Marcus Aurelius Antonius - HOVORY K SOBĚ

Hned ráno k sobě promlouvej takto: Setkám se s člověkem všetečným, nevděčným, domýšlivým, potutelným, závistivým a sobeckým. Všechny tyto vady vyplývají z jejich neznalosti dobra a zla. Já však jsem dospěl k poznání, že dobro svou přirozeností je krásné a zlo je ošklivé a že také přirozenost právě toho, kdo chybuje, je příbuzná s mou, nikoli snad účastí na téže krvi nebo rodu, nýbrž na témž rozumu a jeho božském podílu: nemohu tedy od nikoho z nich utrpět škodu, neboť nikým se nedám zlákat k ničemu ošklivému; také se však nemohu na svého příbuzného hněvat ani se s ním nepřátelit, neboť jsme stvořeni k součinnosti, zrovna jako nohy, ruce, jako oční víčka a obě čelisti. Proti sobě pracovat by tedy bylo proti přírodě; pracujeme pak proti sobě, jestliže se hněváme druh na druha a od sebe se odvracíme.
...

Zhosti se své domněnky a zhostíš se pocitu škody. Zhosti se pocitu škody a zhostíš se škody.
...

Nic se člověku nepřihází, co by podle své přirozenosti nemohl snést. Jinému se přihodí totéž, ale buď neví, že se mu to přihodilo, anebo se chce blýsknout svou neohrožeností, zachová duševní rovnováhu a zůstane nepoškozen. Bylo by tedy povážlivé, kdyby nevědomost a ješitnost více zmohly než rozumnost.
...

Kdykoli tě roztrpčí něčí nestoudnost, ihned se ptej sebe sama: "Cožpak je možné, aby nebyb ve světě nestoudní?" Není to možné! Nežádej tedy nemožnosti; neboť také tento člověk je jeden z oněch nestoudných, kteří ve světě být musí. - A totéž si uvědomuj i u člověka úskočného, věrolomného a vůbec u každého jakkoli chybujícího. Neboť jakmile si připomeneš, že je nemožné, aby se takový druh bdí nevyskytoval, budeš ke každému z nich shovívavější. Také je velmi prospěšné si ihned připamatovat, kterou ctností příroda vybavila člověka proti té které nectnosti; neboť proti bezohlednému nás vyzbrojila jako "protilékem" laskavostí, proti jiné vadě zase jinou schopností. Vůbec je ve tvé moci zbloudilého poučit o lepším; a každý chybující "bloudí", neboť se chybuje svého pravého cíle. A jakou škodu máš z toho ty? Shledáš nakonec, že ani jediný z těch, na které jsi rozzloben, neučinil nic takového, čím by se mohla zhoršit tvá duše; a vždyť právě v ní spočívá tvé "zlo" i "škoda"! Copak je na tom zlého nebo zvláštního, jestliže se nevzdělanec chová nevzdělaně? Dej pozor, abys nemusil naříkat spíš na sebe, žes nepředvídal, že se tento člověk bude takto chovat! Vždyť se ti dostalo s rozumem i schopností, abys uvážil pravděpodobnost, že se tento člověk dopustí této chyby; jenže tys na to nevzpomněl, a proto se divíš, že chybil. Ale zvláště tehdy, když si stěžuješ na něčí věrolomnost nebo nevděčnost, obrať svou pozornost k sobě samému; neboť docela zřejmě je to chyba tvoje: buď jsi věřil o někom, ačkoli má falešnou povahu, že zachová věrnost, anebo jsi někomu sice prokázal dobrodiní, ale nikoli bez postranních úmyslů, nikoli tak, abys celou svou odměnu spatřoval už ve svém činu samém. Vždyť jesthže jsi člověku prokázal dobro, copak chceš ještě navíc? Nestačí ti právě to, že jsi učinil něco podle své přirozenosti, ale ještě za to požaduješ odměnu? To je zrovna tak, jako kdyby oko žádalo odplatu za to, že vidí, nebo nohy za to, že chodí! Neboť právě jako tyto údy jsou stvořeny k určitému úkolu a mají svou odměnu v tom, že ho splňují podle svého přirozeného určení, tak také člověk, stvořený k dobročinnosti, vykoná-li jen to, k čemu je určen, právě v tom má svou odměnu.
...

Představuj si, že každý, ať už se čímkoli rmoutí nebo je s čímkoliv nespokojen, se podobá prasátku, které vyhazuje nohama a vříská, když je obětováno; rovněž i ten, kdo v osamělosti na svém loži tiše vzdychá nad lidským nevolnictvím. A nezapomínej, že toliko rozumnému tvoru je dáno dobrovolně se podrobovat všem příhodám a že se jim všichni prostě podrobovat musí.

ZDROJ