Karel Oktábec - OMYL UČITELE NÁRODŮ

„Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, na hlavy naše uvedeného hříchy našimi, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!“
JAN AMOS KOMENSKÝ
(Kšaft umírající matky Jednoty bratrské)

            Jan Amos Komenský byl velký a významný muž. Nepochybně větší a významnější, než leckterý ze šesti panovníků, kteří se během jeho dlouhého a pohnutého života vystřídali na českém trůně. Narodil se 28. března roku 1592 v moravské Nivnici u Uherského Brodu ještě za vlády císaře Rudolfa II., za vlády císaře Matyáše I. vystudoval ve falckém Heidelbergu, za „Zimního krále“ Fridricha Falckého působil jako učitel a kněz Jednoty bratrské v moravském Fulneku. Na příkaz bělohorského vítěze císaře Ferdinanda II. odešel do vyhnanství a pobýval střídavě v Polsku, Anglii, Švédsku, Uhrách a Holandsku. V návratu do vlasti mu definitivně zabránil mír, který ve vestfálském Osnabrücku uzavřel císař Ferdinand III. Zemřel za vlády císaře Leopolda I., dne 15. listopadu 1670 v holandském Amsterodamu.
Po celých požehnaných sedmdesát osm roků Komenského života se v Evropě válčilo. Z jihovýchodu přicházeli Turci, rozhodnutí vnutit západním nevěřícím psům dobrodiní islámu, ohrožení křesťané ale kvůli „zásadním“ rozdílům mezi jednotlivými křesťanskými církvemi válčili přednostně sami mezi sebou. Po třiceti letech se dohodli na tom, že válčit kvůli náboženství nemá smysl a uzavřeli mír, který nikoho z nich neuspokojil. Takže začali válčit znovu, tentokrát již nikoli kvůli církvím, které se třicetiletou válkou definitivně politicky znemožnily, nýbrž ve jménu obrany nejsvětějších zájmů států a jejich vlád. Všichni proti všem, pouze občas někteří z nich i proti Turkům. Ti se roku 1683, tedy třináct let po Komenského smrti, v posledním náporu své rozpínavosti ocitli až před Vídní, kde je porazila spojená „evropská“ armáda Hornorýňanů, Franků, Sasů, Bavorů a Poláků. Při této příležitosti se jako válečná kořist dostala do Evropy kromě kávy i dechovka, nicméně přesto to asi nebyla doba, na niž pamětníci rádi vzpomínají…
            Jan Amos Komenský v raném dětství ztratil rodiče, v dospělém věku dvakrát ovdověl, několikrát přišel o veškerý majetek, včetně výsledků své vědecké práce, po-každé se ale vzchopil a začal znovu. Jeho život se „… podobal sinusoidě, houpavé křivce nadějí a proher. Bůh jako by se na jeho osudu chtěl přesvědčit, jak těžký kříž je člo-věk schopen unést. Stavěl ho před stále nové a obtížnější úkoly, Jan Amos se jich nadše-ně a energicky ujímal, pak se ale zpravidla dostavila fáze zklamání. Náhle byla cesta vpřed zatarasena, rozhodující čin promeškán, heroický zápas o dílo či cíl nedobojován. To netkvělo jen v tom, že sám Komenský od sebepožadoval přespříliš, že řešil věci, které byly nad síly jedince. Sisyfovský úděl jako by mu byl předurčen. A on svůj balvan věčně se vracející k úpatí hory vždy znovu a opět valil vzhůru ...“1
Ano, Jan Amos Komenský byl velký a významný muž. Učitel národů, říká se mu dokonce. Navzdory tomu, co se kolem něho dělo, vymyslel základní školní docház-ku, rozvrh hodin a vůbec většinu toho, co dělá dnešní školu školou. Napsal a vyslovil mnohé, co platí dodnes. Například to, že člověk by se měl pořád něco učit, a to pokud možno hrou, protože takové učení je nejen zábavnější, ale také účinnější. A že má při tom učení postupovat od obecností k podrobnostem. A že se má učit cizí jazyky, protože jinak by se ve světě nedomluvil. A že se má k lidem chovat slušně a věřit v Boha, protože jinak by mu to, že se ve světě domluví, nebylo k ničemu.
Na druhé straně však náš velký Učitel národů v průběhu svého pohnutého života napsal a vyslovil mnohé, co neplatilo ani ve chvíli, kdy tak učinil. Například tisícistránkový spis, zdůvodňující funkčnost perpetua mobile. Nebo podobně objevné dílo, v němž přesvědčivě dokázal, že se slunce otáčí kolem Země a nikoli naopak, jak tvrdí nějaký Koperník. Nebo dokonce vážně míněné proroctví o tom, že v roce 1673 nastane konec světa, v jehož průběhu oživlý Ježíš Kristus osobně zlikviduje nenáviděné Habsburky…
            Dneska už je to jedno, Komenského spisy stejně nikdo nečte. Kdo by se také dnes, ve věku komunikace na úrovni textových zpráv mobilních operátorů, prokousával důstojně rozvláčným jazykem sedmnáctého století? Komu by se chtělo bloudit hlavními a vedlejšími větami složitě konstruovaných souvětí, přemýšlet nad jejich podivným slovosledem, luštit dávno zapomenuté staročeské výrazy a nechat se mást posunutým smyslem mnoha dobových germanismů? Nešťastný biskup Jednoty bratrské není jediným starším českým autorem, jehož knihy by bylo vhodné konečně přeložit do (dnešní) češtiny. A tak se z jeho rozsáhlého, světově proslulého díla v Česku pořád dokolečka opakuje několik ze souvislosti vytržených citátů. Třeba ten, že „… všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest …“, kterážto zábavná myšlenka, pocházející z Labyrintu světa, není ve skutečnosti ani tak o spěchu (jak to chápeme my), jako spíš o násilí či námaze (jak to chápal on). Anebo ten o českém lidu a vládě věcí jeho, z něhož se obvykle pro jistotu vypouští vsuvka: „…na hlavy naše uvedeného hříchy našimi …“, aby snad někoho nedejbože nenapadlo, že si náš ubohý lid nějaké ty vichřice hněvu třeba i vykoledoval sám…
            Představa, že český lid o nějakou vládu věcí svých stojí, byla možná Ko-menského omylem ještě větším, než jeho omyly o funkčnosti perpetua mobile, ne-správnosti Koperníkovy heliocentrické teorie či o tom nešťastném konci světa. V každém případě to byl jeho omyl nejbolestnější, neboť z něho byl vyveden ještě za svého života. A co bylo ještě horší, vyvedli jej z něho právě ti, jimž chtěl tu vládu vrátit. Nejdřív jeho moravští krajané, kteří v roce 1645 uhájili proti mnohonásobné švédské přesile Brno, a definitivně Pražané, kteří houževnatou obranou svého města v létě a na podzim 1648 znemožnili švédskému falckraběti Karlu Gustavovi dobytí poslední významné bašty císařské moci v Čechách, a zmařili tak poslední šanci na případné obnovení předválečných poměrů.
            K oběma událostem došlo za výše zmíněné války mezi křesťany, která začala 23. května 1618 v Praze, trvala třicet let, čtyři měsíce a dvacet čtyři dní a diplomaticky
skončila 24. října 1648 podepsáním mírové smlouvy ve vestfálském Münsteru. Vlastní bojové akce však skončily až o týden později, shodou okolností opět v Praze.
Hlavní důvod, proč se o tomto pražském zakončení třicetileté války v Česku příliš nemluví, trefně vystihl současný český spisovatel kratochvilných příběhů Zdeněk Šmíd:
„Jedna událost na konci třicetileté války zaskočila naše přední fámotvůrce tolik, že dodnes nevědí, jak na ni správně hledět. Na Petříně je její panoramatický obraz: kdo vykličkuje z bludiště, stane před jakousi bitvou na pražském mostě, o které nikdy neslyšel. Je to bitva utajovaná. To proto, že se k Bílé hoře, ke Komenskému a k faktu, že jsme tři sta let trpěli, nehodí …“
             Toto je část úvodu mého pokusu o popis a tak trochu i analýzu této poslední bitvy třicetileté války. Koho to zajímá, může pokračovat zde.

              Karel Oktábec