Michail Šolochov - TICHÝ DON

 V březnu byl Bunčuk přidělen k revolučnímu tribunálu Donského revolučního výboru. Vysoký předseda s kalnýma očima, zmořený prací a nevyspáním, odvedl ho k oknu své kanceláře a řekl, dívaje se na náramkové hodinky (spěchal na schůzi):

„Jak dlouho jsi ve straně? No, to je dobře. Tak tedy budeš tady velitelem. Minulé noci jsme poslali našeho velitele do ,Duchoninova štábu'... pro korupci. Byl to úplný sadista, darebák, takové nemůžeme potřebovat. Je to špinavá práce, ale i při ní člověk nesmí ani na chvíli zapomenout na svou odpovědnost před stranou, a rozuměj mi dobře, musí..." řekl s důrazem, „si zachovat lidskost. Ničíme kontrarevolucionáře fyzicky, jinak to nejde, ale nesmí se z toho dělat cirkus. Rozumíš mi? Tak dobrá. Jdi a dej se do práce!"

  Ještě téže noci Bunčuk s oddílem rudých o šestnácti mužích zastřelil tři versty za městem o půlnoci pět lidí odsouzených k smrti. Dva z nich byli kozáci z Gnilovské, ostatní obyvatelé Rostova.

Skoro každý den o půlnoci vyváželi za město na nákladním automobilu odsouzence, a kopali hroby — odsouzenci i část krasnogvardějců. Potom postavil Bunčuk krasnogvardějce do řady a drsným temným hlasem zavelel:

„Do nepřátel revoluce..." a zvedl revolver: „Pal..."

Za týden Bunčuk zhubeněl a všecek zšedl, jako by měl obličej potažen hlínou. Oči mu zely jako propasti a nervózně škubající víčka nepřikrývala jejich suchý lesk. Anna ho vídala jen v noci. Pracovala v Revolučním výboru, přicházela domů pozdě, ale vždy čekala, až známé přerušované zaklepání na okno jí ohlásí jeho příchod.

Jednou, když se Bunčuk vrátil jako vždy po půlnoci, otevřela mu Anna dveře a zeptala se ho:

„Budeš večeřet?"

Bunčuk neodpověděl. Potáceje se jako opilý, vešel do svého pokoje a tak jak byl, v plášti, v botách a čepici, se svalil na lůžko. Anna k němu přistoupila a pohlédla mu do obličeje: oči měl pevně zamhouřeny, na vyceněných bílých zubech svítila slina a na čele mu ležel pramen mokrých, po tyfu prořídlých vlasů.

Sedla si vedle něho. Soucit a bolest jí drásaly srdce. Otázala se šeptem:

„Je ti těžko, Iljo?"

Stiskl jí ruku, zaskřípal zuby a obrátil se ke zdi. Tak také usnul, nepromluviv ani slovo, ale ze spaní cosi nesrozumitelně a žalostně mumlal. Zachvěla se úzkostí, když s hrůzou zpozorovala, že spí s pootevřenýma, v sloup obrácenýma očima a že pod víčky mu horečně svítí žlutavé vypouklé bělmo.

„Odejdi odtud!" prosila ho ráno. „Jdi radši na frontu! Vypadáš strašně, Iljo! Zničíš se při téhle práci!"

„Mlč...!" křikl a zamžoural zuřivýma očima.

„Nekřič. Dotkla jsem se tě?"

Bunčuk náhle ztichl, jako by výkřikem ze sebe vychrlil všechnu zuřivost, která se v něm nahromadila. Unaveně si prohlížel ruce a řekl:

„Vyhladit lidskou mrzkost je špinavá práce. Popravovat, jak vidíš, ničí tělo i duši... Kruci..." a poprvé v Annině přítomnosti strašlivě zaklel. „Na takovou špinavou práci jdou buď hlupáci a bestie, nebo fanatici. Mám pravdu? Všichni by se rádi procházeli kvetoucím parkem, ale vždyť přece, u čerta, dřív než můžeš sázet květiny a stromy, musíš vyčistit půdu od všeho svinstva! Pohnojit ji musíš! Ruce si musíš zamazat!" mluvil stále hlasitěji a nedbal toho, že se Anna odvrátila a mlčela. „Nečistota se musí zničit, ale toho se lidé štítí..." křičel již Bunčuk, tloukl pěstí do stolu a zběsile mrkal očima podlitýma krví.

Annina matka nahlédla do pokoje; vzpamatoval se a řekl tiše:

„Nenechám toho! Vidím, přímo cítím, že dělám užitečnou práci. Shrabuji nečistotu, hnojím půdu, aby byla žírnější! Plodnější! Jednou budou po ní chodit šťastní lidé... Možná že po ní bude chodit můj syn, kterého ještě nemám..." zasmál se skřípavě a nevesele. „Kolik jsem postřílel těch hadů... klíšťat... Klíště, víš, to je takový hmyz, zakousne se do těla... Celé desítky jsem těmahle rukama zabil...!" Bunčuk natáhl před sebe ruce, porostlé černými chlupy a zaťaté jako supí spáry; spustil je na kolena a šeptem dodal: „A vůbec ať jde všechno k čertu. Když hoří, ať lítají jiskry, a ne aby to jenom čoudilo... Jenže já jsem už opravdu unavený. Ještě chvilku a pak půjdu na frontu... máš pravdu..."

Anna ho mlčky vyslechla a pak řekla tiše:

„Jdi na frontu nebo na jinou práci... Jdi, Iljo, nebo se... zblázníš."

Bunčuk se k ní obrátil zády a bubnoval na okno: „Ne, jsem silný... Nemysli si, že je někdo ze železa. Všichni jsme z jednoho těsta... Na světě nejsou lidé, kteří by se ve válce nebáli, nebo takoví, kteří, když zabili, by neměli... by nebyli mravně rozerváni. Pro ty oprýmkované mě srdce nebolí... Ti vědí, za čím jdou, zrovna jako my dva. Ale včera jsme musili mezi devíti odsouzenci zastřelit tři kozáky... dělníky... Jednoho jsem rozvazoval..." Bunčukův hlas byl teď ještě tišší a nesrozumitelnější, jako by se víc a víc vzdaloval: „dotkl jsem se jeho ruky, byla jako podrážka tvrdá... Jeden mozol... Černá dlaň, rozpraskaná... samá odřenina a jizva... Už musím jít," prudce přerušil vyprávěni, a aby to Anna nezpozorovala, přetřel si rukou hrdlo, stažené ostrou křečí jako žíněnou smyčkou.

Obul se, vypil sklenici mléka a odešel. Anna ho dohonila na chodbě. Dlouho držela jeho těžkou ruku ve svých dlaních, pak ji přitiskla k planoucí tváři a vyběhla na dvůr…