Mario Puzo - KMOTR

    Několik příštích let žil Vito Corleone spokojeným životem obchodníčka soustředěného na budování svého podniku v rámci dynamicky se rozvíjející ekonomiky země. Byl oddaným otcem a manželem, třebaže mu na rodinu zbývalo málo času. Olivový olej Genco Pura se postupně stával nejlépe prodávaným italským olejem v Americe a jeho podnik se rozrůstal. Jako každý dobrý obchodník pochopil výhody plynoucí z podbízení konkurenčních cen a z toho, že bude konkurenci zabraňovat v získávání dalších odbytišť. Musel ovšem obchodníky přesvědčovat, aby skladovali méně zboží svých značek. Jako každý dobrý obchodník si vytkl za cíl získat monopolní postavení, a proto nutil konkurenty, aby vyklízeli pole nebo splynuli s jeho společností. Protože však začal s malým kapitálem, protože nevěřil v reklamu a spoléhal se pouze na sílu mluveného slova a protože po pravdě řečeno nebyl jeho olivový olej o nic lepší než olej konkurence, nemohl se uchýlit k běžným trikům obchodníků respektujících zákony. Musel se spoléhat na sílu vlastní osobnosti a svou pověst uoma di rispetto.
    Už jako mladý muž si Vito vysloužil pověst rozumného člověka. Nikdy nevyhrozoval. Vždycky použil logiky, kterou nebylo možno vyvrátit. Vždycky se postaral, aby partner dostal svůj podíl zisku. Nikdo neprodělával. Tohle ovšem dělal ze zřejmých důvodů. Tak jako mnozí rození obchodníci pochopil, že volná konkurence znamená plýtvání, monopol naopak efektivnost. A proto se tedy věnoval cíli dosáhnout tohoto efektivního monopolu. Někteří brooklynští velkoobchodníci olivovým olejem, muži výbušní, tvrdohlaví a nepřístupní rozumné argumentaci však odmítali vidět a uznat vizi Vita Corleona, a to i poté, když jim všechno neobyčejně trpělivě a podrobně vysvětlil. Nad těmito lidmi rozhodil Vito zoufale ruce a poslal do Brooklynu Tessia, aby se tam načas usadil a problém vyřešil. Sklady lehaly popelem, celé náklady zeleného olivového oleje byly shazovány z aut a vytvářely na dlážděných ulicích newyorských doků jezírka. Jeden zbrklý chlapík, arogantní Miláňan, který měl větší víru v policii, než jakou měli světci v Krista, si dokonce na své italské krajany stěžoval u úřadů; tím ovšem porušil tisíc let starý zákon omerty. Než se v té věci vůbec něco podniklo, velkoobchodník zmizel a už ho nikdo víc nespatřil, zanechal po sobě opuštěnou milující manželku a tři děti, které, budiž Bohu poděkováno, byly již plnoleté, takže mohly převzít jeho obchod a dohodnout se s Genco Pura Oil Company.
    Jenomže velcí muži se velkými nerodí, velkými se stávají, a tak tomu bylo u Vita Corleona. Když byla uzákoněna prohibice a nesměly se prodávat lihoviny, učinil Vito Corleone definitivní krok od docela obyčejného, poněkud bezohledného obchodníka k velkému donu ve světě zločinného podnikání. Tato přeměna se ovšem neuskutečnila za jediný clen nebo rok, ale ke konci prohibice - a na začátku velké hospodářské krize - se Vito Corleone stal padrinem, donem, donem Corleonem.
    Začalo to zcela nenápadně. V té době už měla Genco Pura Oil Company šest dodávkových náklaďáků. Prostřednictvím Clemenzy se na Vita Corleona obrátila skupina italských pašeráků, dopravující z Kanady do Spojených států whisky a jiné lihoviny. Potřebovali nákladní auto a lidi, aby mohli své zboží rozvážet po New Yorku. Potřebovali lidi spolehlivé, mlčenlivé, rázné a do jisté míry ke všemu odhodlané. Byli ochotni Vitovi za jeho auta a lidi zaplatit. Odměna byla tak vysoká, že Vito drasticky omezil obchod olivovým olejem, aby mohl náklaďáky dát téměř výhraďně k dispozici pašerákům. A to přesto, že tihle pánové doprovodili svou nabídku skrytou výhrůžkou. Ale už tehdy byl Vito natolik zralým mužem, že ho ani nenapaďlo, aby se pro tuto hrozbu urazil či rozzlobil a kvůli ní odmítl výhodnou nabídku. Jejich hrozbu zhodnotil, zjistil, že je nepřesvědčující, a cena jeho partnerů tím v jeho očích jen klesla; jak jsou hloupí, když použili hrozby tam, kde jí nebylo zapotřebí! Bylo to užitečné poznání, které mu jistě přinese ovoce, až nastane vhodný čas.
    A znovu kvetly obchody. Mnohem důležitější ovšem bylo, že tím získal poznatky, styky a zkušenosti. A také hromadil dobré skutky, jako bankéř hromadí cenné papíry. V příštích letech se totiž jasně projevilo, že Vito není jen člověk nadaný, nýbrž svým způsobem i geniální.
    Ustavil se ochráncem italských rodin, co si doma zřídily tajné výčepy a svobodným nádeníkům prodávaly whisky, sklenku po patnácti centech. Stal se při biřmování kmotrem nejmladšího syna paní Colombové a dal mu pěkný dar, zlatý dvacetidolar. Protože se v té době nedalo vyhnout tomu, aby některé z jejich nákladních aut nezastavila policie, najal Genco Abbandando schopného advokáta s bohatými styky na policejním ředitelství a u soudů. Byl vypracován systém úplatků, kterým se měsíčně vyplácela určitá částka. Když se advokát snažil udržet seznam v mezích a omlouval se za výši výdajů, Vito ho uklidnil: »Ne, ne. Dejte do seznamu pokud možno každého, i když nám právě teď nebude nic platný. Věřím v přátelství a jsem ochoten dokázat své přátelství první.«
    Jak čas plynul, corleonovská říše se rozrůstala, přibývalo nákladních aut a výplatní listina se prodlužovala. Vzrůstal také počet lidí pracujících přímo pro Tessia a Clemenzu. Celý podnik se pomalu začal stávat nezvladatelným. Proto nakonec Vito vypracoval novou strukturu organizace. Clemenzovi a Tessiovi dal hodnost caporegimů, čili kapitánů; muži, kteří jim podléhali, měli hodnost vojínů. Genka Abbandanda jmenoval svým poradcem, consigliorim. Dále vytvořil mezivrstvy, které ho oddělovaly od operačních skupin. Když vydal rozkaz, dal ho pouze Genkovi nebo jednomu ze svých caporegimů. A kdykoli ho vydával, zřídkakdy byl při tom další svědek. Později vyčlenil Tessiovu skupinu a svěřil jí odpovědnost za Brooklyn. Tessio tím přestal být Clemenzovým podřízeným a Vito jim oběma dal záhy jasně najevo, že si nepřeje, aby se stýkali, a to ani společensky. Vysvětlil to inteligentnějšímu Tessiovi, který okamžitě pochopil, oč jde, i když to Vito zdůvodňoval jako bezpečnostní opatření proti silám zákona. Tessio pochopil, že by byl Vito nerad, aby jeho oba caporegimové měli možnost proti němu intrikovat, a rovněž pochopil, že nejde o projev zlé vůle, nýbrž o taktické bezpečnostní opatření. Za to dal Vito Tessiovi volnou ruku v Brooklynu, ale Clemenzovo léno v Bronxu držel pevně pod palcem. Clemenza byl totiž vzdor navenek projevované bodrosti výbojnější, bezohlednější a krutější a potřeboval pevnější ruku.
    Hospodářská krize ještě zvýšila moc Vita Corlecna. A právě v té době ho začali nazývat don Corleone. Všude po celém New Yorku marně žadonili poctiví lidé o poctivou práci. Hrdí muži ponižovali sebe i své rodiny jen proto, aby mohli od pohrdlivé byrokracie přijímat úřední milodary. Ale lidé dona Corleona chodili po ulicích s hlavami vztyčenými a kapsami napěchovanými stříbrem a papírovými bankovkami. A neměli strach, že přijdou o práci. Ani don Corleone, ten nejskromnější z lidí, se neubránil pocitu hrdosti. Staral se o svůj svět, o své lidi. Nezklamal ty, kdo na něm byli závislí a kdo pro něho dřeli v potu tváře a v jeho službách riskovali svobodu i životy. A když nešťastnou náhodou některý z jeho zaměstnanců byl zatčen a poslán do vězení, dostávala nebožákova rodina výživné; nikoli ubožačkou, mizernou, trapnou almužnu, nýbrž stejnou částku, jakou si ten muž vydělával, dokud byl na svobodě.
    Nešlo tu ovšem o čistě křesťanskou dobročinnost. Ani nejlepší přátelé by nebyli dona Corleona nazvali světcem. V jeho šlechetnosti byl kus sobectví. Zaměstnanec poslaný do vězení věděl, že postačí držet jazyk za zuby, a o rodinu a děti bude postaráno. Věděl, že nevyzradí-li nic policii, má zaručeno vřelé přijetí, až se vrátí z vězení. Doma na něho bude čekat večírek, nejlepší pokrmy, podomácku vyrobené ravioli, víno, paštiky, a shromáždí se tam všichni přátelé a příbuzní, aby se s ním radovali z nabyté svobody. A někdy během večera k němu zaskočí consigliori, Genco Abbandando, a snad dokonce i sám don, aby tak oddanému spolubojovníkovi prokázal úctu, pozdvihl na jeho počest sklenici vína a odevzdal mu pěkný peněžitý dar, aby si před návratem ke každodenní dřině mohl dopřát s rodinou jeden či dva týdny dovolené. Tak nesmírně laskavý a moudrý byl don Corleone.
    V té době si don řekl, že řídí svět mnohem lépe, než jak vedou jeho nepřátelé onen větší svět, který mu neustále klade překážky do cesty. A tohle přesvědčení v něm živili i všichni chudáci ze sousedství, kteří se na něho neustále obraceli s prosbami o pomoc: aby pro někoho zařídil sociální podporu, aby obstaral nějakému mladíkovi práci nebo jiného dostal z vězení, aby půjčil menší obnos někomu, kdo ty peníze zoufale potřebuje, aby zasáhl u domácích, kteří proti zdravému rozumu vymáhají činži od nezaměstnaných nájemníků.
    Don Vito jim všem pomáhal. Nejen to, pomáhal jim ochotně, s povzbuzujícími slovy, aby milodary, které jim poskytoval, zbavil trpké příchuti. A když si pak tihle Italové nevěděli rady a byli zmateni, koho zvolit jako zástupce do státní legislatury, do městské správy, do Kongresu, nebylo divu, že se obraceli o radu k svému příteli donu Corleonovi, k svému padrinovi. A tak se stal politickou mocí, se kterou se zkušení političtí předáci museli radit. Svou moc upevňoval s prozíravou státnickou moudrostí; dokonce podporoval na studiích nadané chlapce z chudých italských rodin, chlapce, z nichž se později stávali advokáti, zástupci okresních prokurátorů, a dokonce soudci, Don Corleone plánoval budoucnost své říše s veškerou prozíravostí velkého státníka...