Leonid Pervomajskyj - VĚRNÁ KREV

        ...Štepa zaslechl, že vlevo umlkl  Suprunův lehký kulomet. Plížil  se k Suprunovi, ruce drásané ostrou zledovatělou trávou.

    „Umírám,  Olekso," chroptěl Suprun raněný do hlavy a celým tělem se hroutil na podporučíka. „Zůstanete tři. Má žena je v Saratově s naším kolchozem ..."

    V téže chvíli  se něco stalo s kulometem Žukova a Věrnycha, kulomet se zajíkl  jako člověk vpůli slova, potom cosi dýchavičně zadrmolil — a nadobro  se odmlčel po hlučném osamělém výstřelu. Štěpovým vědomím se mžikem převalila jakási  horká vlna  bolestných  pocitů — snad  pochybností, osamělosti, naděje  —, ale za malou chvíli se už zase ovládal a viděl před  sebou zcela zřetelně svůj osud.

    Žukov byl mrtev. Věrnych nemohl  střílet, kulka mu roztříštila zápěstí pravé ruky.

    „Běž,"  řekl mu Štepa, „vezmi  Supruna, je  těžce  raněn, běž ... Já tu zůstanu ..."

    Věrnych mu  cosi  mumlavě odpověděl, stiskl  mezi koleny granát a levou rukou do něj vkládal roznětku. Třesk výstřelů utichl a od úpatí kurhanu se nesly chraptivé výkřiky:

    „Rus, vzdej se!"

    Věrnych hodil granát. V odpověď zlostně zarachotily samopaly.

    „Dobrá," souhlasil Štepa, „braň se granáty, dokud to půjde."

    Stáli vedle sebe v okopu, Štepa slyšel těžký dech raněného kulometníka, jejich ramena se dotýkala, předávali si vzájemně teplo a odvahu. Zdálo se, že nic nemůže narušit tu velkou blízkost bojovníků, že v jejich družném mlčení se skrývá pevná jistota, která nezná ani osamělost, ani strach, ani smrt. Náhle Oleksij Štepa ucítil, že Věrnych na něho mlčky a těžce klesá  a padá do zákopu. Zemřel bez výkřiku,  bez jediného slova — zkosila ho  náhodná střela, zbloudilá noční kulka — a Štepa si uvědomil celou svou bytostí, že teď už zůstal sám. Sám na obklíčeném kurhanu... O chvilku dřív mu ještě snad mohlo blesknout hlavou, že odejde a odvede své lidi, teď však už podobná myšlenka neměla ve Štěpově mozku co dělat. Zůstal na kurhanu sám, a proto je povinen bránit jej do konce.  Jeho mysl pracovala napjatě, jako v horečce. Začal přebíhat od okopu k okopu. V jednom vystřelil pár dávek z kulometu, z druhého házel granáty  a při přebíhání střílel ze samopalu. Hlavní bylo —  ani na minutu nepřestat střílet. Kurhan nesměl umlknout, Němci se měli domnívat, že na něm jsou  lidé, že obránci  kurhanu  neodešli, nezemřeli, že mají dost síly, odvahy i touhy bojovat.

   Štepa byl raněn třemi kulkami —  dvě uvízly v noze, třetí prolétla svalstvem pravé ruky. Sám  se obvázal. Střelbu nemohl přerušit. Přidržoval  obvaz zuby,  zvedl  samopal nad okop a bez míření vysílal dávku do tmy — důležité bylo dokázat, že je naživu.

   Tato hra trvala až do úsvitu. Před Štěpovým zrakem ležela sivá step pokrytá jinovatkou. Pomyslel si, že bude jasný, bezoblačný a klidný den, třebaže křišťálový pelyněk  byl ještě zahalen závojem mrazivé  přízemní  mlhy. Teď už  se Štepa neodvažoval přebíhat z okopu do okopu. Zalehl vedle kulometu a čekal na konečný útok. Němci však nezvedali hlavy. Nadešla znovu chvíle zkoušky jako večer — kdo vydrží déle v klidu sedět, čí nervy budou pevnější.

   Když vyšlo slunce a zledovatělá tráva se zatřpytila nesčetnými duhovými jiskřičkami, ozvalo se v dálce hučení a stále sílilo. Uvyklé Štepovo ucho hned odhadlo, že  se blíží bombardéry. Za chvíli už kroužily nad stepí-jako by cosi vyhlížely. Bylo jich šest. Přelétly nad kurhanem, mohutná křídla rozepjatá, pak se obrátily a začaly na kurhan vrhat těžké bomby a kropit ho olovem z kulometů. Štepa zalehl na dno hlubokého okopu a zamhouřil  oči.

   Bombardér se obrátil a letěl na cíl  — hučení motoru nebylo slyšet —, pak házel  bomby jednu za druhou. Některé z nich vybuchovaly,  aniž doletěly k Štepovu okopu, některé přeletěly nad okopem — zvuk výbuchů se blížil nebo vzdaloval  — a Stepoví se zdálo, že se blíží ocelovým krokem smrt, aby ho  rozdrtila, pokaždé  se však zmýlí, krok jí  nevyjde a ona se vrací, aby všechno začala znovu.

   Bombardéry odletěly a Štepa žil. Věděl, že za chvíli Němci zahájí konečný útok, a byl připraven je uvítat. Usadil se u kulometu a opatrně natáhl zraněnou ruku. Němci šli v obranné linii. Vydatnými dávkami je donutil zalehnout k zemi, dlouho však mu nebylo přáno střílet — kulomet se zasekl a nebyl čas ho opravit. Němci se znovu zvedali, bylo zapotřebí je odrazit, a tak házel granáty. V kulometném hnízdě nebylo už  mnoho granátů. Štepa se musel pro ně odplížit do Suprunova okopu. Výbuch  bomby vyhodil Suprunovo tělo z okopu. Ležel naznak, ve ztuhlých rukou svíral polní láhev, kterou mu Štepa v noci dal. Ledový pramínek vytékal z hrdla  láhve na Suprunův plášť.

   A ještě něco  Štepa  zahlédl: k východnímu úbočí kurhanu, nezpozorováni nepřítelem, postupují sovětští vojáci, chvílemi se plíží  a tvoří  dlouhý řetěz. Zbývalo jim necelých dvě stě kroků. Vydrží-li Štepa ještě pár minut, vojáci  obsadí okopy a Němci budou muset začít  boj o kurhan znova. Nevydrží-li Štepa, Němci kurhan obsadí. Jakou spoustou krve je potřeba zaplatit za to, že postoupíš jen o krok, to už Štepa věděl. Teď házel granáty uvážlivě, s přestávkami, protože už jich měl opravdu málo. A jakkoli se snažil získat čas, vojáci byli pořád dost daleko. Když hodil poslední granát,  Němci byli přímo pod kurhanem,  někteří se už drápali po příkrém zledovatělém úbočí, klouzali, padali a znovu se zvedali — kurhan se odmlčel, nic už jim nestálo v cestě...  A tu Oleksij Štepa vylezl z  okopu a v celé své výšce stanul na vrcholku kurhanu, aby ho nepřítel viděl.  Palba na okamžik ustala. Ticho trvalo možná chvíli, možná věčnost, ale Štepa se stačil podívat k západu, uviděl  step svátečně ozdobenou mrazem, spatřil daleké cesty, známé od dětství, černé ruiny rodné osady —  nad  ní se zvedal  k mrazivému nebi blednoucí dým, ale to už dětství nepřipomínalo.  Štepa  zvedl  ruku, jako by  se loučil  s  vesnicí, se stepí  pokrytou jiskřící  jinovatkou,  se světem  blízkým a drahým jeho srdci...

   Kolik střel proniklo naráz jeho horoucím  srdcem? Z  kolika ran vytryskla čistá krev? Čí tvář si vybavil před smrtí? Které jméno šeptaly jeho rty, a stihly to vůbec? Bylo to milé jméno dívky, jejíž vybledlý lístek ukrýval mezi stránkami zápisníku, bylo to snad jméno kozákovy matky, jméno ozářené skoupou synovskou láskou, nebo to snad bylo jméno vlasti, planoucí jméno, které mu žhne v srdci?

   Padl tváří k zemi, chladnou rukou objímal  půdu  mohyly svých předků,  a  už neviděl, jak vojáci překračují jeho tělo a běží, srážejí Němce bodáky ze zledovatělých úbočí do sivé mrazivé stepi. A možná  že krev Oleksije Štepy prosákla zmrzlou zemí a smísila se  s krví předků, a snad ji věkovité útroby starého kurhanu přijaly s hlubokým povzdechem.

   Naše zem bude mít vždycky hojnost věrné krve...