Leszek Kolakowski - NEBEKLÍČ

KRÁL SAUL  aneb DVA  TYPY   ŽIVOTNI   DŮSLEDNOSTI

    Příroda málokdy spojuje v jedné osobě pevnost povahy a sílu intelektu. Je to prozíravost velice opodstatněná a mohla by znamenitě podporovat obdiv nad moudrostí Stvořitele, nebýt četných jiných zásad, podle kterých zřídil tento svět. Zde se nám však jedná právě o tu, již schvalujeme. Jejím konkrétním příkladem je skutečnost, že příroda jen výjimečně spojuje vojenské nadání s šíří myšlenkových obzorů a s všeobecnou inteligencí. Je to pochopitelné, neboť jsou to schopnosti vzájemně si odporující. Vskutku, lze snadno postřehnout, že ke ctnostem vojenského velitele patří to, že projevuje samostatnost pouze v mezích rozkazu. Každý rozkaz ponechává volné místo pro nepředvídané okolnosti a velitel je má zaplnit co nejdovedněji, aby byl splněn hlavní cíl rozkazu. Velitel je však ztracen, jestliže ho napadne zamyslet se nad něčím, co je mimo rozkaz, například nad obecnějším cílem, kterému rozkaz slouží; jeho předností je umění omezit své zorné pole. Důstojník příliš inteligentní, který má nařízeno svést malou šarvátku, bude chtít při .této příležitosti vyhrát celou válku, nebo dokonce spasit lidstvo: nakonec prohraje i tu malou šarvátku. Inteligence má totiž přirozený sklon stále vybočovat z mezí, které si sama uložila nebo které jí uložili jiní; snaží se konfrontovat různá hlediska, rozvažovat o pravdách odporujících přijatým rozhodnutím či rozkazům; špatně snáší subordinaci a pořádek, a držet krok považuje za hanbu. Může tudíž vést ke stejným následkům jako slabá povaha: snadno plodí dezertéry. K vojenskému talentu patří schopnost přesně vymezit cíl, kterého chceme dosáhnout...
    Je to hlavní ponaučení, vyplývající z dějin velikosti a pádu krále Saula — jedné z nejpůsobivějších kapitol biblické dějepravy. Saul byl na první pohled ideální voják. Syn chudého pastýře z kmene Benjamin, povznesený řízením Prozřetelnosti do důstojenství královského, byl dlouho terčem posměšků pro své neuhlazené chování a sedlácké manýry, ale nakonec jsi získal všeobecné uznání díky své skromnosti, vytrvalosti a železné vůli. Několik zdařilých válečných výprav mu přineslo slávu skvělého stratéga a celý národ ho začal obdivovat, když odsoudil k smrti vlastního syna za to, že svým hříchem způsobil přechodný nezdar v boji; teprve hlas lidu zachránil mladého Jonatana před otcovou přísností. Saul, vojevůdce bez hany, věděl, že celý svět je pokaždé podřízen plnění právě obdrženého rozkazu — a dostával je od Boha prostřednictvím Samuela, muže moudrosti veliké a léty od něj staršího. Saul, muž prostý, neznal strach a neznal rozpaky, když měl rozkaz: byl šťastný, že má přesně vyhrazené meze jednání, v jejichž rámci je vše dovoleno, které však nesmějí být překročeny.
    Bůh se jednou rozpomenul, že před několika staletími se knížectví Amalech postavilo do cesty jeho lidu, když se bral z Egypta; z lidských vzpomínek to už vymizelo, ale Bůh měl pro takové případy obdivuhodnou paměť. Nestačila mu tehdejší porážka nepřítele, chtěl ho ještě jednou srazit, i nařídil Saulovi, aby přepadl město a pobil bez slitování všechny obyvatele do jednoho — muže, ženy, děti, kojence, voly, ovce, velbloudy a osly.
    Saul se rázně pustil do díla a byl by je vykonal bez závady, nebýt malé překážky. Samuel, jeho vychovatel, chtěl totiž předtím za každou cenu povznést jeho duševní úroveň a nakazil Saulovu mysl filosofií. Vtloukl mu do hlavy, kromě konkrétních rozkazů, také obecné vědomí, že má jednat pro blaho svého lidu, pro šíření jeho dobrého jména a hmotné moci. Zkazil ho tedy doktrínou čili takovou obecnou zásadou, z níž konkrétně nevyplývá nic, protože každý si ji vykládá po svém. Naočkoval králi filosofické ambice, které se staly příčinou jeho pohromy.
    Když totiž Saulovi vojáci pobili veškeré obyvatelstvo amalechitské, přivedli k němu živého zajatého knížete, jménem Agag. Saul začal mudrovat: „Zabít knížete — to je snadná věc, když ho mám ve svých rukou. Je však sám, tudíž není nebezpečný. Mým úkolem je přece jednat ve prospěch lidu. Ušetřím-li zajatého nepřítele, dostane se mému lidu slávy lidu velkorysého a milosrdného, což má větší cenu než život jednoho knížete." Ušetřil tedy Agaga ve jménu obecné zásady blaha lidu a navzdory rozkazu Boha. Spáchal současně další hřích. Lid Izraele, zubožený stálými válkami, byl hospodářsky vepsí: stáda byla decimována, živočišná výroba měla pro nejbližší léta tu nejhorší perspektivu. „Pro blaho svého lidu," pomyslel si Saul, „nařídím, aby zachránili nejlepší kusy — berany, voly, osly — a posílím tak vydatně naše stáda." Učinil tak, a tím podruhé překročil svou pravomoc ve jménu obecné zásady, kterou mu vštípil učitel. Učinil to ostatně pod nátlakem lidu samého a ve jménu jeho zcela jasných zájmů. Nakonec stejně značnou část ukořistěného dobytka určil pro oběť Bohu. A teď propukl velký brajgl. Bůh si vyléval zlost na Samuelovi, jako kdyby ten za něco mohl, a Samuel si za své pokoření vzal odvetu na Saulovi.
    „Bůh raději vidí poslušnost než oběti," řekl tvrdě, „vyžaduje plnění konkrétních rozkazů, a ne aby se obecné zásady vykládaly na vlastní pěst."
    „Ustoupil jsem hlasu lidu, chtěl jsem mu posloužit," omlouval se Saul nejistě.
    Samuel se jen hořce zasmál. Nařídil, aby byl přiveden zachráněný kníže Agag, a ostrým mečem oddělil prostorově jednotlivé části jeho těla — nohy, ruce, prsty, břicho, hlavu — následkem čehož Agag nebyl už nadále uzpůsoben pro život na tomto světě a přestěhoval se na onen, kde lze žít i v rozdrobení na atomy. Potom Samuel nařídil pobít zachráněný dobytek.
    Samuel nedělal tuto práci s lehkým srdcem. Věděl, že jeho oblíbený žák si zničil kariéru; Samuel neměl ani zvlášť krutou povahu. Věděl jen, co je to válečný rozkaz, a uvědomoval si jasně, že změnit rozkaz z jakýchsi filosofických důvodů znamená totéž, jako prohlásit nejvyššímu   nadřízenému,  že  známe  filosofické zákony a taktiku lépe než on. A přece jediným zdrojem filosofie je vůle nejvyššího nadřízeného, tudíž porušit jeho rozkaz ve jménu filosofie znamená totéž, jako odporovat vůli Nadřízeného ve jménu vůle Nadřízeného, čili propadnout vnitřnímu rozporu. Z krále Saula se tedy stal předmět vnitřně si odporující, tudíž bytost vůbec nemožná, čistá fikce. Anuloval sám sebe, není tedy divu, že přestal existovat jako král. Samuel byl po této pohromě dlouho pohroužen v žalu, protože vynaložil pro Saulovu výchovu mnoho námahy a nadšení — chápal však, že tento konec byl nevyhnutelný. Nikdo Saula nezničil: zničil se sám, když se pokoušel vybočit mimo meze svého jednání ve jménu stejných zásad, podle nichž mu byly tyto meze vytyčeny; uvedl do pohybu mechanismus rozporů, který ho rozdrtil.
    Ponaučení z tohoto příběhu už bylo formulováno. Můžeme je vyjádřit ještě takto: je možno jednat podle konsekvence rozkazu nebo podle konsekvence doktríny, ale ne vždy podle obou zároveň.