Michail Jurjevič Lermontov - DUMA

Se žalem dívám se na naše pokolení!
Má před sebou buď prázdno nebo tmu.
A zatím pod tíhou po uznání, v pochyb vření
    s rukama v klíně stárne pomalu.
    Jsme bohatí, už od kolébky asi,
chybami otců svých, jich pozdním rozumem,
a život zmrzel nás, jak bezvýhledné časy,
    jak cizí muníraj, kolem něhož jdem.
    K dobru i zlu až hanba zlhostejnělí,
couváme bez boje hned z kraje arény.
Dny nebezpečí v nás jen baby uviděly
a pohrdavá moc dav rabsky bezcenný.
    Tak scvrklý plod, předčasným zráním shnilý,
jenž chuť ni pohled nepovzbudí v nás,
z plnosti květů ční, sirotek zabloudilý,
a jejich krásy čas — je jeho pádu čas!

Žel, vysušili jsme svůj rozum marnou vědou,
tajíce žárlivě před zraky druhů svých
nejlepší naděje, hlasy, jež vzhůru vedou,
    posměchem snů svých skeptických.
V čas, kdy se poprvé rozkoše sklenka pění,
    my v mladou zralost svou jsme nalili už jed,
když ze všech radostí, ve strachu z přesycení,
    nejlepší doušek jsme vysáli navždy hned.

Ni díla umění, sny, z nichž se básně budí,
nevzruší radostně náš rozum netečný;
hlíďáme lakotně zbytek svých citů v hrudi,
jak poklad zasutý a neužitečný.
Milujem náhodou, nenávidíme maně,
nic neobětujem své lásce, zlobě své;
a jakýs tajný chlad ovládá naše skráně,
    když oheň stoupá do krve.
Nudí nás radosti, jež pýchou byly dědů,
dobrácké, dětské jejich hýření a vzlet
a k hrobu bez štěstí, slávy jdem ku posledu
    s posměšným ohlédnutím zpět.

V zástupu pochmurném, jenž brzo zajde němě,
my jednou beze stop tak opustíme zem,
nedavše budoucnu myšlenky plodné šéme,
    ni práce, započaté géniem.
Pak přísný potomek, jenž ruce k soudu spíná,
zneuctí popel náš posměšným veršem jen,
zahořklou pohrdou oklamaného syna
    nad otcem, přišlým na buben.