Karlludwig Opitz - MŮJ GENERÁL

Generál kontroloval ubytovací prostor divize. 

Poslední pták už odhvízdal svou písničku a my si to svištěli temnými nivami Francie.

Vpředu vůz s divizními trabanty a za námi kára s oficíry.

Za obcí Fougěres jsme se dostali do vesnice, kde bylo tma jako v ranci. Jenom nad arestem pohostinně zvala malá petrolejka. Na strážnici se chlapi povalovali a hráli karty. Chvíli trvalo, než pochopili, co se bude dít. Zbytečně dlouhý habán v hodnosti vrchního svobodníka si narazil přílbu a zařval hlášení.

„Námět zní: V rajónu vašeho ubytovacího prostoru se zachytil nepřátelský letecký výsadek," křičel generál. „Dejte vyhlásit poplach!"

Vrchní svobodník se obrátil a s impozantním duševním klidem řekl jednomu ze svých zbrojnošů:

        „Hele, jdi vzbudit velitele roty."

„POPLACH máte dát!" hřímal generál.

„No tak už. jdi," povzbuzoval vrchní svobodník moníka, „maž, a když, už tam budeš, pověz o tom taky zupákovi."

Generál byl načisto zkoprnělý.

„Tak se to dělá," zařval a vytrhl ze stojanu kulomet, jeden z důstojníků zahákl zásobník a generál vyhopsal dveřmi na tmavou náves.

Odpálil několik králkých dávek.

Chlapi  na strážnici se tvářili udiveně.

„Komu to spadla plavlač na hlavu?" zavyl strážný, který hlídkoval kus dál na silnici. "Uprostřed noci práskat jako o Božím těle! Copak se to dělá?" 

Přibíhal klusem a vztekle.

Když se dostal do světla strážnice, začal ulekaně koktat:

„Já jsem myslel.. ."

„Myslet znamená rozkládat brannost," utrhl se na něho Bredwitz. „Dejte mi svou vojenskou knížku."

„Já jsem přece už zažil ledaco," sténal generál. „Já už na vojně viděl blít koně, ale takový nedisciplinovaný svinský spolek se mi pod ruku ještě nedostal."

  Vesnice zůstala i nadále ponořena do tmy a nic se nedělo.

„Vládne tu rajský miř," ušklíbl se jeden z důstojníků.

„Račte si své nemístné poznámky nechat pro sebe," zasyčel generál.

Vztekle vzal kulomet a odrachotil další dávku do vzduchu.

Polooblečený frajtr se ukázal na scéně.

„Posílá mě pan štábní rotmistr! Mám se zeptat, proč se zde v tuhle noční dobu střílí?"

Generál zděšeně obrátil oči v sloup a upustil dolní čelist.

Zmohl se jenom na krknutí. Slova nebyl mocen. O deset minut později jebal rozespalou rotu jedna radost.

Mlátil kumpačkou o silnici a nechal chlapy plazit se přes náves po dásních sem a tam tak dokonale, že žádný z nich už do nejdelší smrti nebude potřebovat zubní pastu.

Dělal to pohádkově.

Můj generál.

Když přišel k vozu, postavil jsem se do pozoru a rázně jsem otevřel dvířka.

Zrovna v tu chvíli generál zpozoroval novou anténu, kterou jsem předešlého dne na vůz namontoval.

Zarazil se.

„Copak to je?" zeptal se a zatvářil se nedůvěřivě.

„Tím může pan generál teď poslouchat zprávy vrchního velitelství i ve voze," vysvětlil jsem mu.

Napřed vypadal, jako by ho to neškodně zajímalo, potom stáhl hlavu mezi ramena a zasyčel: „To tajtrlictví se odmontuje! Co si vlastně dovolujete? Jak se opovažujete přestavovat mi vůz? Míníte mi tam snad nakonec ještě instalovat klozet se splachováním?"

Fifinko, udělalas loužičku a pán hledá rákosku, pomyslel jsem si.

Generál očichával vůz ze všech stran. 

„Copak je to tady?" chtěl vědět.

„To jsou mlhovky," řekl jsem. „Reflektory pro případ mlhy."

„To přijde pryč," poručil generál. „V případě mlhy laskavě přiměřeně pootevřete své ctěné zornice!"

Řek] jsem: „Rozkaz, pane generále!"

Hergot, pomyslel jsem si, to je dík za mou dobrou vůli, že jsem chtěl starému poskytnout vozidlo přiměřené jeho šarži.

„A copak se stalo tady?" divil se generál a mrkal na vlajčičku.

„Toto jest nová vlajka, pane generále," hlásil jsem. 

„A kde je stará?" zeptal se.

„Tu jsem spálil, pane generále. Stará vlajka už byla velmi pošramocená."

Generál zahudroval a vykřikl:

„Bredwitzi, slyšel jste tuhle nehoráznost?"

Pobočníkovi lo vyrazilo dech.

„Moje vlajka prodělala polské tažení," začal generál řvát, „lByla se mnou v Holandsku a v Belgii a v Rusku!" 

Tak podrobně to ani nepotřebuju vědět, pomyslel jsem si.

„U všech čertů, copak nemáte ani existenční minimum rozumu? Vy jelito, vy byste dal vyprat a vyžehlit prapory od Lipska a od Waterloo! Vy byste dokázal dát pochromovat a vyleštil standarty Alexandra Velikého!" 

Generál se vyřádil.

Měl takový vztek, že by byl mohl zadnicí louskat ořechy.

Jen co dřepěl ve voze, remcání pokračovalo.

„Copak zase má znamenat tohle?"

„To je váza na květiny, pane generále."

„Neříkejte!" křičel generál. „Tam si asi mám strkat pomněnky, které mi věnují moji velitelé, že ano? Mám snad od včerejška ve voze eventuálně také podstavec na deštník a hák, na který bych si mohl pověsit cylindr? Posluhovačka a komorník jsou patrně umístěni v předním blatníku, co? Teď mně jenom ještě prozraďte, kde je uložena klystýrová stříkačka, a budu na výsost spokojen!"

Trvalo nekonečně, než se vyblil.

Cenil zuby jako pes na řetězu.

Vůbec nic jsem proti tomu nemohl dělat.

Nemohl jsem mu ani dát do držky.

Byl to přece můj generál...