Karel Ptáčník - ŽIVOT, SPISOVATELÉ A JÁ

„... Tu hranici překračujete pozvolna, nepozorovaně - a pokaždé něčím jiným.

            Jednoho dne kupřkladu zjistíte, že vám to v noci nespí, ale tělo vás hned vzápětí přinutí zdřímnout si na hodinku po obědě.

             Pak si zase uvědomíte, že už na jeden zátah nepřeplavete padesátimetrový bazén, pár metrů před koncem přestanete kraulovat a obrátíte se na záda, protože se potřebujete nadechnout.

            A jestliže jste ještě včera bujně a přes dva schody klusali až do čtvrtého patra, dneska si přivoláte výtah, abyste z něj nahoře vystoupili nezadýcháni a nezpoceni, protože: někde ve čtvrtém poschodí hodláte pronést delší souvislou řeč, což byste nebyli s to učinit, nemohouce popadnout dechu.

            Samé výmluvy!

            Jindy vám náhle napadne zapochybovat o věcech, o nichž jste byli dosud tvrdohlavě přesvědčeni, že jsou nepochybné.

            A zítra od nich začnete upouštět.  Sice pozvolna, aby to nevypadalo jako dezerce, ale přece.

            Pak si uvědomíte, že vás jaksi unavují zvyklosti, bez nichž jste doposud nemohli žít. Že se opakují, že vám už nepřinášejí radost, ale nudu - a začnete je pozvolna odpisovat a nepocítíte to jako ztrátu, ale jako úlevu. A třebaže se budete radovat z toho, jak jste konečně zmoudřeli ve vztahu k těm záležitostem, nezmoudřeli jste, jen stárnete. A týká se to - abych uvedl alespoň nějaký konkrétní případ - třeba i milování, nebo vaší dosavadní vášně navštěvovat divadelní premiéry, nebo chuti bezohledně se prodírat za kariérou,  nebo odhodlání denně cvičit jogu, nebo pevného úmyslu přestat kouřit a chlastat.

            A jindy, ale jen na okamžik, zjistíte, že zapomínáte víc než kdy předtím,  ačkoliv jste ani dřív nevynikali mimořádnou pamětí.

            A přestane vás - šprýmaře - bavit vtipkování, a začne vás nudit hlučná  společnost, přestože jste si bez ní svůj  život doposud nedovedli ani představit.

            Nebo se vám náhle zalíbí ve společnosti jaksi poklidnější, gemütlich a menší: u karet, u piva - a začnete ji vyhledávat, i když jste právě takovou vždycky opovrhovali.

            A taky vás třeba začne loupat v kříži a konečně poznáte, co je to ústřel a  pálení žáhy, i  když jste do padesátky  tyhle příjemnosti neměli čest poznat.

            Nebo revmatismus v koleně.

            Nebo tlačení písku v ledvině.

            Nebo chrčení v průduškách a kuřácký kašel. Kouříte sice od dvaceti, průduškám to třicet let nijak nevadilo - až najednou.

            A bez brejlí si v novinách už nepřečtete ani titulky.

            Ale abych se ještě vrátil k těm změnám, jež si náhle po padesátce uvědomujete, a k nimž  patří taky zapomínání a únava a nechuť dělat  to, co jste dělali dosud, a mohl  bych o tom přednášet ještě dvě hodiny: jakmile si všecky ty potíže a změny a nedostatky uvědomíte a smíříte se s  nimi, tím okamžikem překračujete hranici, o níž právě mluvím. A  nikoliv najednou. Tím zapomínáním třeba v třiapadesáti, únavou v pětapadesáti,  nechutí k milování v šedesáti nebo jindy a v jiném pořadí, ale každým takovým krůčkem jste už na druhé straně a přece jste ještě nic nepřekročili docela a přece ještě nejste staří. Třeba už zoufale zapomínáte, ale chlípnost vás neopouští, třeba už cítíte tíhu v játrech, ale ještě přes dva schody a na jeden záběr vyběhnete až  do šestého patra.                                                         

            A tak zvolna,  nepozorovaně,  dnes tím,  za dva roky oním, za pět let zase něčím úplně jiným, se přesunujete přes čáru a jste  vlastně deset dvacet let nebo až  do smrti jednou nohou ve stáří a druhou ještě stále v plném životě..."

Karel Ptáčník: ŽIVOT, SPISOVATELÉ A JÁ (Nakladatelství Trizonia 1993)