Kingsley Amis - JAKEŮV PROBLÉM

         Nemělo smysl vykládat Rosenbergovi celou tu historku, ale Jake si to všechno pamatoval velice živě. Brenda tehdy odjela na pár dní ke svým příbuzným do Northumberlandu, kam ji tradičně nedoprovázel. Vyjela ve čtvrtek a měla se vrátit až v pondělí večer. Dokonce mu ještě ve čtvrtek v poledne  telefonovala, aby jí našel a nadiktoval předpis na kuřecí sekanou, který si chtěla vzít s sebou. Za těch deset let si ji už dostatečně vycepoval a šel jí vždy příkladem v tom, že každý z nich musí neustále vědět, kde je ten druhý; ona sama strašně nerada měnila svoje plány. A tak pravděpodobnost, že by se vrátila dříve, aniž by se o tom předtím dověděl, byla prakticky nulová. Nemohla být z cesty bezpečněji, ani kdyby ji poslal na širé moře v obrněném torpedoborci.
    Když se ve čtvrtek večer vrátil z Oxfordu, byla už za horami. Téměř celý  pátek  strávil neuspěchaným, lenošivým, ale důsledně vytrvalým psaním dopisů starým
přátelům a bývalým žákům, kteří to v sedmdesátých letech nevydrželi v Anglii a utekli do ciziny, a celou sobotu se pak bez skrupulí chystal na chvíli, kdy se usadí k televizoru a bude s rozkoší sledovat bondovku jménem Hromová koule, před sebou avokádo s garnáty, pstruha na mandlích obloženého růžičkovou kapustou a kaštany a láhev oblíbeného Pouilly Fumé (za libru devětadevadesát, pokud zásoba stačí).
      Když ho dvacet minut před začátkem filmu vyhnal z toalety telefon,  neměl žádné zlé tušení — zřejmě Brenda, která si chce zkontrolovat, jestli se do té omáčky skutečně přidává šest špetek rozemletého pepře; a když to nebude ona, ani rozmilé Alcestis nedovolí, aby ho svým klábosením připravila o vzácné minuty Brendiny blahodárné nepřítomnosti. Ženský hlas, který mu byl ihned povědomý, avšak nedovedl ho honem zařadit, se ho zeptal, je-li to on.
      „U telefonu."
      „Jakeu. Ty starej jezevče! Tady je tvoje kdysi dobrá známá Marge. Pamatuješ se na mě?"
      Jakpak by ne  — jako na prsatou pětatřicítku z Baltimoru z doby před sedmi lety, zdroj několika velmi náročných a politováníhodných měsíců, který vyschl, když ji nějaká nyní už zapomenutá nutnost odnesla zase zpátky za oceán. Chvíli se jí snažil dát najevo, že se na ni pamatuje opravdu velmi dobře.
      „Jak to tak vypadá, jseš sám doma."
      „To jsem."
      „Úplně sám?"
      „Úplně."
      „Když je tomu tak, proč já vlastně nehupsnu do taxíku a nepřikodrcám se k tobě? Jestli nemáš nic lepšího na práci, co kdybychom zkusili obnovit naši známost?"
      „No to se na to vyseru!" Vyrazil ze sebe zaklení, které mu nezadržitelně vytanulo z doby, kdy sloužil v armádě. V posledním okamžiku stačil zakrýt dlaní mluvítko.
    „Do prdele!" dodal. A pak ho zalil úlek a děs.
      „Chcete mi naznačit, že jste tehdy zklamal, je to tak?" ptal se ho doktor Rosenberg.
      „Ne v tom ohledu, jaký zřejmě máte na mysli. Dokázal jsem... udělat, co se ode mě žádalo. Žádná sláva, ale taky žádná ostuda. Nebylo to o nic horší než mnohokrát předtím. Otřáslo mnou až to, co přišlo pak, bezprostředně po tom. Pořád jsem musel myslet na toho pstruha a jestli bychom —"
      „Po dokonaném pohlavním styku je hlad docela přirozená reakce."
      „Já nemluvím o hladu. Myslel jsem na to, že přijdu o tu svou večeři nebo že bude stejně pokažená, že toho není dost pro nás oba, ale ne, vlastně, spíš jestli bude dost pro mě, když si ona taky vezme, a co bych jí mohl nabídnout jiného. Vlastně mi šlo o celý ten večer, jak jsem si ho naplánoval sám pro sebe, včetně toho, že bych ještě stihl kus té Hromové koule. Říkal jsem si, jestli -"
      „Poslyšte, vysvětlil byste mi laskavě, co to pořád máte s tou hromovou koulí? Bohužel vůbec —"
      "Ale přece to znáte — Hromová koule. Neříkal jsem, že to je film? Se Seanem Connerym. James Bond. lan Fleming. Hrála tam ta — no, Barbara —  jak se sakra jmenuje dál..."
      „Jo tak, James Bond," opakoval doktor Rosenberg, aniž plně přesvědčil Jakea, že ví, o čem je řeč. "A nechtěl byste mi říci, co pak bylo dál?"
      „Klidně. Chvilku jsme se ještě  jen tak povalovali, ne dlouho, a pak prohlásila, že má hlad, a co prý bych řekl pořádné večeři. A já na to, že bychom  se mohli najíst doma, ovšem jí se to nezdálo, že přímo prahne po pěkně dlouhém, líném, rozežraném večeru se spoustou špaget a mořem vína. Takže jsme se za tím vším vypravili ven a bylo to vlastně docela fajn, a v té restauraci jsme si taky dali dobrou noc. Byla přímo skvělá, dělala, co mohla. Jedno jediné se jí nepodařilo — totiž přesvědčit mě, že jí to nedošlo. To se jí samozřejmě nemohlo povést. Takovéhle věci ženské poznají, a tenhle případ ani nepotřeboval obzvláštní ostrovtip. Takže ona věděla, že já vím, že ona ví, že já vím, že ona ví." ...