. A ještě k dovršení všeho tento jasně žlutý komisařek nedal se ani krájet; dělali jsme z něho hromádky drobtů, všichni se zúčastňujíce poroty, která rozsuzovala  stejnost jednotlivých  dílů.  Mnozí snědli svou  částku ještě před spaním a druhého dne byli pak od rána do večera bez chleba, bez kruha, žebroníce na druhých. Či rozvíjejíce výměnné  obchody a překypujíce nejštědřejšími sliby: „Všechno ti oplatím, dvojnásobně, jen až mi přijde balík..."
      Žel, zásilky z domovů putovaly po poštách až čtrnáct dní, než došly na Feldpost 406; chleba (podařilo-li se ho rodičům vůbec někde získat!) přišel  mnohdy již plesnivý. A co jsme okrájeli, ještě jiní chudí jednoročáci ojídali po nás; a co se již neodvažovali, to vyslídili po nich na smetišti ubozí Bosňáci od 79. pluku. Měli jsme ještě sdostatek  důstojnosti, natloukli jsme trošku abiturientu Richtrovi z Prahy, který si počínal neomaleně v tomto okusování odhozeného chleba, pokrytého měděnkou. Dráždilo nás to k hněvu...

Další ZDE