Komunistický manifest jako oratorium

            Podle české Wikipedie je oratorium  rozsáhlejší hudební skladba, při jejímž provedení účinkuje orchestr, sbor a pěvečtí sólisté. Většinou vypráví nějaký děj, v čemž je co se týče stavby podobá opeře, v případě oratoria ale chybí scénické provedení. Sólisté zpívají určité postavy, děj je posouván dopředu pomocí árií a recitativů, častá je, podobně jako u opery, čistě instrumentální předehra. Častá je role vypravěče (zpravidla mužská), která vypráví tu část příběhu, kterou není možné nebo vhodné vyjádřit pomocí árií. Téma oratorií je většinou náboženské, líčí životy svatých, biblické příběhy či příběh Ježíšova života. Existují samozřejmě i oratoria na světská témata (většinou na témata z antické mytologie), za první z nich je pokládáno Monteverdiho Il Combattimento di Tancredi e Clorinda. Jazykem libret oratorií je většinou latina či italština. Oratorium se vyvinulo v Itálii z dialogů na náboženská témata, které byly zpívány v chrámech. Nejvýznamnějším autorem oratorií je patrně Georg Friedrich Händel, jehož nejslavnějším oratoriem je Mesiáš (1741)...

            Své oratorium  složil  Erwin Schulhoff (nar. 1894) v roce 1932. O necelých čtyřicet let později (1970) měla v Divadle Járy Cimrmana premiéru hra Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka "Vražda v salonním coupé". Z ní pochází ukázka, která usvědčuje proslulého hudebního skladatele přinejmenším z ideového plagiátorství. Neboť Jára da Cimrman se -  jak známo -  narodil někdy mezi roky 1853 až 1884. Takže...
            Z úvodní přednášky ke hře:
            "...Snad největším výbojem ve výslechové technice je Cimrmanova metoda zhudebněného přiznání. Je to vůbec první a na dlouhá léta i poslední pokus zapojit múzu do služeb policie. O této metodě máme poměrně přesnou zprávu v zápiscích Cimrmanova oblíbeného žáka, policejního praktikanta Jindřicha Hlaváčka, jemuž Cimrman postavil pomník ve své detektivní hře „Vražda v salonním coupé". Dovolte mi, abych citoval z ohmataného deníčku svědomitého policejního adepta:
            „Po dvou hodinách bezvýsledné námahy usedá pan inspektor Ci­mrman ke klavíru a — jako by už neměl o další výslech zájem — začí­ná preludovat. Vilda Bílek zpupně se usmívá. Ale jak se pan inspek­tor hlouběji a hlouběji noří do podmanivého světa tónů — jaká to proměna! Zpupnost z Vildovy tváře mizí, jeho zločinecké rysy měk­nou. V tom okamžiku sklapne pan inspektor víko nástroje a promluví k vyslýchanému: — Poslyšte, Bílku, zde je papír a zde je tužka. Všechno dle pravdy sepište. Rozhodl jsem se, že vaše přiznání zhudebním. — Na tato slova Vilda Bílek, bratrovrah, otcovrah, strýcovrah a tetovrah, vyskakuje ze židle a líbá panu inspektorovi ruku."
            A tak se nám z tohoto období zachovala celá řada děl ve světové hudební literatuře zcela výjimečných. Zastavme se u dvou z nich. Prv­ní je andante con brio s názvem „Přiznání Josefa Kamarýta". I nej­větší skladatelé žasli, jak mohl Cimrman tento zcela nebásnický text odít do hudebního hávu:
            „Přiznávám, že jsem praštil klackem tu paní, jak jste se na ni ptal, nevím, jak se jmenovala. Měla v kabelce obnos. Přiznávám, že jsem praštil klackem toho drožkáře, jak jste se na něj ptal. Obnos měl ve slámě na kozlíku. Přiznávám, že jsem praštil listonoše. Bez obnosu. Přiznávám, že jsem praštil Ulrycha Josefa. Klackem. On ale s obno­sem utekl, jelikož přišel k sobě. Hostinský od Šneka se mi vysmekl a praštil se o můj klacek sám. Kdyby to mohl být valčík, pane inspek­tore, poslal bych ho švagrovi."
            Druhá ukázka je z pera Otakara Švankmajera, známého pod jmé­nem Šílený Oto, který napsal do přiznání jen tři slova: „Trh jsem ji." Cimrman naložil s tímto jednoduchým textem velice zajímavě. Když jsme však skladbu začali studovat, zjistili jsme, že je komponována pro vězeňský sbor kastrátů, a tak jsme od nastudování museli upustit pro nepřekonatelné technické potíže..."