O AMERIKANISMU (Karel Čapek

(Dopis vydavateli New York Sunday Times)

Drahý pane, vyslovil jsem jednomu vynikajícímu Američanovi své pochybnosti o ideálech amerikanismu; nevím, jak se to doneslo k Vašim uším, ale nyní mne žádáte, abych své námitky opakoval Vašim americkým čtenářům. Představte si, že to učiním a že učiniv to se rozhodnu jet do Ameriky, abych se podíval, je-li to, co si myslím, skutečná pravda. Můžete mi zaručit, že vkroče na americkou půdu nebudu za trest rozčtvrcen čtyřmi fordkami? nebo že nebudu pověšen na čtyřiašedesátipatrové šibenici, vysoké dvě stě třicet metrů a postavené ze železa a betonu za dvacet sedm a půl minuty? Padniž odpovědnost na Vás; a nyní začínám.

Nebyl jsem ovšem v Americe; ale zato jsem s velikou pozorností četl spoustu článků o Americe, napsaných vesměs od Evropanů; neboť nikdo nemůže být tak freneticky nadšen Novým světem jako Evropan, který tam strávil pár měsíců, aniž byl přejet autem. Staří Američané, které potkávám v Evropě, mluví o Americe obyčejně s daleko větším skepticismem než tito novopečení Yankeeové, pyšnější na to, že už přestali být greenhorny, než na to, že se narodili s lidskou duší. Zdá se mi, že americké ideály jsou daleko nebezpečnější pro nás Evropany než pro rozené Američany. Netáži se, jsou-li americké ideály dobré pro Ameriku, nýbrž jsou-li dobré pro Evropu. Moje otázka je, má-li se Evropa amerikanizovat, jak si to mnozí lidé představují. Jsou lidé, kteří si přejí, aby jednou Amerika civilizovala starou Evropu, tak jako kdysi Evropa civilizovala starou říši Aztéků. Přiznávám se, že mne tato představa děsí, jako děsil staré Aztéky kulturní ideál evropských dobyvatelů, a že ve svém aztéckém jazyce vyrážím válečný výkřik proti tomuto ohrožení naší evropské rezervace.

Měl bych snad začít kulturními ideály, ale dovolte, abych začal něčím prostším, totiž cihlami a zednickou prací. Stavěl jsem si domek, malý, žlutý a bílý jako natvrdo vařené vajíčko; nemáte ponětí, jak je taková věc v Evropě složitá. Nežli byl domek hotov, prodělali jsme stávku zedníků, tesařů, truhlářů, parketářů a pokryvačů; stavba domku se odehrávala jako dvouletý sociální boj.

Pokud se vůbec pracovalo, měli lidé dost času, aby si mezi položením dvou cihel trochu popovídali, popili piva, odplivli si a podrbali se na zádech. Po dvě léta jsem se chodil dívat, jak vzniká můj domek. Byl to kus mé osobní historie; můj poměr k domku rostl do nekonečné intimity. Během těch dvou let jsem poznal spoustu podrobností o práci a životě zedníků, truhlářů, kantýnských a jiných

chlupatých, vážných i šprýmujících mužů. To vše je zazděno mezi cihlami a trámy mého domku; chápete, že po tolika nesnázích k němu lnu s jistým divokým patriotismem a že bych jej neměnil za žádný jiný.

Nuže, vy snad v Americe byste takový domek postavili snad za tři dny; přijeli byste na svých fordkách s hotovou železnou konstrukcí, utáhli byste několik šroubů, nasypali do toho několik pytlů cementu, vlezli do svých fordek a jeli stavět zase někam jinam. Bylo by to daleko lacinější a rychlejší; mělo by to všechny technické i ekonomické výhody; ale mám pocit, že bych byl ve svém domku méně doma, kdyby vyrostl s takovou nepřirozenou rychlostí. Pamatujete si, jak Homér popisuje Achilleův štít? Je na to třeba celého jednoho zpěvu Iliady, aby slepý básník vylíčil, jak byl ten štít udělán; vy v Americe byste jej odlili a zmontovali v deseti tisících kusech za den; připouštím, že se tak dají lacino a úspěšně dělat štíty, ale Ilias se tak dělat nedá. Můj malý domek, stejně jako Achilleův štít, není totiž jenom kus práce, nýbrž hlavně kus života. Kus těžkého i veselého života.

V Evropě až dosud vznikají věci pomalu; možná že americký krejčí ušije tři kabáty, zatímco náš krejčí ušije jeden; stejně je možno, že americký krejčí vydělá třikrát tolik co náš; ale táži se, stráví-li také třikrát větší porci života, je-li třikrát tak silně zamilován jako náš krejčovský tovaryš, píská-li si při práci třikrát tolik písniček a má-li třikrát tolik dětí. Pokud vím, americká “efficiency” se týká zmnožení výkonu, a nikoli zmnožení života. Je pravda, že člověk pracuje, aby žil; ale jak se zdá, žije i v té chvíli, když pracuje. Je možno říci, že evropský člověk je velmi špatný pracovní stroj; ale je to proto, že vůbec není strojem. Je-li zedníkem, není jím jen proto, aby kladl cihly, nýbrž aby při tom povídal o politice nebo o včerejším dnu, aby pil pivo a slavil modré pondělí, a vůbec široce po zednicku žil. Mám za to, že by velmi vynadal člověku, který by mu chtěl dokazovat, že nejvyšší účel zedníka je spěch.

Spěch, rychlost! To je nové evangelium, které se na nás pořád volá z druhé strany oceánu. Chcete-li být bohati, zvyšte svou rychlost a výkonnost! Nechte zbytečných řečí a odpočinků a spěchejte se svou prací! Člověk se neměří ničím jiným než číslem udávajícím jeho výkon! – Nevím, žije-li skutečně Amerika pod bičem tohoto hesla; ale je to heslo, které nám podávají amerikanizovaní Evropané jako program pokroku a rekonstrukce Evropy. Avšak je otázka, je-li spěch a kvantita opravdu jediným měřítkem aktivity. Jsou věci – a zrovna tahle stará Evropa jimi podnes oplývá –, které můžeme velmi těžko měřit jednotkami práce. Myšlenky filozofa nezměříme tím, kolik se jich nadělá za hodinu. Umění se nepočítá časem, jehož je třeba k udělání sochy nebo básně. Naopak, bylo nutno mít velmi málo naspěch, aby člověk vůbec začal produkovat takovéto věci. Evropa měla velmi málo naspěch, než udělala své katedrály nebo své filozofické systémy. Člověk, který chce něco vymyslet, nepospíchá s hodinkami v ruce, nýbrž podobá se člověku, který zahálí a maří svůj čas. Myslím, že váš William James se zdál svému okolí tak trochu lenochem. Vsadil bych se, že váš Walt Whitman požíval zaživa pověsti povaleče a darmošlapa, když se potloukal po Hobokenu se svou vlající hřívou. Touláme-li se po staré Evropě, užasneme, jak málo spěchají lidé, kteří tu všude nechali po sobě veliké stopy. Mužové, kteří dělali revoluce, neměli svůj čas odměřen. Některé největší aktivity lidského ducha se vyvinuly jenom za neslýchaného mrhání časem. Evropa mrhala časem po mnoho tisíc let; v tom je její nevyčerpatelnost a plodnost. Slyšel jsem o jednom velkém americkém muži, který měl v Evropě mnoho co dělat. Ve vlaku diktoval svému sekretáři dopisy; v autě vyřizoval své konference; při obědě konal své porady. My, primitivní Evropané, při obědě obyčejně jíme, tak jako při hudbě obyčejně posloucháme; obojím snad utrácíme svůj čas, ale věru neutrácíme svůj život. Mohlo by se mluvit o velkodušné lenosti, jež obdařila Evropu některými z jejích nejvyšších hodnot. Je potřeba jisté lenosti k plnému ocenění života. Člověk, který tuze spěchá, dojde jistě k cíli, ale jen za tu cenu, že se nepodíval na tisíceré věci, které cestou minul.

Druhé heslo, jež nová Amerika vyváží do ubohé Evropy, je veliké slovo Úspěch. Začni jako liftboy a staň se ocelovým nebo bavlněným králem! Mysli každý den na to, abys to přivedl dál! Úspěch je cíl a smysl života! – Je opravdu povážlivé, jak toto heslo počíná demoralizovat Evropu. Tenhle starý díl světa má totiž jistou heroickou tradici; lidé tu žili a umírali pro víru nebo pro pravdu nebo pro jiné poněkud iracionální věci, ale nikoliv pro úspěch. Světci a hrdinové nejsou lidé, kteří to chtějí “přivést dál”; jsou některé činy a úkoly, kterým je nutno předem obětovat úspěch. Je jednou z předností Evropy, že Shakespeare neměl úspěch a nestal se například velikým rejdařem; nebo že Beethoven neměl úspěch a nestal se největším výrobcem špatných bavlněných látek. Balzac se marně pokoušel stát se bohatým mužem; naštěstí pro svět neměl úspěch a nikdy nevyšel z dluhů. Ta pošetilá Evropa se dovedla starat o tisíce jiných věcí než o úspěchy; tyto věci pak zůstaly, zatímco všechny úspěchy, co jich v dějinách bylo, vzal čert. Jak mnoho věcí by zůstalo nevykonáno, kdyby ti, kdo je vykonali, byli mysleli na úspěch! Kdybychom soudili lidi podle jejich úspěchu, ukázalo by se, že devadesát lidí ze sta má v životě spíše smůlu než úspěch a že stěží jeden z tisíce by se odvážil říci, že se opravdu setkal s úspěchem. Evropská morálka, která činí tuto zkušenost už od dob krále Krésa, ujišťuje nás odpradávna o jiných hodnotách života, než je úspěch; nemýlím-li se, mluví tu a tam o marnosti všech úspěchů a nabádá nás, abychom hledali hodnoty vyšší a trvalejší Dobrá, doposud nás nepřešla horlivost hledat je.

Třetí heslo, které nás ohrožuje, je Kvantita. Lidé z Ameriky k nám přinášejí podivnou a fantastickou víru, že jen to největší je dosti veliké. Má-li se postavit hotel, má to být ten Největší Hotel na Světě. Má-li stát něco za podívanou, musí to být to největší ve svém oboru. Stvořitel světa, jak se zdá, nebyl dotčen touto mánií velikosti, neboť nestvořil tento svět jako největší ze všech nebeských těles. Stvořitel Evropy ji udělal malou a ještě ji rozdělil na malé díly, aby se naše srdce netěšilo z velikosti, nýbrž z rozmanitosti. Amerika nás korumpuje svou zálibou ve velikostech. Evropa ztratí sebe samu, jakmile si osvojí fanatism rozměrů. Její měrou není kvantita, nýbrž dokonalost. Je to krásná Venuše, a nikoli Socha Svobody.

Avšak dost; mohl bych uvést ještě tucet ideálů, které my, evropští domorodci, nazýváme americkými, – dvanáctý z nich by se jmenoval Dolar. Avšak to už by byla jiná kapitola a místo, které jste mi slíbil, je vyčerpáno; končím tedy tím, čím by snad lidé prozíravější a političtější než já začali.

1926

Karel Čapek - O VĚCECH OBECNÝCH ČILI ZÓON POLITICON