Manfred Gregor - MOST

Generál a jeho rozkaz

    Stal se generálem, protože uměl víc než jeho kamarádi z válečné školy. Měl rád čistotu a nesnášel „vojáky na baterky". Člověk sice někdy musí mít takové chlapy kolem sebe, protože jsou užiteční, říkal si, ale taky se zas najde příležitost kopnout je do zadku.
    Generál má radost, když si vzpomene na Schlopka.
    Jinak na most zapomněl: Je to dobře zařízeno a není to už tudíž důležité. Vzpomene-li si na těch sedm chlapců, má na pár vteřin nepěkný pocit, ale pak začne v jeho mozku fungovat „stěrač". Sedm vojáků. Dobrá. Mladíci, skoro ještě chlapci. Pravděpodobně se jim na mostě vede prabídně. Ale mají ctižádost, mají hrdost a — nemají dosud ten pravý strach. Chválabohu. Budou umět odrazit první útok amerických výzvědných oddílů a to znamená — generál se dívá na hodinky a počítá — to znamená zisk nejméně dvou hodin.
    Dole v údolí táboří vojsko, na sedm tisíc mužů. Jsou na odchodu do horských pozic na východě. V zemi není jen jeden nepřítel. Několik hodin postačí. Pak by mohlo sedm tisíc vojáků vyváznout z obklíčení a zamířit na druhou stranu. Ale jestli Amerikáni proniknou za most, jestli prorazí, vezme celý kotel čert.
    Generál uvažuje dál: Vyhodit most do povětří? Hned? Ne, to by nebylo správné! Jestliže ho vyhodí, dovědí se to Amerikáni dřív, než zaútočí. Mají přece rozvědku. Pak to nezkusí u mostu, nýbrž přitáhnou hned s pionýry a s bůhvíjakými hromy. Ne ne, Amerikáni se musí přihrnout a domnívat se, že mohou most pěkně klidně přejít. A až bude první sherman na mostě, musí začít palba.
    Pak se stáhnou, nasadí stíhací bombardéry, potom bude deset minut úplný klid, a pak přijdou znovu. To celé — generál se znovu dívá na hodinky — by mohlo trvat možná i tři hodiny.
    Ano — a po prvním útoku by měl most vyletět do povětří. Právě ve chvíli, kdy začne druhý útok. Pak budou potřebovat pionýry, a to zas chvíli potrvá.
    Generálovi se před mapou zpotily ruce. Pochoduje po místnosti sem a tam.
    První útok!
    Udržet!
    Pak stíhací bombardéry, potom druhý útok.
    V tu chvíli vyletí most do vzduchu — to jsou celkem tři hodiny.
    Generál si mne ruce, aby se zbavil protivného pocitu vlhkosti. Znovu si vzpomene na těch sedm hochů. V mozku mu začne znovu pracovat stěrač.

(…)

    Generál stál v nízké selské světnici a díval se na hodinky. Spojky si nepřetržitě podávaly dveře, vcházely, salutovaly a přinášely zprávy. Poslední zněla: Divize opustila plánovaný čtverec Caesar čtyři, Berta dvě a nalézá se na pochodu k nařízenému místu nasazení. Zadní voj v nařízené síle s těžkými zbraněmi na východním okraji města. Generál si oddychl. Najednou zpozoroval, že má na čele pot.
    Vytáhl z rukávu kapesník a utřel si obličej, potom nadzvedl čepici a utřel si kapesníkem masivní lebku až k límci stejnokroje. Klaplo to, řekl si generál. A cítil pýchu stratéga, jehož výpočet se ukázal správný. Pohlédl na hodinky, bylo přesně pět.   
    Objevila se spojka. Přišla z pozorovatelny na věži městského kostela. Hlášení znělo: „Hlášený americký předsunutý oddíl se po krátké přestřelce u mostu dal na ústup. Most uhájen, dva nepřátelské tanky zničeny."
    Krucinál, řekl si generál, to jsou ďábelští kluci. A na okamžik se mu mihly před očima tváře chlapců, ale jen jako v mlze. Generál viděl příliš mnoho tváří, aby si zapamatoval podrobnosti.
    Dopadlo to právě tak, jak počítal. Američané vyslali k mostu silný výzvědný oddíl, udržovali palbu a podle rozkazu se zase stáhli zpět. Generál přesně věděl, jak to bude dál. Stíhací bombardéry, dělostřelectvo, výzvědný oddíl a znovu stíhací bombardéry, dělostřelectvo a výzvědný oddíl, tak dlouho, dokud výzvědný oddíl nebude moci ohlásit: Most už není obsazen.
    Tak před sebou Američané hnali německé jednotky už od hranic. Byla to ďábelská strategie. A především šetřila vlastní vojáky. Pořád dokola letadla a dělostřelectvo, tak dlouho, dokud němečtí vojáci, vychrtlí a vypálení, nevyskákali ze svých děr a neodpotáceli se o dva tři kilometry dál, aby vykopali nové. Pak znovu letadla, dělostřelectvo, letadla, dělostřelectvo ....
    Objevila se další spojka. Pozorovatel na kostelní věži hlásil: „Tři nepřátelské stíhací bombardéry typu mustang útočí na most palubními zbraněmi a raketami. Bomby neshozeny. Konec hlášení."
    Generál před sebou opět v mlze uviděl sedm chlapeckých obličejů a pak ho v hlášení zaujala slova: „Bomby neshozeny."
    Ovšem, Američané chtějí dostat most neporušený. Generál pohlédl znovu na hodinky. Pět hodin šest minut. Dal si zavolat poručíka od ženistů, který už od oběda čekal se svými vojáky před statkem na bojový rozkaz.
    „Hample," nařizoval generál, „uděláme Amerikánům ještě jednu čáru přes rozpočet. Vyhodíme most do povětří. Vemte si šest mužů a vyrazte. Pozor, Hample, budou tam asi stíhací bombardéry. Možná že už i tanky!"
    Hampel odzdravil a chtěl odejít. Než vzal za kliku, generál dodal: „Ještě moment, Hample. Řekněte těm chlapcům na mostě, že mohou jít domů."
    „Rozkaz, pane generále!" Opět chtěl Hampel odejít, ale generálův hlas ho znovu zadržel: „Ještě něco, Hample, řekněte chlapcům, že jsem na ně hrdý!"
    Řekl to, jako by se tím ospravedlňoval. Pak se chystal k odchodu. Když odcházel, něco ho napadlo. Cosi zapomněl. Vrátil se a vyndal z těžkého stolu obrázek své ženy v úzkém stříbrném ozdobném rámečku. Škoda, pomyslel si, a opět si vzpomněl na chlapce na mostě, škoda, že nemáme děti!
    A pak ho náhle přepadla myšlenka: Vydal bys býval ten rozkaz, kdybys tam měl svého chlapce? Generál strčil obrázek do kapsy. Divná věc, pomyslel si a zoufale se pokoušel na těch sedm chlapců na mostě zapomenout, po třech letech Ruska jsem najednou sentimentální!