OBRAZOVÝ OPRAVNÍK OBECNĚ OBLÍBENÝCH OMYLŮ Ludvík Souček)

BĚLOHORSKÁ BITVA 8.listopadu 1620 rozhodně nebyla, navzdory tragickým politickým důsledkům pro existenci českého národa, významným vojenským střetnutím, a zdaleka nemusela znamenal definitivní porážku stavů. Právě naopak. Ačkoli, jak se říká, po bitvě je každý generálem, bylo i tehdy zcela jasné, že císařské vojsko, hladové a vyčerpané obtížnými pochody rozbahněným terénem a spálenou zemí s dlouhými přísunovými cestami, stojí před dobře opevněnou, dobře zásobenou Prahou s početnou posádkou, disponující silným dělostřeleckým parkem. Pražští měšťané i židovská obec pražská ihned po prohrané dvouhodinové bitvě nabídli Friedrichu V. Falckému značnou částku, zplna dostačující k dalšímu vedení boje. A blížily se uherské posily Bethlena Gábora, jenž byl nepochybně schopen znovu ukáznit a na bojiště vrátit pomocné uherské jednotky, které ještě před bitvou uprchly a oslabily tak křídlo stavovských. // Útěk „zimního krále", jenž měl v erbu heslo Diveni nescio (neumím prchat), a úplné zhroucení odporu stavů byly obrovským překvapením i pro císaře Ferdinanda II., který si byl plně vědom, že energický výpad z Prahy mohl změnit a patrně by změnil porážku ve vítězství. Rozhodla tedy zbabělost krále i jeho rádců a nezájem lidu, sužovaného oběma armádami přibližně stejně. // Jediná jednotka, zachraňující čest stavovských, totiž Moravané, kteří prý takřka do jednoho padli při zdi obory Hvězda, byli nejspíš většinou němečtí lancknechti, naverbovaní za peníze moravských pánů. Tito dělníci války, vedeni Jindřichem Šlikem, bojovali až do konce, považujíce smrt za přirozené riziko svého řemesla. Jindřich Šlik nepadl, byl zajat, záhy převlékl stejnokroj a stal se jedním z význačných a věrných císařských vojevůdců. Ostatně ani moravský pluk nebyl zdecimován tak, jak se obvykle míní: jeho velitelé se jménem vojáků roku 1621 u Kroměříže dožadovali vyplacení dlužného žoldu.