Karlludwig Opitz - Plechový cirkus

            S očima strnule upřenýma vpřed stojí rota nováčků na kasárenském dvoře. Nastoupili tak poprvé a ještě se nelesknou vojenským potem. Jejich obličeje jsou rudé vedrem a zírají mladě a hloupě do krajiny. Několik starších vizáží se mezi nimi ztrácí. Zašívané blůzy a příliš krátké kalhoty je připodobňují jednoho k druhému.
            Je veselé, že se také všichni stejně chovají — podléhají jakémusi zákonu uniformity. Celé generace jejich předků byly vojáky, a tak se i oni podrobují potupným urážkám, hanebnému zacházení, duševní a tělesné drezůře.
            Vlastní zásluhou nebo cizími vlivy se mohou přirozeně změnit. Mohou se vynořit nové dědičné znaky. Ale celkem vzato — chromozómy našeho lidu jsou podivuhodně odolné: něco takového se vyskytuje pouze ojediněle. Například nováček Llngen.
            Svým zevnějškem se však od ostatních neliší. Vypadá jako nováček — jako člověk, který nemůže dělat nic jiného než žrát a srát.
            Dopoledne strávili nováčci před písárnou. Nastoupili v řad, odevzdali své povolávací lístky, zařvali přitom svá jména a dívali se, jak ten cár papíru putuje k písaři. Ten zapsal do knihy jména a data narození. Jiný muž dal na papír razítko, otočil se na židli, a jakýsi poddůstojník založil list papíru do přilhrádky.
            Ten pánbu má ale velikou zoologickou zahradu, myslel si Lingen a díval se pln zájmu na její zřízence.
            Rota nováčků tu stojí a čeká. A tak Lingen má čas dumat o svém osudu a živit svůj vztek. Tu a tam postrčí nováčka vedle sebe nebo se sám nechá odstrčit — konec konců je zcela lhostejné, na kterém místě čeká.
            Tupě a nezřetelně vnímá hlas šikovatele.
            Ten ohlap je impozantní zjev s železným křížem. V jeho obličeji vyniká mocná brada, energicky vysunutá dopředu. Má veselé červené tváře a na rukávě pásky výkonného rotmistra. Na první pohled je vidět, že má velkou sílu. A je také možné si představit, že je to muž, který nenávidí pomalost a dovede se nad nerozhodnou odpovědí rozžhavit do běla.
            Je úspěšným střelcem a nosí na prsou střelecký odznak s dvěma dubovými ratolestmi.
            Albert Heimann pochází z Pomořanska. Živil se od dětství bramborami, k nimž tu a tam sehnal slanečka. Nenáročnost jeho krajanů je známá, a mladí muži odtamtud s nadšením odcházejí do armády, k tomuto plechovému cirkusu. V průběhu doby tam nasadí na tučné zadky, naučí se používat mýdla a zubní pasty a dosáhnou často vojenských hodností a cti...

            ...Lingen tu stojí a myslí si: co ten chlap žvaní? Můj bože, takhle se naparovat! Ale proč se vlastně rozčiluju? To čumění mě štve, řekne si, ten zatracený psí život. Jenom čumět a čekat, až někdo přijde a někam mě pošle. Mohou snad být i takoví, kterým se to líbí, kterým to šmakuje, když je někdo kope do zadku. Ale mně už teď to svinstvo leze z krku. Co bude dál? Teprve když sedím v kanále, rozčiluju se nad každým hovnem.
    To pitomé čekání mi jde na nervy. Čekání, nic než čekání — před písárnou, před záchodem, před skladem s výstrojí, před okénkem v jídelně, u skříněk před umývárnou, před muničním skladem, před dílnami, před kasárnami, v kasárnách, na dvoře, na chodbě. Je to zákon čekání, a ten se zrodil z neschopnosti a z velké držky...

                ...Pochodují a dívají se zvědavě na poddůstojníka, který je vede.
                Wöbeking je tajtrlík, drban s hlavou vzoru nula osm patnáct. Člověk, který si nedovede představit,že by nováček mohl myslet, kombinovat. Že jsou muži, kteří sledují systematicky a odvážně nějaký životní cíl, jímž není ani vojenská kariéra, ani úřednické klotové rukávy. Že by mezi nimi třeba mohli být muži, kteří ovládají logiku, myslí, uvažují a vyvozují své závěry. Že vědí o své bezbrannosti a učí se ji různými způsoby maskovat, že se prostě snaží bránit se.
                Wöbeking je hlupák a k tomu nenapravitelný žvanil, člověk bez vlastních poznatků, který však zarputile zastává názory jiných.
                Při nástupu pobíhá s kapesním nožem v ruce po světnici a snaží se najít špínu ve všech štěrbinách. Kdyby bylo po jeho, smělo by se chodit po kasárnách jenom v bačkorách. S neobyčejnou chutí čmuchá po podělaných podvlékačkách, špinavých jídelních miskách, zpocených ponožkách, umazaných kalhotách a poraženeckých náladách.
                Tam, odkud pochází, žije poněkud smíšený lid, který se rozmnožuje jako králíci. Jako velmi odolní králíci. Žízeň naproti tomu snášet nedovedou.
    Wöbeking nemluví, on zpívá, jak je v povaze jeho rodného kraje. Dokázal by sám sebe poslouchat celé hodiny, ale pro ostatní je zatraceně těžké pochopit, co vlastně říká.
                Na dně své duše je tichošlápek, poťouchlík, který vystupuje s velkolepou vylhanou břitkostí. V civilu je berním úředníkem, tenhle prďola...

                ...Naskoč na kolotoč v pohybu a snaž se neotáčet se v kruhu.
                Wöbeking je osa. Odstředivá síla těl, jež se točí kolem této osy, roste se čtvercem vzdálenosti a počtem otáček. Odstřeďuje ducha od těla, rozum od mozku a maso od kostí.
                Wöbeking zapne hned první den na plné obrátky, neboť — jak říká — „přísnost musí bejt".
                Lingen má pocit, že ho kdosi připlácí na zeď, jako starý, rozbředlý, smrdutý kus sýra.
                Čestná služba vlasti začala...

                ...Cvičení — čištění zbraní — stlaní postelí — spravování ponožek — jízda s tanky — výcvik ve střelbě — úklid světnic — zdravení a postoj v pozoru — úklid rajónů — čekání. A vždy a všude je u toho tenhle Wöbeking, ten vůl korunovaná, který se tak usilovně snaží, aby se od těch plebejců v uniformách něčím nenakazil.
                Muž, který se ohání prachovkou vedle Lingena, řekne: „Nevšímej si toho bengálu! Chlap má prostě chorobu z povolání."...

                ...Nováčci se brzo liší od ostatních savců svým zvláštním způsobem pohybu vpřed, svou řečí, svým dýcháním, svým zažívacím ústrojím a močovody. Lingen by si přál, aby mohl svůj autonomní i vegetativní nervový systém, včetně sympaticu a vagu, hodit na smetiště.
                Wöbeking velí: „Předklon — a špičkama prstů se dotknout bot! Sňupáte nosama jako králíci! Dejchejte zhluboka — to musí bejt slyšet! Aby se vám dostal kyslík do mozků! Dejchat máte — a ne prdět!"...

                ...Tanky přeorávají koryta potoků a sluní se na lukách. Na oplátku je pak rozryjí jako zdivočelí kanci. Až drny létají kolem dokola.
                Za tanky postupují vojáci jako stádo tuleňů. Podrostem, loukou a po cestách plných kaluží.
                „Čerstvý svinstvo zdobí vojáka," řve Wöbeking, ale z nováčků tomu nikdo nevěří.
                Jsou to scény morálního vysvlékání se do nahá.
                „Letecký poplach," huláká Wöbeking. „Padněte na držky! Musíte se ztratit v krajině, bejt neviditelný! Musíte se rozpadnout na svý součástky!"
    Lingen leží v brázdě a čichá vlhký zápach země a tlejícího listí. Můj bože, udělej večer — ráno se už udělá samo!
                Leží tu a žasne: takové je to tedy u plechového cirkusu.
                Má pocit, že je na jakési cizí planetě...

                 ...Všude kolem jsou lidé v polní šedi. Hučící, rvoucí, hemžící se NĚCO. Vojáci, nic než vojáci...


                ...Důstojník se podobá pěkné kočce, která si vyšla na malou procházku, rozhlíží se po myších a mhouří oči ve slunečním světle. Má kulatou hlavu a malá plná ústa, která se v koutcích obracejí dolů, takže člověk čeká, že každou chvíli udělá: MŇAU. Nikdo by nepřišel na nápad, že tento muž by mohl mít drsný, řezavý hlas.
Poručíkovi je asi dvaadvacet let. Neustále nervózně potahuje nosem, jako trošku reumatický starý kocour.
                Je dobré nezapomínat na to, že má ostré drápy.
                Jeho otec je vyšší soudce. (Co nám pomůže popravovat vrahy, když se pořád nechceme zamyslet nad tím, jak je možné zabránit vraždám?)
                „Říkám ti, chlapče, najdi si jiné povolání. Jdi třeba do armády, tam je blbost aspoň líp legalizována než u justice...