Miroslav Skála - CESTA KOLEM MÉ HLAVY ZA ČTYŘICET DNŮ

    Odpolední společenství patřilo Renému Šindelkovi. Setkal jsem se s ním vlastně už jednou, hned první den. Při odpoledním společenství jsem si sedl z nedostatku místa na jeho sedačku. Náhle přede mnou stál mladík, který rudl a těžce dýchal sžírán vnitřní vášní. Paní Hanzlíková tušíc střetnutí navrhla, aby si sedl každý na půl sedačky, než přijde doktor Viceník, který vše vyřeší. René Šindelka nebyl mocen slova, nakonec vykoktal, že on si vedle nikoho nesedne, že nesnáší fyzický dotyk s jiným člověkem. Vypadalo to, že se o něho pokoušejí mdloby. Rychle jsem mu tedy uvolnil místo a sedl si na zem. René usedl na sedačku a jen velmi zvolna mu ustupoval ruměnec z tváře a dech se vracel do normálu.
    Povoláním byl loutkoherec a zpověd' na společenství přivítal jako svou hereckou benefici. Nemohl se dočkat, až mu doktor Viceník přidělí slovo. Pak pohotově začal přednášet svou životní roli, kterou si sám narežíroval. Byl to dosti zhudlařený kus, ale René Šindelka vypadal vítězně.
    „Jsem od dětství egocentrický,“ zahájil hrdě, „jako konečně každý jedináček. Můj otec mě ovšem nerozmazloval. Byl to člověk despotický. Nesnášel odpor a neposlušnost. Otci bylo velmi těžké vyhovět. Stačila rozbitá sklenička, nezašroubovaná pasta na zuby a už dělal výstupy. Celá rodina žila ve strachu. Doma vyžadoval vojenskou kázeň a hlavně pořádek. Tresty měl odstupňovány podle vlastního kázeňského řádu, od zaražení vycházky až po rány prakem. Máti byla proti němu bezmocná, a v tichém odporu k otci mě rozmazlovala. Neustále mě opatrovala, pořád se bála, abych se nenachladil, balila mě do teplého prádla. Až do června jsem nosil vlněnou čepičku, plavat jsem se kvůli tomu vůbec nenaučil, nesměl jsem běhat ani po dvoře, ani po ulici. S dětmi na ulici mi nedovolila si hrát, protože užívaly škaredých slov, která by mně mohla ublížit. Máti jsem se svěřoval se všemi problémy a citově jsem se fixoval zcela na ni.“
    René Šindelka užíval odborných termínů s lehkostí stálého hosta různých psychologických poraden a ambulancí. Když skončil kapitolu o dětství, učinil senzační odhalení.
    „Přiznávám se vám, že ještě dnes, kdy je mi osmadvacet, stříhá mi maminka nehty na nohou.“
    V sále nastalo oživení a uznalé pokyvování, ano, ano, prožil si své. Šindelka, pokochav se několik vteřin tímto vzrušením, načal další kapitolu psychologických dotazníků - přátelství.
    „Mým největším přítelem v době dospívání byl Ota. Veselý, bezstarostný, neměl žádné komplexy. Míval velké úspěchy u děvčat, lehce s nimi navazoval známost. Ačkoliv studiu věnoval mnohem méně času než já, učil se velmi dobře. Obdivoval jsem jeho sebedůvěru, energii, schopnost rychle se rozhodovat. Pokoušel jsem se ho ve všem napodobit. Hrál jsem si na světáka, ale nedařilo se mi to. Kdykoliv jsme byli v dívčí společnosti, já a Ota, cítil jsem se nesvůj a brzy jsem se vzdaloval. Žárlil jsem na něho, ale nedával jsem to na sobě znát. Měl jsem se s ním asi rozejít, aby se nestupňovalo toto vnitřní nepřátelství, ale já jsem naopak vyhledával jeho přítomnost v naději, že se mu časem vyrovnám. Přitom jsem se vyhýbal otevřenému soupeření, ustupoval jsem. Cítil jsem se horší, ale za tím pocitem se skrývala moje neseberealizovaná ctižádost. A tady je někde kořen mé neurastenie, závist z nepodařeného soupeření.“
    Když René Šindelka provedl tuto skvělou diagnózu, napadlo mi, co tu vůbec na Slunečním dvoře pohledává, vyzná-li se v sobě daleko lépe než psycholog doktor Viceník. Ten tu seděl zcela nezúčastněně. Toliko nenápadně, jako vedoucí v psychiatrické samoobsluze, dohlížel, aby mu někdo nepozorovaně neukradl z pultu nějakou neurózu. Zbytečně. René Šindelka je měl naskládané v košíčku a žádnou nezatajil.
    „V Otově společnosti jsem poznal dívku, která se mi zalíbila. Celou dobu naší známosti jsem se obával, že se zamiluje do Oty, který ji přece musí okouzlit svým vtipem i svým cynismem, jímž si podrobuje všechny ženy. Zdálo se mi však, že si cení mého opravdového citu a porozumění. Několikrát jsem ji přivedl domů, a tu matka, citově na mně lpící, propukla v záchvaty žárlivosti. Když jsem se jednou s dívkou zavřel do svého pokoje, začala klepat na dveře právě ve chvíli, kdy jsem se měl stát poprvé mužem. Vinou matky jsem se jím nestal. Klepání na dveře nepřestávalo ani při dalších schůzkách, stalo se pro mě úděsným podmíněným reflexem. Dívka později začala chodit s Otou.“
    V úplném tichu se Šindelka odmlčel. Znalý zákonů výstavby dramatu, věděl, že po krizi musí přijít peripetie.
    „Po těchto nezdarech jsem se zcela vrhl do oblasti, v níž jsem uviděl smysl svého života, své seberealizace, do umění.
    Studoval jsem loutkářskou fakultu a všechny zkoušky jsem skládal na výbornou. Mělo mi být ovšem nápadné, že jediná hůře udělaná zkouška, z vedení javajek a maňásků, mě zcela zdrtila a vzala mi chuť do práce. Navíc se vynořil můj starý problém – soupeř. Byl jím o rok mladší Ludvík, který na rozdíl ode mne odvodil koníčka Hrbáčka na jedničku. I když jsem s ním opět neměl ani jeden konflikt, dusil jsem v sobě závist, přestal jsem věřit ve své schopnosti, rostl ve mně strach z neúspěchů, stále jsem se s ním srovnával, nedovedl jsem se smířit se svým druhým místem a to vše mě doprovázelo ze školy i do divadelní praxe.“
    Ted' už Šindelka mířil bezpečně ke katastrofě.
    „Má bázeň z kritik novinových recenzí se od sezóny k sezóně stupňovala. A přitom jsem měl recenze vesměs výtečné.“
    Sáhl do papírů před sebe a vytáhl složku pečlivě uložených výstřižků z novin a z interních hodnocení. Jak jsem mu zahlédl přes rameno, měl nalepen každý výstřižek či rozbor na zvláštní papír s datem uveřejnění. Pasáže, týkající se Reného Šindelky, byly podtrženy červenou tužkou. René některé namátkou přečetl.
    „Třetí kůzlátko, Chlupáčka, pojal René Šindelka v jeho rozporuplnosti. Podařilo se mu vystihnout kolizi mezi dětskou hravostí a vzpurností, která je nakonec přivedla do vlkova pytle.“
    „Postavu Kačera netraktuje Šindelka tradičně jako vtělení démoničnosti a uhrančivosti, ale spíše jako oběť kouzelníka Biribina. Obdařil ho lidsky hřejivým kýcháním.“
    Ovšem jak se ukázalo, právě to hřejivé kýchání se stalo Šindelkovou zkázou. Renomovaný divadelní vědec v jednom rozboru uvedl:
    „Svým dobromyslným kýcháním, které zaběhlo do šarže a stereotypu, René Šindelka navíc zatemnil postavu zlého Kačera tak, že dětem zcela setřel rozdíl mezi světem dobra a zla, a tím i narušil celkové vyznění hry.“
    „Přestal jsem spát a jíst. K tomu všemu náš režisér, se kterým jsem měl konflikt o pojetí celé role, rozmazal doširoka nepříznivou kritiku při hodnocení celé sezóny. Prý poslední dobou jsem v několika rolích jen dobromyslně kýchal, umělecky nerostu, vytahuju ze šuplíků hotové herecké postupy, netvořím. A tak v Popelce mi dal jen štěk, doslova štěk, štěkám v zákulisí psa Ořecha, ani se neobjevím na jevišti. Má nespavost se prohloubila, navíc se dostavily bolesti střev, a tak tady před vámi stojím a prosím, možná že se vám to všechno bude zdát směšné, o pomoc.“
    Šindelka udělal krátký, ale působivý konec. Opona, žádný potlesk, lidé zůstávají zamyšleně tiše sedět na svých místech.
    První se vzpamatovala paní Hanzlíková a řekla, že jí se nic z toho nemůže zdát směšné, ona že Reného Šindelku chápe, všichni umělci mívají těžké krize. Ona sama byla talentované dítě, její výkresy se ve škole ukazovaly inspektorům, obesílaly se jimi výstavky a soutěže. Učitel jí říkal, že je vyvolená dávat lidem krásu ve světě, kde je tolik nepěkného. On jí také předpověděl velikou budoucnost. Ale poznala nehodného muže, který ji svrhl z výšin úplně dolů, až na dno. A až ted' ve zralém věku se škrábe ze dna nahoru. Doučila se základům malování, a jak může, tak utíká ven do přírody, staví si štafle na slunných stráních a na rozcestích a chce zachytit pro lidi všechnu tu krásu, doubek, když se oděje šatem, kaštany, když včela navštíví jejich svícny. Ale nedaří se jí zachytit všechno, jak to cítí. Dělá jí například potíže perspektiva, a proto tvůrčí muka Reného Šindelky zcela chápe.
    Ze zpovědi Reného Šindelky se hrozila stát zpověd' paní Hanzlíkové, a doktor Viceník ji taktně přerušil.
    „Nejde ani tak o to pana Šindelku chápat, spíše se pokusit ukázat mu, které jeho postoje ve vztazích, jež nám vylíčil, byly nesprávné.“
    K tomu se nikdo neměl. Všichni se ošívali, žádný nechtěl stavět hranici pro Reného Šindelku, aby sám na příštím společenství nebyl upálen. Pouze Milada nesměle zamumlala cosi o tom, že Šindelka se rozhodně měl odstěhovat od své matky, a to v době, kdy začal chodit s dívkou. Byl by se osamostatnil a zbavil se svého jedináčkovství. K tomu se přidalo několik hlasů, ale pramínek řeči brzy uvízl v písku opatrnosti.
    Doktor Viceník asi tuto situaci mnohokrát zažil, protože náhle rozhodl.
    „Základní problém pana Šindelky, on sám ho správně pojmenoval, je špatně pochopené soupeření. Vrací se mu po celý život, počínaje kamarádem Otou, přes kolegu loutkáře Ludvíka, až po dnešního jeho nadřízeného – režiséra. A nejtíživější je právě tento jeho osudový problém ve své nynější podobě – herec a režisér. Zahrajeme si tedy nyní pohádku, kterou všichni znáte. O neposlušných kůzlatech. A panu Šindelkovi vyměníme roli. Nebude na chvíli hercem, ale režisérem představení. V roli vlka – Šindelky pak vystoupí . . .,“ rozhlédl se a jeho zrak utkvěl na mně, – „. . . pan Kilián. Profesor Slíva mi sdělil, že jste dobrý ochotník a že si rád zahrajete.“
    Aby husa kopla dobráka pana profesora.
    „Ostatní role si obsadí pan Šindelka, na celou přípravu máme dvacet minut, čili v 15.30 bude gong.“
    Nastalo velké rozčilení a zmatek. René Šindelka vypadal, jako by dostal životní šanci v Národním divadle. Bohužel vyšlo najevo, že ač je pohádka všem známá, nikdo neví, jak to s kůzlátky nakonec dopadlo. Všichni se pamatovali, že vlk nacvičuje tenký hlas matky, až nakonec se mu podaří přelstít kůzlátka, která měla přikázáno nikomu neotvírat. O tom, co bylo dále, panovala značná nejednota. Pan Kučera tvrdil, že vlk kůzlata sežral, a myslivec pak rozpáral břicho vlkovi a kůzlata zachránil. Paní Hanzlíková trvala na tom, že vlk odtáhl kůzlata v pytli do své nory (mají vlci noru?), ale kmotra liška ho odtud vypudí a kůzlátka zachrání jelen se zlatými parohy…“