Lev Gilcov,Nikolaj Mormul, Leonid Osipenko - PODMOŘSKÁ ATOMOVÁ DRAMATA

První vlaštovka

/Lev Gilcov/

… Při zkouškách prototypu docházelo při každém nebo téměř každém spuštění reaktoru k úniku radioaktivních plynů, par nebo aerosolů.

Nejzávažnější poruchy někdy opravovali vězňové. V Obninsku byla totiž káznice, na jejímž pozemku se mělo později vybudovat školicí středisko příslušníků ponorkového loďstva. Vězňové odsouzení podle trestního práva byli používáni na nejrůznější práce počínaje kopáním a konče výzkumem v laboratoři. Přemísťovali se v pochodových tvarech pod přísným dozorem. Před každou partou vězňů procházející městem byl nesen prapor. Mezi vězni byli vysoce kvalifikovaní odborníci, konkrétně svářeči. Když došlo k úniku v primárním chladicím okruhu na těžce dostupných místech, bylo nutné používat při sváření zrcadla. Byla to velice riskantní práce vyžadující velké přesnosti a každý svářeč odcházející z tábora věděl, že ho čeká značná dávka ozáření. Oficiálně mohl vězeň tuto práci odmítnout a také se to stávalo, ale v tom případě používali technici pádného argumentu:

„Dostaneš sklenici devadesátiprocentního alkoholu - polovic vypiješ před prací a zbytek po skončení."

Tak lákavá nabídka nebyla nikdy odmítnuta.

Radiaci nebyli vystaveni jen svářeči. V nebezpečí silného ozáření byli všichni, kdo se účastnili zkoušek. Při prvním spouštění reaktoru vystříkla radioaktivní voda špatně utaženým uzávěrem a rozlila se uvnitř. Jak ji odstranit? S podobným případem se vůbec nepočítalo a nic nebylo připraveno. Námořníci, poddůstojníci i důstojníci si prostě natáhli pryžové rukavice, popadli hadry, jimiž vodu vytírali a ždímali do obyčejných plechových kbelíků. Trvalo to dobrou hodinu. Těžko si lze představit, jakou dávku ozáření při tom dostali. Každý měl mít u sebe individuální dozimetr, který ukazoval celkovou dávku ozáření, kterou dotyčný za celou dobu pobytu v prostoru vystaveném radiaci obdržel. Dozimetr vypadal jako plnicí pero a po vložení do počítače umožňoval zjistit celkovou hodnotu ozáření. Z vychloubačnosti, jako projev vlastenectví, z fanfaronství nebo ze strachu, aby nebyli propuštěni z práce ze zdravotních důvodů však námořníci většinou nechávali dozimetry v šatně.

Všichni příslušníci první skupiny námořníků ponorkového loďstva a všichni operátoři reaktoru dostali obrovské dávky ozáření. Zhruba polovina důstojníků reaktorového úseku byla zasažena ozářením, které několiksetkrát převyšovalo maximálně přípustnou mez. Boris Akulov, který sehrál tak důležitou úlohu přivýstavbě ponorkového loďstva na jaderný pohon, zemřel v sedmapadesáti letech na infarkt myokardu, ale předtím mu v biofyzikálním ústavu transplantovali část míchy. Problémy ozáření tehdy nikoho nevzrušovaly a donekonečna se operovalo rčením „Kdo se nebojí, ten bude žít a pracovat!"

Za nejlepší lék při ozáření se považoval a stále považuje alkohol. Tvrdilo se, že 150 gramů vodky po skončení práce odstraní všechny účinky ozáření a dokonce zlepší látkovou výměnu. Jako důkaz se uvádělo, že všichni nebo téměř všichni příslušníci posádky první atomové ponorky, kteří ji opustili ze zdravotních důvodů, velmi málo pili...

Posoudit dávky ozáření podle osobních dozimetrů bylo velice nesnadné. Tyto přístroje totiž registrovaly pouze přímé záření, tj. částice alfa, beta a gama, ale nezachycovaly radioaktivní plyn a aerosoly obsažené v parách a usazeném prachu. Bez nadsázky lze říci, že v sousedství našeho pozemního prototypu bylo celé ovzduší radioaktivní.

Fakt, že je naše zdraví ohroženo, nám potvrdila návštěva dvou prominentních fyziků Igora Kurčatova a Anatolije Alexandrova. Při návštěvě Japonska jim hostitelé věnovali dozimetry, které od určité hodnoty vydávaly zvukový signál - tikání nebo praskot. Když přijeli oba vědci do elektrárny, začaly jejich přístroje tikat, sotva dotyční vystoupili z automobilu. Když procházeli strážnicí, nabyl praskot šílené kadence. Kurčatov a Alexandrov nechtěli věřit vlastním uším a začali chodit sem a tam kolem strážného, přičemž dozimetr rachotil stále stejně. Pak zkoumali plášť strážného a zjistili na něm všechny nebo téměř všechny radioaktivní prvky Mendělejevovy periodické soustavy. Vysvětlení bylo prosté: v zájmu snížení nebezpečí prozrazení vojenského tajemství tam byli pouze tři strážní, kteří se ve službě střídali. S růstem počtu hodin strávených na stanovišti narůstaly dávky jejich ozáření.

Dokonce i lidé zkušení, kteří si hrozící nebezpečí vyvolávané ozářením uvědomovali, zaujímali převážně fatalistický postoj. Dnes a denně jsme slýchali stále stejnou písničku jak od námořníků, tak od nej renomovanějších techniků:

„Někdo to přece musí udělat!"

Hlavní inženýr Vjačeslav Jegorov měl obě ruce plné popálenin. Při poruše prvního reaktoru v Celjabinsku, který sloužil k výrobě plutonia pro jaderné pumy, vytáhl se svými kolegy holýma rukama ozářené palivové tyče, aby zabránil explozi z přehřátí.

Mít úctu k radiaci, jak se tehdy říkalo, nás naučil profesor Dubovskij. Byl trojnásobným laureátem Stalinovy ceny a dostal tak silné dávky ozáření, že jeho pleť měla nazelenalý odstín. Učil námořníky skládat z beryliových tyčí potřebné množství radioaktivního paliva a pak připravovat kompenzační a havarijní tyče. Když se množství stávalo kritickým a přístroj začal vydávat velmi silný praskot, profesor zavolal „Pozor!", načež někdo zatáhl za provaz, čímž spustil dolů kompenzační tyče a reakci zastavil.

Náš lékař Ivan Bečik měl nejrychlejší reflexy. Reagoval tak horlivě, že jednou málem přetrhl provaz, což by zabránilo klesnutí kompenzačních tyčí a zastavení reakce. Na námořníky se profesor Dubovskij neobracel proto, že by potřeboval jejich pomoc, nýbrž aby jim dokázal, že všechno závisí koneckonců na jejich reflexech.

„Když spustíte bezpečnostní tyče včas, bude všechno v pořádku. Jestliže se sebeméně opozdíte, budete to muset udělat vlastníma rukama."

        Pro uklidnění se snažím sám sebe přesvědčit, že osobně jsem nikdy nedostal příliš vysoké dávky ozáření, protože jsem se zabýval hlavně administrativními problémy, otázkami přípravy, organizace a zásobování posádky ponorky. Samotný reaktor jsem nikdy neobsluhoval. Také je ovšem pravda, že jsem s těmito smrtonosnými přístroji přišel do velmi úzkého styku, protože i nyní, o čtyřicet let později, používá personál jaderné elektrárny stále ještě výrazy, které jsem tehdy razil. Ostatně jsem pouze převzal styl povelů užívaných u námořnictva, jako například: „Zastavte turbínu!", „Zkontrolujte úseky!, „Tady je osmý: RAS" /Nic zvláštního/ nebo „Připravit motor!"

Rovněž se musím přiznat, že jsem občas - tak jako většina mých druhů - nechával individuální dozimetr v šatně. I já jsem se chtěl plavit na ponorce a obával jsem se, abych nebyl odvolán z posádky dříve než bude ponorka spuštěna na vodu. Odnesl jsem to jen tumorem v krku a vyoperováním jedné hlasivky. Působí mi to jisté potíže při mluvení, ale jinak je všechno v pořádku...