Miloslav Švandrlík - ČO BOLO, BOLO...

    Absolutním  vládcem Zelené  Hory  byl major Haluška, zvaný Terazky, vysoký, štíhlý, s unylým pohledem, avšak nad jiné obávaný. Nikdo nevěděl přesně, jaké byl národnosti. Snad Rusín, možná i Avar. Mluvil jazykem vzdáleně připomínajícím slovenštinu. V mládí býval dřevorubcem, ale sekyru brzy zaměnil za pušku, vstoupiv do armády Slovenského státu. Bojoval proti  Rusům, byl raněn a dostal řád. Ve čtyřiačtyřicátém roce se přidal k slovenskému povstání, byl raněn a dostal další řád. Po skončení války se pracně naučil číst, což mu spolu s tím, že zvolil správnou linii,  umožnilo stát se  důstojníkem. Po  několika průšvizích u bojových jednotek byl převelen k pétépákům.
  „Co bolo, bolo," bylo jeho nejoblíbenější přísloví. „Terazky som majorom!"
  Jeho nástup na  Zelenou Horu byl velkolepý.
  „Na čo také velké  stromy?" ukázal  na několik stoletých  cedrů, chráněných památkovým úřadem. „Popílit! Všetky popílit!"
  Sám dohlížel na jejich kácení. „To je  robota?" křičel. „Klofetě do teho  ako vraná  do  houna!"  Vytrhl jednomu  vojínovi  sekyru a připomněl si své dřevorubecké mládí. Slo mu to znamenitě a  mnozí z přihlížejících pak o něm nikoliv  bez jistého respektu tvrdili, že by se jako jeden z mála důstojníků uživil i v civilu. Leč Terazky to  neměl v úmyslu.
  Po skácení cedrů vstoupil na  nádvoří, kde  ho upoutala krásná barokní kašna.
  „Co je to?" zeptal se dychtivě nadporučíka, který ho  doprovázel.
  „Kašna," dostalo se mu odpovědi.
  „Kášňa?"  podivil se. „Na čo je vojáku třeba kášňa? Ja som bol dobrý voják a nikedy som kašně nepotřeboval! Vziť krompač a kašně rozbourovat!"
  Rozkaz byl splněn.
  Major Haluška  vstoupil do zámecké kaple.
  „Ajajaj, kostel!" zaradoval se. „Som vel'a rád, že zdě je tiež kostel To  bude skladisko pre šeucov aj krajčírov! Len tým anjelám je třeba urážat hlavy!"
  Rovněž tento rozkaz byl splněn.
  Teprve  potom  vešel  velitel do samotného  zámku, který  měl z rozkazu ministra národní obrany  Alexeje  Čepičky  sloužit jako  kasárna.
  Zde se nelíbil majoru Haluškovi nábytek.
  ,,Som ja volajaká baronesa,  aby som sedzel za takým stolikom!"
ukázal na šachový stolek. „S všetkým týmto buržoázným svinstvom do krbu!"
  „Ale," odvážil se namítnout nadporučík, „to snad je  škoda!"
  „Škoda?"  podivil se major.  „Aká škoda? Pracujúci lud zúčtuje s vykorisťovatelskými stolíkmi a nikto mu v tem nemóže zabránit! Súdruh nadporučík, splňte rozkaz!"
  Během několika dní byl zámek vyklizen. Nákladní auta sem vozila těžký dubový nábytek, postele a slamníky.
  Ještě jednou si major Haluška zaúřadoval. Poručil zabílit fresky na stěnách. „Na čo má voják kukat na také ženské?" A ukázal na jakousi šlechtičnu. „Zožeňtě maliára a hovořte mu, aby namaloval pokrokové tradicie!"
  Malíř si dal záležet a stvořil  báječně senilního Žižku s palcátem. Major se zahleděl na slavného vojevůdce.
    „Prečo jstě, súdruh vojín, namalovali súdruha Žižku s takýmto klacíkom!" osopíl se na tvůrce.
„To nebol kapelník lebo šafář! Dajtě mu do tej ruky lahký gulomet!"
  „V té době, soudruhu majore, kulomety nebyly," bránil se vojín.
  „V aké době?" nechápal major.
  „V patnáctém století," šeptal  malíř.
  „Čo bolo, to bolo," řekl major Haluška. „Terazky som  majorom!"                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                  Z knihy: Miloslav Švandrlík - ČERNÍ BARONI