Konstantin Simonov - ŽIVÍ A MRTVÍ

... V prostorném stanu politického oddělení brigády sešlo se třicet velitelů a politických pracovníků, kteří přešli frontu spolu se Serpilinem. Všichni se přes noc oholili, vykoupali a dali do pořádku. Ti, co přišli rozedraní, měli teď šedé tankistické kombinézy — pomocník výstrojního náčelníka se na Klimovičův rozkaz obměkčil.

Všichni se radostně zdravili a málem se nemohli poznat. Věru div, jak jediná noc, strávená v lidských podmínkách, pořádná lázeň a břitva mohou člověka změnit!

Praporní komisař Šmakov je všechny představil náčelní­kovi a položil na stůl seznam tři sta dvanácti lidí, kteří se s ním probili z německého obklíčení.

Na schůzi přijeli tři: plukovní komisař z politického oddě­lení armády, černovlasý muž dobrosrdečné tváře, který se zřejmě nevyspal a teď pořád zíval, postarší podplukovník z doplňovacího velitelství, který seděl, jako by spolkl pravít­ko (suchar, usoudil Sincov, sotva ho uviděl) a maličký major ze zvláštního oddělení, bůhví proč ve stejnokroji pohraniční stráže — uzavřený, s přísně sevřenými rty.

Ranní rozmluva s Klimovičem probudila Sincovovu ostra­žitost. Místo aby nařídili slavnostní nástup všech, kteří se čestně, se zástavou a se zbraní v ruce probili ke svým, a veřej­ně jim poděkovali, svolali si je sem do stanu, bez mužstva... Sincov začínal mít dojem, že to docela určitě skončí právě na­opak, než si přál.

Ale beseda začala ku podivu docela solidně. Zahájil ji las­kavý komisař z politického oddělení armády; řekl, že uspořá­dat slavnostní přehlídku tady na přední linii by nebylo ro­zumné. Na to je dost času až na novém místě, v prostoru Juchnova, kam je všechny ještě dnes odešlou. Soudruzi velitelé a političtí pracovníci, kterým jménem velení blahopřeje, musí pochopit, že otázku, bude-li jejich divize zachována, doplněna a zůstane-li na frontě, tedy otázku, kterou mu již položil soudruh Šmakov, nemůže vyřešit ani on, ba ani ve­lení armády, rozhodně ne za jediný den. Prozatím však, než nahoře rozhodnou, nelze je pokládat za vojenský útvar, nýbrž za skupinu, která se zformovala ve specifických podmínkách obklíčení a jako taková už svůj úkol splnila. Znamená to te­dy, že divize už nyní neexistuje, a ti, kteří dostali za úkol se případem zabývat, budou od této chvíle posuzovat kaž­dého zvlášť, s ohledem na jeho hodnost, funkci i na to, jak se v obklíčení choval.

„Tím spíš," pokračoval komisař, „že podle předběžných údajů zůstalo ve skupině z původní stošestasedmdesáté divi­ze celkem sto sedm lidí a zbylé dvě třetiny se přidaly k zá­kladnímu jádru později."

Zatím co mluvil, Šmakov si cípem kapesníku utíral uslzené oči a upřeně ho pozoroval; před chvílí měli spolu soukromý pohovor a Šmakov netrpělivě čekal, jak se komisař zachová.

Komisař skončil, obrátil se k podplukovníkovi z doplňova­cího velitelství a ten suše zachrčel, že až je odvezou na urče­né místo a zařadí do útvaru, znovu si se všemi promluví. Ale ted ať soudruzi velitelé dají nastoupit, odvedou vojáky k au­tům — stojí v lese asi kilometr odtud—a rozdělí je po dvace­ti s dvěma veliteli do každého vozu. Místo určení — vesnice Ljudkovo u Juchnova, vzdálenost sto čtyřicet kilometrů, směr Jelňa-Šuja a pak po juchnovské dálnici na východ. Vzdálenost mezi vozy — třicet metrů, při náletech rozptýlit lidi co nejdál od cesty. Konečně tohle je přece učit nemusí... On sám pojede v osobním voze v čele proudu.

Když to všecko odemlel, zmlkl a zdálo se, že už nemá co ří­ci.

Nato se optal plukovní komisař majora ze zvláštního od­dělení:

„Máte k tomu něco, soudruhu Danilove, nebo můžeme vy­razit?"

Major s přísně staženými rty zřejmě nespěchal s odpovídí, chvíli mlčel, ale pak přece jen otevřel ústa a řekl suchým ba­sem, že nic nemá, jen otázku k veliteli skupiny. A obrátil se k Šmakovovi:

„Zbraně jste odevzdali?"

„Jaké zbraně?" podivil se Šmakov.

„Trofejní."

    „A proč je máme odevzdat? Trofejní netrofejní, jsou teď naše, s nimi jsme se probili až k vám, tak nač bychom je ode­vzdávali?"

Všichni vzrušeně zahučeli. Pohraničník počkal, až se uklid­ní, a pak suše, nezvyšuje hlas, dodal, že žádné naše nebo vaše zbraně v armádě neexistují; zbraň patří státu, a ten ji svěřuje vojákům, kdy to uzná za vhodné. Vojenským osobám, které odjíždějí k třídění a přeformování, zbraň nepatří, a trofejní už vůbec ne. Tu je třeba odevzdat, a ne tahat s sebou do týlu. Jakékoliv dohadování je zbytečné!

    „To se ještě neví, je-li zbytečné, či ne," ostře se ozval Šma­kov. „Budeme rozhodně žádat, aby naše divize zůstala zacho­vána." V tom okamžiku nadobro zapomněl, že sám nikdy do stavu divize nepatřil.

„O tom teď spolu nebudeme diskutovat, soudruhu praporní komisaři," zarazil ho pohraničník, a třebaže Šmakovovi odporoval, v očích mu kmitlo uznání a soucit. „Zůstane-li di­vize nebo ne, rozhodnou jinde, ale trofejní výzbroj zatím mu­síte odevzdat."

    „Kromě osobních zbraní velitelů!" vykřikl vtom neočeká­vaně, dokonce vyzývavě komisní podplukovník z doplňova­cího velitelství, který až dosud lhostejně mlčel.

Zřejmě se toho suchého patrona cosi z rozhovoru citelně dotklo. Možná, že si představil, jak vytahuje z pouzdra a ode­vzdává svůj mauser, který vzal v dvacátém roce basmačům a na jehož rukojeti zná každý vrub.

„Je to trapné!" vybuchl Šmakov, vstal a zaťal pěsti. „Trapné a urážlivé," opakoval hlasitě. „Stydím se před svý­mi vojáky! Copak vy ne?" vmetl pohraničníkovi do tváře.

Ten také vstal, poněkud zbledl a pomalu zapínal pouzdro na mapy — nejdřív jeden knoflík, pak druhý.

„Vysvětlil jsem vám," řekl velmi tiše a bylo vidět, že se ovládá jen s krajním úsilím, „že je to rozkaz, a rozkazy je tře­ba plnit, soudruhu praporní komisaři. Proto ty trofejní zbra­ně musíte odevzdat!"

---

Vstal od stolu a zamířil k východu jako ostatní, ale najed­nou se vedle něho vynořil major pohraniční stráže a lehce se dotkl jeho ruky.

„Ještě okamžik, soudruhu komisaři."

„Prosím, soudruhu majore," přikývl Šmakov poněkud pře­kvapen: měl dojem, že už je všechno jasné.

„Jde o to," začal major, když konečně všichni odešli a zů­stali ve stanu sami, „že my zatím vaše lidi neznáme, ale vy ano. Co myslíte vy?" — zdůraznil to „vy", dávaje přitom na srozuměnou, že ani to proň není zdaleka rozhodující. „Můžete se zaručit za všechny, co s vámi vyšli z obklíčení?"

„Zaručit?" opakoval Šmakov ostře. „Odpověď na tuhle otázku vám, myslím, dali sami tím, že nezůstali u Němců, ale probili se ke svým."

„Vím, soudruhu praporní komisaři," přisvědčil major. „To, že se probili ke svým, je pro mě stejným důkazem jako pro vás. Jenže nad sebou měli velitele a v takových případech se stává, že jdou i ti, co by jinak nešli. Teprve autorita velitele je strhla, že se přidali. Ale přece někteří z těch či oněch dů­vodů nevzbuzují důvěru. Nemáte tam takové?"

„Tak za prvé: podle mého mínění nemám, a za druhé: pře­šli jsme frontu, jsme doma, nechápu tedy, co vás pořád rozči­luje?"

„Nic mě nerozčiluje, soudruhu komisaři," odpověděl po­hraničník, předstíraje, že si nevšiml Šrnakovova podráždění. Jeho trpělivost svědčila o tom, že ho hned tak něco nepřivede z míry. „Já tu odpovídám za svou práci," pokračoval, „a za­jímá mě tedy ještě jedna otázka: nenašli by se ve vaší skupi­ně lidé, kteří se k vám přidali s tajnými úmysly, jež zčásti realizovali tím, že s vámi přešli frontu a jež později uskuteční úplně, až cestou nenápadně zmizí, dříve než dojde k prověr­ce? Nemohu vědět, jsou-li takoví lidé i mezi vámi, ale zkuše­nost ukazuje, že to není vyloučeno. Proto je lépe myslet na to dřív, než bude pozdě."

„Ne, takoví u mně nejsou," zatvrzele opakoval Šmakov. „Jednoho lotra jsme odhalili a zastřelili i bez vaší rady a dru­hý se zastřelil sám. A jestli dříve či později..." Drahý sou­druhu, měl už na jazyku Šmakov, poslední dobu jsme příliš často a příliš brzy upírali člověku důvěru, a pak jsme příliš pozdě pochopili, že si ji přeci jenom zasloužil... Ale neřekl to, zarazil se v půli věty a jenom poznamenal, že svého času pra­coval rok v Čece a ví právě tak dobře jako soudruh major, co je to bdělost. „Chápeme-li ji ovšem jako meč, a ne jako bič!"

„Jak tomu mám rozumět?"

     „Tak, že svým lidem máme věřit! Bez víry to už není bdě­lost, ale podezřívavost a panika."

Šmakov to řekl vyzývavě, ale pohraničník to nevztáhl na sebe a jenom chladně odpověděl, že to je sice pravda, ovšem teď že je situace nanejvýš složitá a nemůžeme před ní zavírat oči.

„To jsem nikdy nedělal a dělat nebudu."

„Jsem hotov, děkuji vám," uzavřel pohraničník. „Pojedu na konci proudu. V mé emce jsou dvě místa volná. Mohu vám je nabídnout," dodal náhle, jako by tímto nečekaným pozvá­ním chtěl zdůraznit, že on tu jenom koná svou povinnost, cítí se naprosto v právu a slovní potyčce se vznětlivým komisa­řem nepřikládá nejmenší význam.

---

 Ani komisař pluku, ani podplukovník z doplňovacího velitelství, ani Šmakov s Danilovem nemohli vědět, že před několika hodinami, jižně i severně od Jelně protrhly západní frontu německé tankové sbory, drtí už týl a pronikají na de­sítky kilometrů hluboko. Nikdo z nich dosud netušil, že ta nucená zastávka u mostu, která rozdělila proud dvacetiminutovým intervalem, rozdělila je zároveň všechny na živé a mrtvé. Šmakov nemohl vědět, že vůz, na nějž si přesedl, se jako poslední z celého proudu šťastně dostane z jelninské okresky na juchnovskou dálnici. A stejně ani Danilov netušil, že ta­hle okreska, poměrně vzdálená od přední linie, přivede je na juchnovskou křižovatku v okamžiku, kdy sem pronikne čelní oddíl německých tanků a obrněných transportérů. Nevěděl to a klidně jel dál vstříc záhubě.

    „Na křižovatku jsou odtud asi čtyři kilometry, a pak už budeme mít třetinu cesty za sebou," obrátil se k doktorce. „Jak je vám?"

„Ujde to," usmála se a přiložila dlaně k rozpálenému čelu. „Mám trochu teplotu, ale to přejde. To nic, jen si zapalte," dodala rychle, když si všimla, že Danilov sáhl po tabatěrce, ale znovu ji strčil do kapsy. „Já sama nekouřím, ale kouř mám docela ráda," zalhala, vedena příslovečnou obětavostí, a zavřela schválně oči, třebaže se jí vůbec spát nechtělo.

    Schoulila se na opěradlo, Danilov si zapálil a znovu se v myšlenkách vrátil k ranní potyčce se Šmakovem. Pořádek je pořádek, ten má v armádě svůj smysl, ale v tomto případě upřímně řečeno sám neměl moc chuti brát lidem ty zbraně. Snažil se vžít do Šmakovovy situace — také by mu ráno ne­bylo lehko. Něco jiného je, když projdou dva tři, bez dokladů a bez stejnokroje, ale když se probije celá jednotka — se zbra­němi, s doklady a s distinkcemi... Tady by opravdu bylo na místě ponechat jim jejich kořist, třebas jedou do týlu; co na tom, ať se pochlubí. No a potom se jim podíval na zoubek — samozřejmě s taktem — jestli se mezi ně náhodou nepřipletl nějaký darebák.

Dnešní případ se Danilovovi nelíbil — jako leccos jiného, s čím se teď občas setkával od té doby, co ho přeložili od po­hraničníků do zvláštního oddělení. Nebyl to žádný med.

Danilov měl za sebou mnoho let služby na hranicích, byl raněn na Chalchm-Golu, se zbytky oddílu šel z obklíčení až do Lomže. Byl to bystrý, chytrý člověk, měl dobrou paměť, dovedl být pozorný i jedovatý, uměl důvěřovat a na pravém místě i nedůvěřovat, byl jedním z těch, kteří opravdu do zvláštního oddělení patřili. Nebyl samolibý, ale cítil, že je tam na svém místě, znal své kvality, ověřené dlouhou praxí, kdy řadu let chytal skutečné špióny a diverzanty, a byl si vě­dom své převahy nad mnoha kolegy, kteří nedovedli odlišit skutečná fakta od výmyslů a pomluv, ba mnohdy se o to ani příliš nesnažili. S takovými se — jak sám říkal — často „poštěkal" a za krátkou dobu svého působení ve zvláštním oddě­lení už nejednoho z nich nemilosrdně demaskoval.

A zrovna on teď vezl lidi na smrt, z jejíchž spárů právě unikli.

„Ted přijde rozcestí, jak jsem vám říkal," řekl lékařce, když viděl, že nespí, a otevřel okno.

V tom okamžiku vybuchl první granát a Danilov spatřil, jak napříč dálnice i vedle přes pole jedou německé tanky. Obrátit vůz bylo už pozdě a stejně by to neudělal, přece ne­nechá proud jen tak. Škubl dvířky a první vyskočil na cestu se samopalem v rukou; míval ho vždycky ve voze pro všech­ny případy. Za ním — taky se samopaly — už vyskočili jeho pohraničníci.

„Vylezte!" křikl na doktorku a vytáhl ji z vozu.

Na cestě se dělo něco strašného. Čelní náklaďák uvízl na­příč vozovky a hořel. Ostatní brzdily, najížděly na sebe, ko­lem bouchaly granáty, lidé vyskakovali, padali na cestu i do příkopů, rozbíhali se po poli. Tanky po nich pražily z děl a kulometů. Jeden vyjel na cestu, valil se podél proudu a sha­zoval do příkopu jeden vůz za druhým. Ti, co nestačili utéci, skončili pod jeho pásy. Z obrněných transportérů již vyská­kali němečtí samopalníci a v běhu od boku pálili ze samopalů po všem živém.

Sehnat v té chvíli ze tří čtvrtin odzbrojené lidi a ujmout se velení bylo už pozdě ataky nemožné; zbývalo jenom, pokud to šlo, krýt palbou ty, kteří prchali před tanky, a pak co nejdráž prodat vlastní život. A to se Danilov s oběma pohranič­níky snažil.

Zalehl za vůz do příkopu a zaradoval se — možno-li vůbec mluvit o radosti za takových okolností: Němci, opojeni snad­ným vítězstvím, vyskákali z transportérů — až se přiblíží, pár jich složí.

Ohlédl se. Kousek za cestou začínalo křoví. Několik lidí tam zrovna dobíhalo.

„Utíkejte... tamhle do křoví, zachráníte se," šťouchl lok­tem do lékařky, která ležela vedle něho. „Rychle, než bude pozdě!"

Mlčky na něj pohlédla a odvrátila se. Nepřála si už nic: utéci, ani zůstat naživu; chtěla pouze vypálit ze své pistole po Němcích a pak už jen umřít, nic nevnímat a nevidět... měla všeho po krk!

A tu ji Danilov chytil za ramena, obrátil a vystrčil z pří­kopu.

Nahoře se bezmocně rozhlédla; kolem zrovna běželi dva krasnoarmejci, a tak se pustila za nimi.

Kéž by nikdo v posledním okamžiku před smrtí nemusil vidět a prožít to co Danilov. Po silnici pobíhali lidé, které sám před několika hodinami odzbrojil, a Němci je zblízka ne­milosrdně pobíjeli. Jenom někteří zoufale dvakrát nebo třikrát vypálili, než padli, ale většina umírala bezmocně, bez posled­ní hořké radosti vojáka; umřít, ale nejdřív zabít. Ty, co pr­chali, stříleli do zad, ty, co zvedli ruce — do obličeje.

Ani v tom nejhrůznějším snu by si nikdo nevymyslil zod­povědnost tak krutou a nelítostnou, jakou ted — nezaslou­ženě, nicméně bolestně prožíval Danilov; jeho statečné čestné srdce zachvátil žal, proti němuž i smrt byla prostá a snadná.

Přijal ji klidně, beze strachu. Když vystrčil doktorku z pří­kopu, složil ještě pět Němců, než mu nepřátelská střela roz­tříštila lebku…