Zelený kokot

   Je příšerné, že někteří lidé dokáží stavět člověka nad zvířata.

   - Gus Vurster, bojovník za práva zvířat, když protestoval proti transplantaci paviáních jater, které by mohly zachránit lidský život.

   Koupili jste si hektar amazonského dešťného pralesa? Odmítáte s posvátnou bázní výrobky z kůže a kožešin? Používáte opalovací krém s ochranným faktorem 48, abyste se chránili před rakovinou kůže, když se ta naše ozónová vrstva tak nebezpečně ztenčila?

   Pili jste pouze balenou pitnou vodu - dokud jste někde nezaslechli, že balená voda je mnohem znečištěnější než vodovodní voda v průměrném americkém městě? Věříte, že životní prostředí této planety je metodicky devastováno a znásilňováno chamtivými americkými korporacemi?

   Je-li tomu tak, pak je velmi pravděpodobné, že se vás přisáli jedni z nejodpornějších kokotů-pijavic naší doby, a že vás potřísnili svým slizem. Hovořím o ekologických evangelistech nebo, přesněji, o "zelených kokotech".

   Ekologičtí evangelisté se od svých bratří za kazatelnou liší jen tím, že místo strachu z Boha káží strach z ekologické katastrofy.

   Ve všech ostatních ohledech jsou stejní: 

- Své stoupence lákají prostřednictvím výhrůžek a pocitů viny. 

- Varují před nadchazejícím Armagedonem. 

- Proklínají každého, kdo nevěří tomu, co oni. 

- Neustále se ze svých stoupenců snaží vysávat další peníze - aby zasadili strom, zachránili velrybu nebo koupili kus dešťného pralesa. Pravděpodobnost, že z vašich peněz zaplatí kterýkoli ze svých projektů, je asi tak velká jako pravděpodobnost, že peníze, které jste poslali ctihodnému reverendu Rex Humbukovi, někdy skončí v tom útulku pro osiřelé děti, který vám ve svém televizním pořadu ukázal v tak výmluvných a dojímavých detailech.

   Opravdu mám rád přírodu, v čemž se asi neliším od většiny normálních lidí - kdykoli je to možné, pobývám na svém třicetiakrovém ranči. Vskutku podporuji inteligentní nápady, jak chránit životní prostředí. Avšak v devadesáti procentech současných ekologických hnutí jde o sebestředné hovadiny. Ti lidé nepomáhají životnímu prostředí: jediné, co dokáží, je parazitovat na naivních lidech s dobrými úmysly.

   Je to stejné jako v náboženství. Drtivá většina kaplanů, farářů a rabínů jsou čestní a rovní lidé. Jenom pitomec by k nim však mohl přiřadit televizní kazatele. Žádný z nich není čestný a rovný - všichni jsou kokoti-pijavice! A jako k takovým se k nim musíme chovat.

   Co se týče ekologie, člověk může zapáleně podporovat rozumnou ochranu životního prostředí, a přitom si být vědom, že jeho oblíbený obor přitahuje hordy fanatiků. Ochrana životního prostředí je zlatým dolem pro posly špatných zpráv a kazatele zániku, a nám nezbývá, než se naučit snížit hlasitost jejich ampliónů, abychom navzdory jejich hulákání zaslechli hlas střízlivějších a rozumnějších ekologů.

   Bohužel se zeleným kokotům v zoufale mnoha případech daří skutečné ochránce životního prostředí odstrčit stranou a nezaslouženě si přivlastnit jejich publicitu, autoritu a finanční prostředky. A protože toho o ekologii ve skutečnosti mnoho neví - zato vždy vyčenichají příležitost, jak z ní vytřískat peníze - nakonec propagují a prosazují docela legrační nápady: 

- Někteří z nich by nejraději zakázali používání nafty a elektřiny, takže bychom své domy museli vytápět dřevem. Což by samozřejmě naštvalo ty ochránce životního prostředí, kterým jde o ochranu lesů. Zelení kokoti si navíc neuvědomují, že ovzduší v Londýně bylo v 16. století - když se topilo dřevem - mnohem znečištěnější než dnes. 

- Jiní prosazují masivní programy podmořského zemědělství. Odhlédneme-li od obrovských nákladů, které by takový podnik spolkl, je zde ještě jeden drobný problém: chutnal by americké veřejnosti McŘasburger v housce?

   Přitom skutečné ekology lze od zelených kokotů poměrně snadno rozeznat. Skuteční ekologové mají rádi přírodu. Zelené kokoty regenerační schopnosti matky Přírody spíš děsí, natož aby si jich vážili. Skuteční ekologové se zabývají smysluplným výzkumem. Zelení kokoti se specializují na strašení veřejnosti a vyvolávání všeobecné hysterie.

   Základním nástrojem zelených kokotů je přehánění. Seberou předběžnou zprávu některého skutečného ekologa-vědce a zdesetinásobí možné negativní dopady, které zpráva zmiňuje. Soustředí se na ty nejdramatičtější, přímo apokalyptické důsledky, jaké si dovedou představit - nevadí jim, že jsou velmi nepravděpodobné - a pak o hrozících škodách povykují tak často a s takovým humbukem, až je dostanou na první stránky novin.

   Zelený kokot je nafoukaný a jediný spravedlivý. Přestože se ve svých faktech i závěrech téměř pokaždé mýlí, s oblibou ukazuje prstem na své spoluobčany a vytýká jim, že ohrožují planetu. Když se jedna firma provozující řetězec pizzerií rozhodla, že začne pizzu do domu servírovat v plastikových krabicích, které na rozdíl od papírových krabic cestou k zákazníkovi nenavlhnou, okamžitě se našel nějaký zelený kokot, který firmu obvinil z ničení ozónové vrstvy. Samozřejmě neměl pravdu - provozovatel pizzerií se předem ujistil, že hmota použitá k výrobě krabic životnímu prostředí neubližuje. Myslíte si však, že se ten kokot za svou chybu omluvil? Jistěže ne!

   Sám jsem byl zelenými kokoty několikrát napaden, když jsem pořádal autorské čtení v jistém knihkupectví. Nikdo z nich neprotestoval proti tomu, co jsem napsal - protestovali proti skutečnosti, že jsem si vůbec dovolil napsat jakoukoli knihu, čímž jsem přispěl k ničení našich lesů.

   Když jsem se zeptal, "Jak můžete vědět, že kniha není tištěná na recyklovaném papíře?", začali protestovat proti používání polystyrénových palet a jiných plastikových materiálů, které se uplatňují při dopravě knih od vydavatele k prodejcům. Poradil jsem jim aby své špatně fungující mozky co nejdříve též recyklovali.

   Vůbec nejsilněji pociťuje zelený kokot souznění duchem planety ve chvíli, kdy může strašit malého Honzíka, že plastikový obal na jeho hotdogu a styrofanový kelímek, ze kterého pije čokoládu, jsou smrtelným nebezpečím pro celou zeměkouli. Takovým citovým vydíráním se jim podařilo udělat z celé generace současných dětí jakési recyklovací roboty. Naše dítka žijí v neustálém strachu, zda se jim omylem nepomíchal plastikový a hliníkový odpad, a zda tím není ohroženo naše dlouhodobé přežití.

   Málokdo se všemi důsledky chápe, jak silným vlivem mohou zelení kokoti na naše děti působit. Před několika léty bylo zjištěno, že mnoho dětí v noci pronásledují děsivé sny o nukleárním holokaustu. Tenkrát se na té zprávě úspěšně přiživovali bojovníci proti jadernému zbrojení - byl to pro ně prvotřídní propagandistický trhák. Až další výzkumy ukázaly, že tyto noční můry nebyly ve společnosti rozloženy rovnoměrně. Jediné děti, kterým se ony hrůzné sny zdály, totiž byly děti radikálních odpůrců jaderných zbraní!

   Rozumní lidé zde mohou najít důležité poučení: strach, s jehož pomocí zelení kokoti a protijaderní radikálové šíří své nápady, je obvykle mnohem nebezpečnější než hrůzy, které nám ve svých předpovědích slibují. Jak se ostatně dost často ukazuje, hrůzy předpovídané zelenými kokoty jsou častěji imaginární než reálné.

   Úspěšnost jejich předpovědí tudíž nepůsobí nijak ctihodně.

   Vzpomínáte si na alarovou aféru? Alar je chemikálie, kterou se rutinně ošetřovala skladovaná jablka, aby lépe zrála. Jednoho dne zveřejnil Inspektorát životního prostředí zprávu, že alar ohrožuje lidské zdraví - a dětské životy. Příštího rána jsem se zastavil v supermarketu, kde mě zaujal pohled na personál odstraňující všechna jablka z pultu s ovocem aby si snad některý neopatrný pitomec nekoupil otrávené zboží. Lidé, kteří po léta jedli jablka ošetřená alarem je náhle přestali jíst úplně. Zvláště matky se děsily, že by jablkový džus, kterým léta napájely své děti, mohl jejich maličkým ublížit.

   Jak se záhy ukázalo, jediný jed v celé kauze pocházel z Inspektorátu životního prostředí: výsledky testů byly zfalšovány, aby nějaký arogantní byrokrat získal důvod ohánět se svými razítky. Následné vědecké zkoušky neprokázaly žádné negativní účinky prostředku jménem alar.

   Varování: zelení kokoti ohrožují vaše zdraví mnohem víc než zelená jablka.

   Spolehněte se, že nešlo o izolovaný případ. Také jsme se spálili azbestem. Naše daně z majetku jsou možná i proto o tolik vyšší než před dvaceti léty, protože federální vláda přikázala odstranit ze všech školních budov veškerý azbest, kterým je kdysi kvůli izolaci a požární ochraně přikázala obložit. Jisté studie totiž prokázaly, že azbest může být zdraví škodlivý. Ve skutečnosti však lidské zdraví může ohrozit jen jeden vzácný druh azbestu, a ten se ve stavebnictví nepoužívá.

   Možná po zelených kokotech nemůžeme chtít, aby byli hysteričtí a inteligentní zároveň. Je-li tomu tak, pak by našim peněženkám možná prospělo, kdyby přestali být hysteričtí - nebo kdybychom přestali poslouchat jejich hysterické, průšvihem zapáchající žvásty.

   Další vynikající historka z dějin zeleného kokotismu se týkala aféry s olověnými nátěry. Před několika léty zveřejnil Inspektorát životního prostředí studii, z níž vyplývalo, že rezavá barva "minium" používaná jako základ pod běžné nátěry obsahuje tolik olova, že děti, které přijdou do styku s takto natřenými předměty, mohou následkem otravy olovem zaostávat ve vývoji nebo ochrnout. Výrobci nátěrových hmot se ocitli pod palbou soudních procesů a museli s velkými náklady změnit obsah svých výrobků, aby splnili nároky Inspektorátu. Mnohé starší nájemní domy byly vinou nových hygienických norem prakticky neobývatelné. Opět se ale mělo ukázat, že celý ten humbuk byl falešný. Data, ze kterých Inspektorát vycházel, si jeden ctižádostivý vědátor vycucal z palce.

   Na závěr jsem si, jak správně předpokládáte, nechal kyselý déšť.

   Zelení kokoti se v opruzování kyselým deštěm přímo vyžívají. Tvrdí, že síra uvolňovaná při spalování uhlí stoupá k oblakům, pak ji větry unášejí stovky mil, načež v podobě deště přináší zkázu a zhoubu nic netušícím ekosystémům. Je to podle jejich mínění hřích všech hříchů naší moderní industriálně-urbanizované slepoty.

   Cožpak se ohromně nebavili na účet prezidenta Reagana, který se je snažil usadit vědeckými zprávami, podle nichž většina kyselých dešťů pochází z přirozených zdrojů a nikoli z průmyslu? Vyprávěli si škodolibé vtipy o tom, jak Reagan prospal většinu debaty a nevěděl, o čem se vlastně mluví. Jenže tenkrát skutečně nespal Reagan, ale oni. Pár vydařených sopečných výbuchů vychrlí do atmosféry víc kyselého deště než uvolnily továrny od doby, kdy začal existovat průmysl. A 85 procent případů, ona umírající kyselá jezera a usychající stromy v nic netušících ekosystémech, nemá s kyselým deštěm nic společného. Umírají a usychají následkem lokálních ekologických problémů, které si příroda způsobila sama.

   Jak můžeme do debaty o životním prostředí vrátit rozumné argumenty? Začněme tak, že budeme sami rozumní. Musíme se naučit, jak rozeznat zelené kokoty, a musíme je přestat podporovat. Raději své peníze a podporu věnujme skutečným, poctivým vědcům.

   Je jistě politováníhodné, že řadě druhů rostlin a zvířat hrozí vyhubení. Na zeměkouli však žijí milióny zvířat a rostlin. Celkový počet mizejících a ohrožených druhů je daleko nižší než jedno procento, což je pro planetu této velikosti normální míra vymírání.

   Souhlasím, že je dobře, že se nám podařilo zachránit bizona, a rád podržím palce velrybám. Musím se ale přiznat, že mé nadšení vyprchá toho dne, kdy na seznamu ohrožených rostlin najdu americkou škumpu. Zelení kokoti jsou možná jiného názoru, ale já jsem přesvědčen, že většina normálních lidí by skákala radostí, kdyby tu liánu, která po doteku vyvolává silné popáleniny, někdo vyhubil.

   Spolu s ní bych na seznam "nežádoucích" tvorů zařadil:

   Komáry.

   Jedovaté hady.

   Kousající pavouky.

   Šváby.

   Netopýry.

   Filmy o chlápkovi, který vypadá jako netopýr.

   Liánu kudzu.

   A v neposlední řadě malé zelené kokoty Boží.