Mario Rigoni Stern - SERŽANT VE SNĚHU

     ...poručík Moscioni, který byl velitelem opěrného  bodu, byl jako my. Odpočíval  po práci jako mezek, ve  dne s námi kopal spojovací zákopy a v noci nám pomáhal nosit před zákop drátěné zátarasy,  vybírat  trámy z  trosek domů, budovat palebná postavení, a jedl polentu jako krmení pro mezky.

   Ale měl něco, co jsme my  neměli: schovával si v batohu balíčky «popolárek» a «militek», které kouřil tajně ve svém úkrytu. Nám místo nich dával «macedonky», což bylo, jako bychom kouřili bramborovou nať.  Moreschi, desátník  od minometů pětačtyřicítek, chtěl vyměnit «macedonky»  za «militky», ale poručík na to nepřistupoval ani v poměru dvě ku jedné. Abychom řekli  pravdu: Moreschi nějakou tu «militku» kouřil stále.

   V noci na Nový rok jsme měli ohňostroj. Ale ten hrozný mráz! Kassiopeja a Plejády jiskřily nad našimi hlavami více než jindy, řeka  byla  úplně zamrzlá a musili  jsme střídat  strážné každou půlhodinu.

   Večer jsem došel s poručíkem až k palebnému postavení seržanta Garrona. Tam prohrávali v kartách

celé služné. Venku nedaleko těžkého kulometu stála stráž. Hlaveň mířila ke kukuřičnému poli ztvrdlému mrazem: kulomet vypadal jako koza, tak se zdál vyhublý, a zespoda  měl misku se žhavým uhlím.

   Strážný se škrabal; mezci měli lišej, voják měl svrab. Když jsme se vraceli  na opěrný bod, připadalo nám, jako  bychom  šli domů. Poručík chtěl vystřelit  z  pistole, aby se  přesvědčil, jestli strážní nespí. Pistole udělala: cvak. Já jsem se pak pokusil vystřelit z pušky a puška udělala: cvak. Nakonec mi řekl, abych hodil ruční granát, ale ten neudělal ani cvak, zmizel nehlučně ve sněhu.

   A ta hrozná zima přitom!

   K půlnoci propukl ohňostroj. Osvětlovací rakety najednou  rozbrázdily nebe, střely těžkého kulometu zasvištěly nad naším opěrným bodem a před našimi zákopy vybuchovaly stodvaapadesátky: hned po nich zazněly pětasedmdesátky a Baroniho minomety jedenaosmdesátky drásaly  vzduch a  zabíjely ryby v řece. Země se chvěla a písek  a  sníh se řítily do spojovacích zákopů. Takový lomoz nebýval na Bresciánsku ani v  den pouti svatého Faustina.  Kassiopeju už nebylo vidět a bůhví kam utekly kočky. Kulky bušily do zátarasů a jiskřily. Najednou všechno ztichlo, právě  tak jako na pouti všechno utichá a v pustých  ulicích zůstávají papírky, do nichž byly zabaleny karamely, a třapce  od  frkaček.  Jenom občas bylo slyšet  osamocenou  střelbu, nějakou krátkou  dávku z kulometu jako poslední  chechtot toulavého opilce, hledajícího krčmu. Znova  se zatřpytily hvězdy nad našimi hlavami a kočky vystrkovaly čumáky  ze zřícenin  domů.  Vojáci  se vraceli  do svých úkrytů. Na Donu znovu zamrzala  voda v děrách po explozích. Byl jsem venku spolu s poručíkem a dívali jsme se na věci ve tmě a poslouchali ticho. Zaslechli jsme, že nás hledá  Chizzarri. „Pane poručíku, chtějí vás  k telefonu,"  řekl.  Zůstal jsem sám a díval jsem se na zátarasy zpoloviny zasypané sněhem, na suché býlí na břehu  nehybné  a ztuhlé řeky a na  druhém břehu jsem tušil ve  tmě palebná postavení Rusů.  Slyšel  jsem  zakašlání  naší  stráže a dlouhý a tlumený krok jakoby vlka; poručík se vracel. „Copak se stalo?" zeptal jsem se. „Zemřel Sarpi,"  odpověděl.  Hleděl jsem znova do tmy a znova poslouchal ticho. V zákopu se poručík sklonil, zapálil  dvě  cigarety  a jednu  dal mně.  Pocítil jsem v žaludku, jako by mě někdo  nabral puškou, a hrdlo se mi stáhlo,  jako bych měl vrhnout a  nešlo to. Poručík Sarpi. Kolem mne  nebylo nic, ani věci, ani Kassiopeja, ani mráz. Jen ta bolest v žaludku. „Byla to nějaká  ruská  hlídka," řekl poručík, „obešla odzadu  jeho opěrný  bod a  pronikla až do zákopů. Sotva vyběhl ze svého úkrytu, v ohybu spojovacího zákopu dostal do prsou celou dávku. Odnesli pryč také jednoho  vodiče  z naší  roty, který  vyhazoval sníh ze spojovacího zákopu. Ted  pojďme spát. Šťastný nový rok, Rigoni."  Stiskli jsme si ruce...