Leszek Kolakowski - O NICNEDĚLÁNÍ

    V Knize Genesis se můžeme dočíst, že Pán Bůh šest dní pracoval a tvořil svět, ale sedmého dne odpočíval. Teologové nás varují, abychom nebrali tento popis doslovně, protože Pán Bůh se přece nemohl prací unavit: dělá všechno bez námahy, pouhým příkazem, a pokud použije služeb svých poslů či důvěrníků - andělů nebo lidí - je v tom vždy zvláštní záměr, jakási strategie, ne-li přímo dobrá vůle, aby se vzhledem k velkému množství úkolů nebo nedostatku času nechal zastupovat svými podřízenými. Pán Bůh by mohl způsobit všechno, co se mu zamane, nechce však dělat všechno sám, protože nás chce vést k tvůrčímu úsilí a formovat náš důmysl. Nejspíše nám má tedy tato zmínka o božím spočinutí - tvrdí teologové dále - posloužit jako základní poučení o životním rytmu: máme šest dní pracovat a sedmý den světit, to znamená zasvětit ho právě Bohu. Proto onen sedmý den, sabat, nebyl jak pro židy, tak i pro křesťany pouze dobou, kdy by mohli odpočívat, ale dnem svátečním, kdy je práce hříchem. Zbožní židé, jak známo, vždy toto pravidlo dodržovali s obzvláštní přísností a to, že pracovat v den Páně je hříchem, zdůrazňovala po staletí, i když ne tak úzkostlivě, i církev. Pochopitelně že se zvyklosti v tomto směru značně uvolnily, a přestože zbožný křesťan pokládá za svoji povinnost jít v neděli na mši, pak ale není již mnoho těch, kteří by se v obavě, že se dopustí hříchu, vystříhali toho dne veškeré práce, byť pro vlastní potřebu. Dlužno říci, že ona idea svátečního dne a posvátného času, který určuje rytmus života a povznáší naši mysl a naše pocity k jiným záležitostem, než jsou naše starosti a přízemní snahy, je velice moudrá. Je rovněž důležitá natolik, že z ní Pán Bůh vytvořil zvláštní přikázání - třetí v desateru - a také papež nás nabádá, abychom ho dodržovali. Nejde ani tak o to, že odpočinek je potřebný pro naši fyzickou kondici, ale hlavně o to, aby byl onen čas každodenního zaujetí pozemskými záležitostmi pravidelně přerušován meditací nad záležitostmi věčnými, pohroužením se do neviditelné, avšak velmi důležité skutečnosti, vedle níž je světská skutečnost pouhým slabým a pokřiveným odleskem, aby tedy byl světský čas prostřednictvím tohoto svátku jaksi pravidelně obnovován, jako by náš normální život po tomto svátku znovu začínal.
    Když se však zamyslíme nad problémem práce a svátku, nemůžeme se zbavit určitého pocitu dvojznačnosti. Vždyť Pán Bůh vyhnal Adama a Evu z ráje teprve poté, co zhřešili, a odsoudil je k tomu, aby si v potu tváře vydobývali prostředky k životu, a Evu navíc, aby trpěla při porodu. Z tohoto biblického příběhu jasně vyplývá, že práce, právě tak jako porodní bolesti, jsou trestem za hřích. Máme se proto tedy domnívat, že práce je skutečně nutné zlo a že musíme tuto vynucenou povinnost chápat jako spravedlivou odplatu za naše provinění a naši špatnost? Že tedy náš pozemský život je jakýmsi pracovním táborem, a přestože se obyvatelé (vězňové) tábora musí podřídit jeho kázni, neboť jiného východiska nemají, dalo by se od nich stěží očekávat, že budou toto násilí přijímat s radostí. Jestliže tomu tak je, pak bychom se mohli domnívat, že jediným správným způsobem života je pobyt v ráji, kde se můžeme oddávat věčnému lenošení, kde nám pečení holubi, jak se říká, budou létat přímo do úst a kde nám budou splněny všechny naše tužby, pokud ovšem nebudou v rozporu s božími přikázáními. Na druhé straně však teologové často tvrdili, že nás Pán Bůh chce naučit vynakládat úsilí, používat důvtipu a rozvíjet své rozumové schopnosti k práci, která je tudíž pochopena nikoli jako přísný trest, ale jako způsob našeho sebezdokonalování, sebenápravy a pokroku (jestli můžeme slova tak zneužívaného a tak zprofanovaného v tomto smyslu použít). Mnoho teologů ovšem odsuzuje jako hřích naši zvědavost, bez níž bychom zcela jistě nebyli schopni vymanit se z polozvířecího stavu. Kdybychom však dali přednost své bezmezné lenosti a práci chápali pouze jako neštěstí a trest, setrvali bychom navždy a beze změny na této primitivní úrovni. K tomu, abychom dokázali třeba Pythagorovu větu, bylo zapotřebí, aby tento mudrc vynaložil určité úsilí, a kdybychom se neustále snažili vyhnout se jakékoli námaze, byla by pro nás Pythagorova věta dodnes neznámým pojmem. Naproti tomu práce pokládaná za cosi, k čemu nás nutí bič dozorce, nemůže být tvůrčí, a kdybychom ji takto chápali, zůstala by nám Pythagorova věta rovněž neznámá.
    Je tedy zapotřebí odlišit od sebe zálibu v naprostém lenošení od rozumného šetření námahy. Lidé vymysleli kolo, luk, jehlu, pluh a ještě mnoho dalších, mnohem složitějších věcí (ale ty první byly jistě dílem mimořádného génia). Mohli bychom říci, že to všechno byly skvělé plody lenosti, protože kvůli nim bylo možno ušetřit velké množství fyzické námahy. V tomto smyslu je celá naše civilizace dílem lenosti. Vynálezy, které šetří duševní práci, jsou většinou již výtvorem našeho století, i když skromné a neobyčejně užitečné přístroje tohoto druhu byly vynalezeny ještě před počítači, například logaritmické pravítko a kalkulačky.
    Není vůbec pravdou, že by se lidé chtěli osvobodit od veškeré fyzické námahy - proč by si vymysleli sporty a různá gymnastická cvičení, jimž se nevěnují pod tlakem životní nutnosti? A pokud opravdu máme chuť ležet celý den na gauči, pak ani v tomto případě to není jen nesmyslné a lenošivé polehávání, protože vždy si najdeme nějakou práci: někdo si čte, někdo píše dopisy nebo deník, někdo si povídá se známými telefonem, někdo sleduje televizi a někdo se věnuje nějakým více či méně nesmyslným zábavám, například luštění křížovek. Také sledování televize nebo poslouchání rozhlasu, přestože bývá mnohdy pokládáno za víceméně pasivní využívání času - a právě z tohoto důvodu nervózně počítáme, kolik hodin tím stráví děti
a mládež - není přece jen naprosto pasivní, protože vyžaduje určitou koncentraci. A tak i skuteční mistři lenosti (a jsou takoví), kteří si vymýšlejí veškeré možné záminky k tomu, aby nemuseli nic dělat, nejsou jen nemyslící tupci. Jsou sice neproduktivní a pro ostatní nedělají zdánlivě nic, nebo jen velmi málo, ale vůbec nepostrádají zvědavost a chuť učit se, i když to dělají nesystematicky a pouze pro zábavu, a nevyhýbají se ani vztahům s ostatními lidmi. V každém případě je třeba rozlišovat mezi neužitečností a naprostou nemohoucností.
    Ne, nejsme stvořeni k absolutní lenosti, to znamená ke smrti. Nemáme ovšem rádi - alespoň většina z nás - pracovní disciplínu a nemáme rádi práci, která spočívá v monotónním opakování téže jednoduché činnosti, nenutící nás k přemýšlení a rozhodování. Když byly zavedeny plně automatizované formy výroby, které zredukovaly práci dělníka u výrobního pásu na jediný pohyb, jak to vidíme například v Chaplinově filmu Moderní doba, rozpoutala se kolem tohoto problému ve třicátých letech velká diskuse. Hovořilo se o odcizené práci a o degradaci dělníka na součást stroje. Tato kritika se konečně objevila v socialistické literatuře již v 19. století a určitě byla v mnohém směru oprávněná. Známý teoretik socialistického hnutí a Marxův zeť Lafargue napsal dílo o právu na lenost, kde práci nepokrytě prohlásil za nutné zlo a staví ji do protikladu se skutečným lidským životem, zejména s veselým hýřením a popíjením vína. Téma odcizení člověka způsobené strojem v kapitalistické výrobě se často vyskytuje i u Marxe, i když představa, že práce bude zlidštěna v důsledku likvidace soukromého vlastnictví, se pochopitelně neuskutečnila. Naše doba postupně zatlačila či zatlačuje do pozadí obavy a pochmurné předpovědi, spojené s rannou fází industrializace, protože se ukázalo, že lidé mohou být v oněch opakujících se a jednotvárných úkonech nahrazeni roboty.
    Stále je však řešena otázka morálních a antropologických stránek práce. Vyskytl se názor, že práce jako taková je zdrojem zvláštní ctnosti, zeje čímsi ušlechtilým - ne snad proto, že je potřebná k získávání různých statků, ale proto, že nám přísluší jako lidem a potvrzuje naše lidství. Jestli tomu tak skutečně je, to patrně závisí na druhu práce, kterou máme na mysli. Lidé, kteří musí vykonávat těžkou fyzickou práci, aby se uživili, nosiči, kameníci či sedláci, užívající k práci pouze ruční nástroje, mohou být nepochybně ušlechtilými lidmi, není však jisté, zda oslavují svoji práci jako zdroj duchovní šlechetnosti. Určitě i účetní, který se kdysi do úmoru mořil nad nekonečnými sloupci čísel, je spokojenější, když udělá více práce pouhým mačkáním knoflíků na počítači. Samozřejmě že jsou povolání, která nás uspokojují nikoli proto, že si díky nim vyděláme na živobytí, ale proto, že se nám jejich výsledky zdají být prospěšné a dobré, jako se Pánu Bohu zdálo být jeho dílo po následných fázích tvoření kromě - podotýkám - posledního dne, kdy stvořil člověka. Co by se tedy stalo, kdyby - při troše fantazie -automatizace výroby a distribuce dosáhla takové úrovně, že by se vše dělo bez účasti lidí, že bychom si žili jako ve Schlaraffenlandu, v zemi pečených holubů? Určitě bychom si vymysleli nějakou jinou práci, možná neproduktivní, ale zajímavou, protože naprosté lenošení by nás neuspokojovalo. Máme snad tedy nějaký důvod k tomu, abychom chválili práci jako takovou? V oné rajské nečinnosti, kdy bychom museli namáhat svůj mozek, abychom vymysleli nějaký druh práce, by nás určitě trápily jiné problémy: světem by bloudily nespočetné zástupy vědců, básníků, hudebních skladatelů, filozofů, teologů, matematiků či historiků Finska třetí čtvrtiny třináctého století, mezi nimiž by neustále zuřily války klanů a klik, což by patrně vedlo k tomu, že by se lidstvo vrátilo do období paleolitu. Takže to s naší budoucností nevypadá zas tak beznadějně.

z knihy MALÉ ÚVAHY O VELKÝCH VĚCECH