Ladislav Mňačko - JAK CHUTNÁ MOC

  ...Byl  udavačem už  ve škole. Jmenoval se Miklík, ale už  odmala se na něj  přilepilo posměšné Muklík. Už ve škole žaloval všechno, co věděl, a když nevěděl nic, tak si něco vymyslil. Natloukli mu. Žaloval, že mu natloukli. Natloukli mu znovu. Znovu žaloval. Znovu mu natloukli... už ve škole se od něho všichni odvraceli jako od něčeho  štítivého, nečistého. Koukalo  mu to z očí. Měl to i v postavě, chůzi,  měl velké uši a ty jako by ho poznamenaly na celý život. Velké uši... slídit, špicovat, žalovat, udávat. Za války štval na tohoto mrtvého, na Franka, říkal jim skupina zabijáků,  nadával jim bolševické lůzy, vrahů, zrádců, zaprodanců ďábla,  sadistických podlidí, nadával jim veřejně, v tisku, ve svém fašistickém plátku, jehož byl šéfredaktorem. Ještě v posledním čísle, den před příchodem  Rudé  armády, vyhrožoval: Vrátíme se a zašlápneme tu lůzu!

    V  senilní horlivosti a  ve špinění lidí  překonal všechno, co  bylo doposud  známo.  Frankovi nejednou připadal jako pťase chrochtající blahem ve špíně. Přitom byla všechna jeho námaha marná, byl to luterán, byl členem Hlinkový strany a dokonce funkcionářem gardy, ale byl luterán a ty tenkrát ke korytu nepouštěli. Na špinavou práci byl dobrý, ale to bylo všechno.

    Jenže jemu to nevadilo, on s jakousi zarytou posedlostí štval, štval do poslední chvíle. Byla to  mánie, měl noviny, mohl  se v nich  mstít, otiskovat slizké nadávky, urážky, dělalo mu asi dobře brodit se ve  špíně.

    „Vrátíme se..." vykřikoval v posledním článku. Ale neměl se odkud vrátit. Nikam totiž neutekl, načas se schoval, a když se to přehnalo, nabídl svoje osvědčené služby a schopnosti politické reakci. Znovu štval, ne už ve jménu Boha a národa, ale v zájmu obrany svaté demokracie proti hydře totality. Změnil pouze orientaci, slovník si zachoval stejný.

    Stejný slovník si zachoval i později. Proti zrádné buržoazii, impérialistickým zaprodancům, trockistickým hyenám... jeho články se hemžily

výrazy,  jako  hnojiště  dějin, výkaly chorobných mozků. Proplul  třemi režimy, etabloval se i ve čtvrtém.        

    Když se stal vládcem kraje tenhle mrtvý, vyhnal ho z novin i z města.

    „Otravuje tu vzduch," řekl. „Jak jste ho tu mohli trpět?"

    Ten mrtvý dokázal být tenkrát důsledný. Dal si předložit Muklíkovy spisy. Strašně  se  s Frankem nasmáli jeho stručnému životopisu. Do agrární  strany se přihlásil jen proto, že ve Švehlově koleji, v  níž bydlil po čas studia v Praze, mohli být pouze studenti organizovaní v agrární straně.

    Do gardy se  dal z existenčních důvodů. Byl však pouze matrikovým členem, na důkaz toho uvádí, že neplatil členské příspěvky. Ve skutečnosti byl vždycky přesvědčeným demokratem a obdivovatelem Sovětů, štvavé články psal, aby tyto  sympatie zakryl a aby mohl být užitečný v protifašistickém boji.

    Pouze shluk nepříznivých okolností mu zabránil  stát za povstání bok po boku s hrdinným lidem proti fašistickým mordýřúm, vrahounům, krvavým okupantům. O jeho postoji konečně svědčí fakt, že  neudal fašistům redaktora, o  kterém věděl, že má spojení  s ilegalitou.  A pokud jde o jeho psaní ? Z  rozboru stylu se dá na první pohled vyčíst,  že  chtěl zdiskreditovat fašismus,  schválně  psal  nepravdy a  používal hrubých, ošklivých výrazů,  aby  se slušní lidé odvraceli od tehdejších mocipánů.

    Žel ani po porážce fašismu nenašel hned správnou cestu. Podlehl na čas pseudodemokratickým heslům zaprodanecké buržoazie. Teprve slavné vítězství dělnické třídy mu otevřelo oči a ukázalo jedinou správnou cestu...

    Docela dole,  pod  podpisem, ještě tento výtečník připsal: 

    „Je pravda, že jsem napsal Ódu na Hitlera, ale to jsem byl opilý, nikdy jsem báseň nechtěl otisknout, a jak se přece jen proti mé vůli dostala do novin, je mi záhadou... Hluboce toho lituji a stydím se za tento čin..."

     Nový vládce kraje zavrtěl hlavou.

     „Jak je to možné ? Což jsou soudruzi hluší a slepí ? Jak ho mohli třeba jen hodinu strpět na takovém místě ?"

     Vzápětí se rozhodl.

     „Kamenolom! Nic jiného nepřipadá v úvahu. Dělat má, dělat musí, ale v kamenolomu!"

     Muklík se rychle odklidil z Frankovy blízkosti. Když se Frank vracel zpátky do smuteční síně, pohlédl mimoděk do tváře mrtvého. Nejraději by byl vykřikl  — víš, kdo  u tebe  stál čestnou stráž ?  Muklík! Muklík, který si v kamenolomu dlouho nepobyl, Muklík,  kterého jsi přijal za přednostu tiskového odboru své kanceláře. Kam jsi dal rozum ? Jak jsi ho mohl přijmout ?

     Ale Frank se ptát  nemusel, znal odpověd. Když se stal zesnulý šéfem kabinetu, uspořádal velký banket. Frank tam měl službu. Bylo to jejich setkání po dlouhých měsících. Frank  se s  ním vnitřně už docela rozešel. Ale nemohl nepřijmout podávanou  ruku.

     „Navštiv mě někdy v kanceláři..." zval ho nový velký muž.

     Frank  se  vymlouval na  přepracovanost,  pořád v jednom kole, ty věčné cesty...  někdy, určitě, někdy by mohl přijít...

     „Jsem tu obklopen samými doktorskými tituly. Bojí se mě, usmívají se na mě, ale ve  skutečnosti mě nenávidí. Našinec bez škol jim smrdí. Na nikoho se nemůžu spolehnout, o každé maličkosti musím rozhodovat sám. Ale já tomu udělám přítrž!" vyléval  si srdce šéf kabinetu. Pak  řekl přímo, co chce.

     „Tam v kraji jsme byli dobrá  parta,  měl jsem spolupracovníky, na které jsem se mohl spolehnout. Tu svoloč doktorskou vyházím. Nahradím ji lidmi z kraje, které znám.  Ale nemám kým obsadit místo šéfa tiskového odboru,.."

     Velký muž se odmlčel a zkoumavě se podíval na Franka.

     „Myslel jsem při tom na tebe..." dodal, když se Frank stavěl nechápavým. Franka nabídka velmi překvapila. Bleskurychle uvažoval, co by mohla znamenat v jeho životě. Pak  si  ale na něco vzpomněl.

     „Víš," řekl opatrně, aby to nebylo ani odmítnutí, ani souhlas, „já nejsem sedavý  typ. Jsem fotoreportér. To dovedu. Na to stačím. Nechtěl bych dělat něco, nač nestačím. Musel bych si to  rozmyslit."

     Byla to přece jen  lákavá nabídka.

     „Rozmysli si to,  pouvažuj. Dám ti trojnásobný plat. Možná i  víc. Nebudu se ohlížet na sazebník..." Frank hned nepochopil, co mu tím chce říci. Když mu svitlo, zrudl. Chce si ho tedy koupit ? Chce si koupit takovým způsobem jeho mlčení ? Lituje možná, že ho nedal zavřít hned tenkrát. Ted už to udělat nemůže, tak chce svou chybu napravit jinak. Chce si ho koupit...

    Frankův reportérský plat byl samozřejmě bídný. Ale tohle nebyla čistá nabídka, čímsi páchla. Zdržel se, aby nevychrlil, co si o tom myslí. Odmítne, ale tak, aby ho to nestálo i jeho reportérskou existenci.

    „Rozmyslím si to..." odpověděl vyhýbavě.

 «  Velký muž v tom viděl souhlas.  Takové to povinné okolkování.

    „Tak přijď," řekl potěšen, „určitě se dohodneme."

    Frank nepřišel. To  bylo nejlepší východisko, nepřijít vůbec. A státníkovi trvalo dlouho, než našel tiskového přednostu.

    Jednoho dne k sobě svolal šéfredaktory novin a časopisů.  Ředitel poslal Franka,  aby zachytil ten historický okamžik, který se měl  stát mezníkem ve stycích mezi vedením a tiskem.

    Frank  div nezdřevěněl, když vstoupil dovnitř.  V čele  stolu seděl velký muž a vedle  něho  —  Muklík.

    „To přece není možné..." zašeptal Frank nejbližšímu redaktorovi. Ten se na něj soucitně usmál. Copak, ty poskoku,  víš, co je možné a co ne...

    Státník se tvářil, jako by tu Frank ani nebyl.  Vstal, začal řečnit o perspektivách vývoje,  o obrovských inspirativních  a organizátorských úkolech naší sedmé velmoci, tisku, o zodpovědnosti novinářů a o nutnosti prohloubit styk deníků a týdeníků s jeho úřadem, aby měly noviny po ruce informace přímo od pramene.

    „Takovéhle porady budeme  svolávat každý  měsíc,  soudruzi.  Můj přednosta tiskového odboru, soudruh  Miklík, vás bude  na nich informovat  o všech aktuálních otázkách našeho vývoje,  o úkolech, které před námi stojí v našem společném, krásném úsilí při  přetváření lidské společnosti..."

    Muklík se díval na  zaražené tváře shromážděných novinářů s vítězným uspokojením. Kdepak Muklík,  ten  se neztratí, vyhodíš ho komínem a vrátí se ti splachovací rourou.

    „Kde tohohle  sebral..." slyšel Frank čísi povzdech.  Muklíka  znali všichni. K  všeobecným  rozpakům se u  Franka přidružil  ještě jiný, dost hloupý pocit. Ví, kde ho vyhrabal, i proč. Chtěl Frankovi dokázat,  že  se bez něho obejde. Dokázal to.

    Od té doby se změnil státníkův slovník. Zvulgárněl, byl radikálnější. Kdysi  býval skvělým tribunem, dokázal vysvětlovat lidem na  veřejných shromážděních přímým a srozumitelným způsobem i nejsložitěji! politické a světonázorové otázky. Uměl rozpálit, rozhněvat, povzbudit k činům. Ovšem, to bylo kdysi, i když ne ještě tak dávno.  Od těch dob se způsob styku státníka s lidem změnil. Z tribun zněly zdlouhavé, nudné, suchopárné projevy, napsané předem. Tenhle mrtvý dovedl skvěle řečnit, ale psát neuměl. Napsat stránku pro něj bylo utrpením. Snad proto nenáviděl novináře  a literáty. V přednesu psaných  projevů a referátů se za

čas úplně ztratil jeho  řečnický talent,  znělo to jako monotónní hukot, který nemá smysl, který jen uspává. Ovšem tenkrát se bez papíru neodvážil mluvit nikdo. Na schůzích vystupovali lidé s napsanými tříminutovými diskusními příspěvky. Papír byl zárukou vědeckosti, promyšlenosti, přesných formulací a nudy.

    Nebylo to z trucu. Nevzal  k sobě Muklíka  pouze proto,  že chtěl dokázat Frankovi,  že se bez něho obejde. Neuměl prostě psát. A někdo to musel udělat za něj. Muklík byl ochoten dělat cokoliv. Netrvalo dlouho a už si tropil v novinářském klubu posměch ze svého šéfa. Vytahoval se, že mu píše projevy.

    Jednou se  opil a vykřikoval na celý klub:

    „Chce vydat spisy! Požádal mě, abych zredigoval jeho projevy! Jeho projevy... všechny jsem psal já. Ale vyjdou ve vysokém nákladu pod jeho jménem. Honorář shrábne on..."

    Frank tomu nechtěl věřit, ale projevy vyšly. Vyšly, ale v  regálech knižních  obchodů  se  neobjevily.  Galovič je dal stáhnout a musely do stoupy. Pro politické chyby.

    Frank má jeden výtisk doma. Galovič, který upozorňoval na politické omyly, chyby a úchylky obsažené  ve  spisech, knihu vysoko  přecenil. Nic podobného v ní nebylo. Byla to jen slátanina tehdy běžných, bezduchých frází.

    To však už byl začátek konce státníkovy kariéry. Krátce nato vydala tisková kancelář důvěrné upozornění pro všechny redakce, že jeho jméno a fotografie se nemají objevovat v novinách.

    Frank nechtěl věřit svým uším, když se doslechl, že státník obvinil z politických chyb a úchylek, které byly v jeho  spisech, svého tiskového přednostu Muklíka. Jenže, je ještě něco nemožného?

    Muklík dobře pochopil, proč ho Frank s  takovou  horlivostí fotografuje u katafalku s mrtvým. Ale kdo ví, možná  že z toho  vybruslí, co když vymění všechny členy kabinetu a  všechny přednosty  odborů,  ale Muklík zůstane ? Pokud jde o Muklíka, to ví Frank dávno, jsou možná i ta nejfantastičtější překvapení...