Kdo si chce zopakovat minulých čtyřicet let? (Stanislav Reiniš)

            Ti věkem vyspělejší v naší společnosti chodili za dob tota­lity na nesčetná školení, kde se dovídali o marxismu i o mar­xismu-leninismu, o tom, jak je marxistický socialismus vě­decký, o tom, že vývoj lidské společnosti je jednou provždy daný a nemůže jít jiným směrem než k socialismu a pak ke komunismu, a že se nikdo nemůže postavit proti neúpro­snému kolu dějin, protože by byl rozdrcen. Ti ještě starší se často sami pod kolem dějin ocitli a drcení byli. Byly to doby těžké, trvaly dlouho a mnozí si na ně zvykli, a zvykli si ta­ké, jak skrz ně proplouvat. Někteří na toto proplouvání do­konce nostalgicky vzpomínají.
            Nechal bych marxismus tam, kam patří, v odpadové jámě dějin, kdyby nedošlo k paradoxnímu jevu. Zatímco tragické zkušenosti dvacátého století zřetelně vypovídají o škodách, způsobených uváděním marxismu-leninismu do praxe, exis­tuje stále ještě jisté procento lidí, kteří věří, že by to bývalo nemuselo být tak špatné. Kdyby se to bývalo dělalo tak ně­jak jinak, lépe, nemuselo to tak dopadnout.
Byly to přece krásné časy, pivo přece bylo tak laciné, byli jsme mladí, co nám chybělo. Totalita tak úplně totální neby­la, jen se nesmělo na sebe moc upozorňovat. Kdo mohl, dě­lal melouchy nebo kradl, ne sice rovnou sousedovi, ale z to­ho, co bylo prohlášeno za společné, patřilo tedy všem. Proč si tedy nevzít? Kdo nekrade, okrádá rodinu, říkalo se. Chaty byly postaveny z ukradeného materiálu, byt byl opraven z ukradeného materiálu. Dělníci z továren dělali soudruhu řediteli na jeho vile. Uhlíř, zelinář, řezník, číšník i knihku­pec byli pány. Dodávali lidem to, co neměl každý. Kdo měl známosti, sehnal i tři druhy sýrů. V zaměstnání se moc ne­pracovalo, člověk si šetřil síly na práci doma, „na svém". A lhalo se. Stát lhal svým občanům, občané lhali státu, lha­ly noviny, televize, rozhlas i řečníci na schůzích.
            Marxismus natropil hodně zla. Musíme si pamatovat zlo­činy jeho přívrženců. Milióny zbytečně mrtvých nebudou za­pomenuty. Ale hlavně a především musíme vědět, proč mar-xismus-leninismus nemohl jinak než selhat. A to proto, abychom byli připraveni. V okolních zemích totiž stále občas vyhrávají volby postkomunisté. To není náhodné. Jednou z příčin těchto vítězství je, že si bývalí komunisté kolem se­be vytvářejí mýtus, že jejich ideologie je správná a určitě by už dávno zvítězila, kdyby ji lidé správně použili. To prý jen lidé zkazili toto krásné učení. Když k ideologii přibereme počítače a faxy, tvrdí oni, musí se to tentokrát povést.
            Komunistická strana dnes není u nás zakázána. Proto není boj s komunismem veden mocensky. Komunistická strana není potlačována administrativními prostředky. Boj by to tedy měl být ideologický. Ten se však, bohužel, vede jen velmi zřídka. Komu se chce babrat v jejich ideologii. Ko­munisté proto získávají půdu. Spojení legálních prostředků s ilegálními, jak je tomu učil soudruh Lenin, začíná opět mít úspěch.
            Program nynější komunistické strany u nás - Komunis­tické strany Čech a Moravy - se hemží slovy jako demokra­cie, blahobyt a národ. Tím však jen zastírají své úmysly. Ni­kdy se přece nevzdali své ideologie a proto prokazatelně lžou. Protože vražedný systém, zvaný diktatura proletariátu, nelze vydávat za demokracii. Demokracie ani v nejmen­ším nemá nic společného s takzvanou řídící úlohou strany, což je systém z teorie diktatury proletariátu odvozený.
Děje se u nás plno věcí. Přinášejí člověku radost, a také často ne zrovna radost, ale aspoň vzrušení a tu a tam budí i hněv. To je ale pouze povrch. Při pohledu do hloubky lidských duší to už není tak jednoduché. Lidé se dlouhá léta báli, museli předstírat něco, co necítili, a z toho zbyla v mno­ha lidech nenávist, které se asi nikdy nezbaví. To je dědictví komunismu v duši člověka. Nenávist v lidech zůstává kvůli životu, který museli žít, kvůli nadějím, ztraceným ne z ne­dostatku schopností nebo snažení, ale proto, že kolem kaž­dého bylo předivo dohlížitelů. Ti si zasedli na dítě, dali mu při absolvování základní školy punc třídního nepřítele nebo nepříjemného rebela a pak už to s ním šlo až do stáří. Dnes je potkáváme, pensisty s oteklýma nohama, a oni vědí, že ži­vot je pryč a nevrátí se. Cesty ven z bludného kruhu nebylo, někde to o tobě bylo napsané a červeně podtržené. Tvůj osud tím byl navždy dán. Nedá se spočítat, kolik produktivních životů bylo za těch čtyřicet let prožito jen tak marně, na nic. Tyto křivdy se nedají napravit.
            Když se lidé rozhovoří a začnou vzpomínat, dovíš se, jaký kdo byl po Únoru, po Srpnu, před Listopadem a po Listopa­du. Kompromisy s vlastním svědomím jsou ponižující, ale v těch dlouhých čtyřiceti letech byly mnohdy nutné. I když ne vždycky, a ty pak pálily ještě víc. Ponížení přináší nená­vist. Všechna ta léta byla dobou lámání charakterů, kdy pá­teře sborově praskaly, jen to hřmělo. I přesto mnozí sloužili s chutí, i když toho bylo tak málo, čeho se dalo dosáhnout a o co se lidé rvali. On už má všechno, říkalo se o úspěšném člověku. To „všechno" znamenalo mít kde bydlet, mít mag­netofon, televizor, škodovku, možná chatu, možná cestu k moři do Bulharska. A možná ještě nějaký, třeba jen ma­ličký podíl na moci. Kdo mohl vyjet na Západ, tomu se závi­dělo.
            Nacisté za německé okupace naší země za druhé světové války využívali zlomených charakterů mezi námi. Ty byly ale zlomené už předtím. Ostatní žili nadějí a mnozí přežili. V politickém systému posledních čtyřiceti let to bylo jiné. Ta doba trvala příliš dlouho. Lidé stárli, léta unikala, děti rostly, potřebovaly se učit a něčím být. Co dělat v takové situa­ci? A tak si člověk řekne, co mi to udělá, když povolím. Mys­let si mohu své. Zásady jsou pro intelektuály a hlupáky. Ok­na budu zdobit, Čest práci budu zdravit, však mě neubude. Kdo pracoval, kdo se o něco snažil, tomu možná nabídli i členství v komunistické straně. Sami si ho vybrali - a co teď? Poprvé snad bylo možné odmítnout. Podruhé už odmít­li jen nemnozí, pokud kdo. Zatím jsem nikoho takového ne­poznal.
            Lámaly se i charaktery těch, kteří raději odešli žít v za­hraničí. Chceš domů do republiky na návštěvu, stýská se ti? Uprav si s námi vztah, zaplať kouskem duše a spoustou do­larů, vzdej se, nestarej se o politiku, slib, že už budeš hodný, že budeš mlčet, že nám řekneš, co dělají a říkají ti druzí, a my ti povolíme koupit si buřta na Václaváku. I z toho je dnes v lidech pocit studu. I na to neradi vzpomínají.
            Hořekoval jeden pozůstalý komunista: Vždyť se všichni tvářili, jak jsou uvědomělí, a teď nám praštili s legitimací. Divíš se, řekl jsem mu. Lidé byli takoví, jaká byla doba. Chtěli jste, aby byli ve straně, v ROH, v Pionýru. Tak jste je tam měli. Ted vám to hodili k nohám. Co jste si nadrobili, máte. Obviňuj jen sám sebe.

            Z knihy NEJVĚTŠÍ OMYL DĚJIN