Marcel Pagnol - JAK VONÍ TYMIÁN

    Můj šikovný dědeček měl jen to nejzákladnější vzdělání. Uměl číst a uměl se podepsat, ale víc nic. Celý život tím tajně trpěl, nakonec uvěřil, že vzdělání je nejvyšší dobro, a byl přesvědčen, že nejvzdělanější lidé jsou ti, kteří učí druhé. Utáhl si tedy pásek „o čtyři dírky", aby svých šest dětí umístil ve školství, a tak se stalo, že můj otec ve dvaceti letech vyšel z učitelského ústavu v Aix-en-Provence a stal se státním učitelem.
    Učitelské ústavy byly tehdy pravé semináře, s tím rozdílem, že místo bohoslovectví se tam vyučovalo antiklerikalismu.
    Mladí lidé se dozvídali, že církev nebyla nikdy ničím jiným než nástrojem útlaku a že cílem a úkolem kněží je zavazovat lidem oči černou páskou nevědomosti a zpívat jim přitom báchorky pekelného nebo rajského ladění.
    Nepoctivost farářů ostatně dokazovalo to, že používali latiny, tajuplného jazyka, který měl pro nevědomé věřící proradné kouzlo magických zaklínadel.
    Papežství důstojně zastupovali oba Borgiové, a králům se nevedlo o nic lépe než papežům: ti zhýralí tyrani se starali jedině o své konkubíny, pokud si zrovna nehráli s míčkem, zatímco jejich „pochopové" vymáhali drtivé daně, které dosahovaly až celých deset procent národního důchodu.
    Takže hodiny dějepisu byly elegantně zfalšovány ve smyslu republikánské pravdy.
    Nijak to republice nezazlívám: všechny učebnice dějepisu na světě nebyly nikdy ničím jiným než propagačními brožurami ve službách vlád.
    Novopečení absolventi učitelských ústavů tedy věřili, že Velká revoluce byla idylickým obdobím, zlatým věkem velkomyslnosti a bratrství dovedeného až k něžné lásce: zkrátka úplný výbuch dobroty.
    Nevím, jakým způsobem jim vysvětlili - aniž vzbudili jejich pozornost -, že tito světští andělé se po dvaceti tisících vraždách provázených loupežemi vygilotinovali sami mezi sebou.
    Na druhé straně je pravda, že farář v našem městečku, který byl velice inteligentní a jehož láska k bližnímu se nedala ničím odradit, považoval svatou inkvizici za jakousi rodinnou radu: říkával, že když preláti upálili tolik židů a učenců, učinili to se slzami v očích a proto, aby jim zajistili místo v ráji.
    Taková je slabost našeho rozumu: většinou slouží jenom k tomu, aby ospravedlnil naše pověry.
    Avšak výuka mladých učitelů se neomezovala na antiklerikalismus a na světsky upravený dějepis. Byl tu třetí nepřítel lidu a ten se netýkal minulosti: totiž ALKOHOL.
    Z té doby pochází Zabiják a taky ony hrůzostrašné obrázky, které zaplňovaly stěny učeben. Byla na nich vyobrazena narudlá játra, tak dokonale nepoznatelná (vzhledem k zeleným boulím a fialovým smrsklinám měla tvar jako topinambur), že umělec musel vedle nich namalovat chutně vyhlížející játra dobrého občana, jejichž harmonická hmota a sytá červeň umožňovaly změřit rozsah té vedlejší katastrofy. Onen děsivý kus vnitřností pronásledoval adepty učitelství až do ložnic (nemluvě o nadledvinkách ve tvaru Archimédova šroubu a o aortě, zpestřené výdutěmi), takže pozvolna propadali děsu. Když viděli sklenku vína, znechucené se ošklíbali. Terasa kaváren v době aperitivu byla pro ně něco jako hřbitov sebevrahů. Jeden tatínkův přítel opojený filtrovanou vodou jednou zpřevracel na takové terase stolky jako světský Polyeuktes, kterým také byl. Nejurputněji však nenáviděli likéry zvané „zažívací", benediktýnky a chartreusky vyráběné „s povolením krále", které spojovaly v příšerné trojici Církev, Alkohol a Monarchii...