Patrick Ryan - JAK JSEM VYHRÁL VÁLKU

KAPITOLA ŠESTÁ

Od něho jsem se naučil oceňovat výcvik prodchnutý tvůrčí fantazií . . . Cvičení organizovaná Wavellem znamenala vždycky výzvu a potěšení, nikdy nudu. Při jednom z nich například byla 5. brigáda poslána, aby chránila - představte  si - zlaté rouno!

Gen. por. Sir Brian Horrocks Život naplno

6. brigáda střežila rouno - skutečnou ovčí kůži obarvenou nažluto - která byla ukryta na hranici hrabství Surrey a Sussex. Argonauty představovala 4, a 5, brigáda . . . Wavell vydal přísný rozkaz vysvětlit báji o zlatém rounu všem vojákům divize, aby se v nich probudil opravdový zájem o celou akci.

Brig. gen. Bernard Fergusson Wavell - portrét vojáka

          V chmurných dnech roku 1940 jsme stáli zády ke zdi, střežíce pobřeží a stále připraveni odrazit Huny od zelených návrší Dorsetu. Když pak nebezpečí pomínulo a zbrojní výroba se dostala do chodu, vojenske mozky se začaly zabývat myšlenkami na ofenzívu. Naše divíze byla stažena do strategické zálohy a podrobena řadě cvičení neskonale namáhavějších a únavnějších než skutečná válka. Rozhodčí plní nevyčerpatelné energie a důmyslné krutosti číhali na každé silniční křižovatce, jen zřídkakdy k nám směla proniknout mináž, a jakýkoli spánek, třeba jen ve sněhu a bez dek, byl považován za projev bezectnosti.

            Velitel naší divize, generálmajor Trugg, si s láskou vzpomínal na strázně svého vlastního vojenského mládí a ujištoval nás, a že cvičení, kterým nás ted podrobuje, jsou hotové zahradní dýchánky ve srovnání s totálně mírovými manévry. Jak měl před každým cvičením ve zvyku, shromáždil jednoho podzim­ního rána roku 1941 všechny své důstojníky v jistém bio­grafu.

          „Uděláme si cvičeníčko," zašveholil z pódia; na němž se jeho silueta odrážela od ohromného diagramu. „Cvičení jak se patří. Cvičení ze staré dobré školy. Nejnáramnější a nejnáročnější cvičení, k jakému kdy došlo v době mezi válkami. Vedené generálem Wavellem, když velel Druhé divizi. Cvičení ,Zlaté rouno. Cvičení, které opravdu upoutá fantazii vojáků. Báji o Iásónovi a zlatém rounu. Budeme mít pravé ovčí rouno obarvené nažluto, ukryté v Hurtském lese na hranici Surreye a Sussexu, a Argonauti budou muset týden bojovat, než se tam dostanou . . :

      A s velitelským ukazovátkem a načasovanými pauzami pro odkašlání nás na svém nestvůrném diagramu seznámil se základními rysy našeho nastávajícího očistce.

     Týden nato, po dvou dnech a nocích klikatého pochodu přes Severní pahorkatinu, se Čtvrtý mušketýrský zakopal na hranici mezi Surrey a Sussexem. Třetí rota byla v záloze s úkolem zaútočit nazítří ráno jako první vlna Argonautů. Major Arkdust právě skončil svůj denní rozkaz, když do dvora statku vpadla jízdní spojka.

          „Zvláštní zpráva, pane," hlásil. „Okamžitě provést!"

          Kapitán Croker, zástupce velitele, otevřel obálku.

          „Dodatek č. 8," četl nahlas, „k instrukci pro cvičení č. 44. Velitel divize vydal přísný rozkaz vysvětlit báji o Iásónovi a zlatém rounu všem vojákům divize, aby se v nich probudil opravdový zájem o celou akci. Rozhodčí zkontrolují u jednotliv­ců znalost báje a velitelé rot potvrdí vlastnoručním podpisem do 06.00 hodin, že Iásónův příběh byl vysvětlen všemu muž­stvu."

      „První otázka, kterou si musíme položit," řekl major Ark­dust, nejbystřejší muž, pod jakým jsem kdy sloužil, zní: o jakého Jasoně jde?"

      Já sám jsem byl vzdělán spíš v exaktních vědách a ne tak dobře v bájesloví. Moji kolegové důstojníci byli řadoví prostí válečníci, kteří nechávali knihy a podobné serepetičky slečin­kám, jak se vyjádřil kapitán Croker. Ohromní kamarádi, když se člověk dostal do úzkých, to je třeba přiznat, ale báji o zlatém rounu z nich neznal nikdo.

      „Vy u roty odpovídáte za zpravodajskou službu, Goodbody," řekl major Arkdust. „Tak si sežeňte nějaké zprávy o tom Jasoňovi a dejte to dál mezi vojáky."

      Odebral jsem se za svým literárním posláním do nejbližší vesnice. Nějaká paní v čepci, kouřící hliněnou dýnku, mis otevřela dveře první chalupy.

      „Dobrý večer, milostivá," pozdravil jsem. „Nemáte náhodou doma výtisk báje o zlatém rounu?"

       „Dneska nepotřebujem, děkujem." Odplivla si přesně na obílený schod zápraží a zabouchla mi dveře před nosem.

        Další tři majitelé domků mysleli, že jsem vojenský ubytova­tel, a odmítli otevřít. Dveře vilky „Zeebrugge" mi otevřel jeden admirál ve výslužbě, který na mě spustil, co mě to sakra napadlo obtěžovat lidi kvůli nějakým zatraceným pohádkám.

       „Co je to za vopičky!" odfrkl si: „Šaškovat po venkově! Takhle tu zatracenou válku pěkně prohrajete! Jak se jmenu­jete? Napíšu o vás do Timesů."

         Řekl jsem, že se jmenuji Dai Rees a že jsem od pluku velšakých gardistů. Hokynář se podivil, že dospělý člověk jako já nemá nic lepšího na práci. První přímé odpovědi se mi dostalo od poštmistra, který na mě poštval psa. Konečně se místní řídící učitel slitoval nad mým mládím a našel mi výtisk Divů řeckého bájesloví pro mládež.

      „Je to pro osmileté děti,“ poznamenal, „takže to bude prá­vě tak vhod pro zaostalé výrostky, co si hrají na vojáčky jako vy.“

        Bylo těsně před večerkou, když jsem se dostal zpátky na bojiště a dal jsem shromáždit rotu v jedné stodole.

        „Nyní si přečteme báji o Iásónovi a zlatém rounu," začal jsem. „Generál chce, abyste si pro cvičení zapamatovali všechny podrobnosti, aby se tak ve vás probudil opravdový zájem o ce­lou akci. Klidně se proto ptejte, na co chcete."

         „Do prkenný vohrady!" řekl vojín Spool. „Hajaja na dobrou noc!“,

        „Byl jednou jeden řecký rek," četl jsem z knížky, „jménem Iásón, a ten se plavil do Kolchidy, aby našel zlaté rouno. Rouno pocházelo z berana, který doplaval z Théb do Černého moře s chlapcem Frixem na zádech . . ."

        Vojín Parkin, radista štábní roty, převzdělaný knihomol; syn poslance a hašteřivý advokát mužstva, se přihlásil o slovo. „Z Théb do Černého moře, pane? Víc nežli šest set padesát kilometrů? Beran aby plaval s nějakým chlapcem na zádech?"

        „Berani .plavat neumějí," poznamenal vojín Drogue. „Pod říznou si předníma kopytama krk."

         „Tohle byl bájeslovný beran," vysvětlil jsem, „poslaný bohem Hermesem."

          „S bájeslovným motorkem vraženým do zadku, to leda."

          Nevšímal jsem si jejich pošetilého smíchu.

        „Iásón se plavil na lodi Argó s třiapadesáti válečníky  a jed­nou ženou. Jmenovala se Atalanta a byla to proslulá lovkyně a běžkyně . . ."

        "To teda musela bejt," řekl vojín Clapper. „Furt dokolečka  po palubě s těma třiapadesáti válečníkama v patách.“

        Za podobných stálých úštěpků jsem doprovodil třetí rotu spolu s Argonauty přes moře na ostrov Lémnos k ženám bez mužů, kolem Hérakla na ostrově Kios, nechali jsme za sebou Amyka se zlomenou čelistí a Finea osvobozeného od Harpyjí a probojovali jsme se až k přistání v Kolchidě. A to všechno vyjádřeno slovníkem pro osmileté.

        „A král řekl, že Iásón musí splnit sám a bez pomoci tři úkoly, než rouno dostane. Musel zapřáhnout do pluhu strašné kovo­nohé býky, zorat s nimi pole a zasít tam dračí zuby. Jenom pak se směl pokusit vzít rouno zuřivému drakovi, který je hlídal."

        „Sázím čtyry proti jedný na toho draka."

        "Ale králova dcera Médea se do Iásóna zamilovala a dala mu kouzelné byliny, kterými býky zkrotil. Když zasel do brázd dračí zuby, z každého zubu vyrostl válečník. Ale Iásón je všechny pobil a posypal draka kouzelnými bylinami, takže drak usnul. Iásón se pak vlastnoručně zmocnil zlatého rouna a odplul na lodi Argó s Médeou . . ."

          „A žili pak šťastně až do smrti."

          "Nemohli bychom si zejtra večer vyprávět Červenou karkul­ku, pane?"

          Vojín Parkin znovu vstal:

          „Velice zajímavé, pane," poznamenal. „Mohli bychom si tu knížku vypůjčit přes noc? Prostudovali bychom si tu báji, abychom majora zejtra určitě nezklamali."

          „Zajisté;" řekl jsem a podal jsem mu knihu. „Chvályhodné předsevzetí, Parkine:"

          Druhý den ráno jsme se vzrušeně připravovali na výpravu za zlatým rounem. Štábní rotmistr Dickory se s povykem přihnal za majorem.

          „To je vzpoura, pane! Jedenaosmdesát mužů odmítá vstá­vat.

          Vojín Parkin vyšel ze spojařského stanu s radiogramem v ruce:

           „Přednostní osobní depeše od generála Trugga:"

            Kapitán Croker ji přečetl.

         „Velitel divize očekává, že se dnes všichni vojáci zachovají podle slavného příkladu Argonautů."

          „Právě o to se snažíme, pane," podotkl vojín Parkin. „Nejde nám o nic jiného, než abyste zůstal s generálem zadobře. Podle té knížky pana Goodbodyho bylo Argonautů jenom třiapadesát, a nás je sto čtyřiatřicet. Tak jsme včera večer losovali, kdo bude mít tu čest zaútočit na zlaté rouno, a teď máte nastoupeno přesně třiapadesát dobrovolníků. Nechceme přece, aby vás generál nachytal se sto čtyřiatřiceti Argonauty na startu a myslel si pak, že jste tu pověst nikdy nečet.“

            „Třiapadesát Argonautů?" zařval major Arkdust. „Je to pravda, pane Goodbody?"

            „Ano, pane, ale -"

            „Ted není čas na žádné ale, už jsme měli být na cestě. Co je sakra krmíte touhle bolšánskou propagandou?"

            "Plnil jsem jenom generálův rozkaz, pane . . ."

           Všichni na mě křičeli a pobíhali kolem ve vzrušených vojenských kruzích. Kapitán Croker se vehementně dožadoval, aby na těch jedenaosmdesát nedobrovolníků byla uvalena tuhá vazba pro vzpouru, ale štábní rotmistr si spočítal, že by těch druhých třiapadesát muselo zůstat s nimi, aby je hlídali. K cíli by pak nedorazili vůbec žádní Argonauti, což povážlivě zavá­nělo masovým válečným soudem, jako stvořeným pro noviny a senzacechtivé obecenstvo.

         „Jestli smím něco navrhnout," přihlásil se vojín Parkin, „v té knize se říká, že když Iásón přistál v Kolchidě, nechal na své lodi stráž. Co by z toho taky měl, kdyby se vrátil se zlatým  rounem do přístavu a zjistil, že mu někdo štípnul jeho Argó?"

         Tak bylo našich jedenaosmdesát povalečů ponecháno jako nominální stráž u lodi Argó s tím, že se to s nimi vyřídí, až se  vrátíme do kasáren, zatímco třiapadesát hrdinných dobrovol­níků odpochodovalo a proklínáním smůly, která je stihla při losování. Po pěti kilometrech pochodu,když jsme vyšli na hřeben  nad Hurtským lesem, někdo třikrát zapískal a všichni si sedli. „Co je zas krucinál tohle?" zaburácel Arkdust.

        „S prominutím, pane," ozval se vojín Parkin, „ale váš oddíl vás chce jenom uchránit vážného omylu. Nechceme, abyste si to pokazil u generála, kdybychom šli dál. Argonauti neměli s vlastním odnětím rouna drakovi co dělat. Zdvihl Divy řeckého bájesloví pro mládež. „Tady stojí, pane, že Iásón to provedl sám a vlastnoručně s pomocí těch bylinek, co dostal od své přítelkyně Médey“

        Bylo vidět, jak major Arkdust pohybuje při čtení rty.

        „Krucipísek! Parkin má úplně pravdu. Zrovna tak to tady stojí. Kde je ten idiot Goodbody? . . . Aha! Tady jste… Kdyby nebylo včera večer té vaší bolšánské přednášky, nedostali jsme se do téhle kaše . . .“

        „Udělal jsem, pane, jenom co jsem považoval -"

        „Sám a vlastnoručně, pane Goodbody, sám jste nás do téhle šlamastyky dostal a sám nás z ní vytáhnete. Iásón! To jste vy! Jmenuju vás plukovním Iásónem. Nastavte ruku!" Vytáhl váček na tabák a nasypal mi na dlaň hrstku řezané směsi.

        „Tady máte ty svoje kouzelné byliny. A támhle dole chrlí oheň vaši kovonozí býci." Na pastvině pod námi v mrazivém ranním vzduchu odfrkávalo obláčky páry čtrnáct exemplářů fríského hovězího dobytka. „Dračí zuby jsou už zasety a vy­rostli z nich válečníci." Ukázal na zorané pole kolem Hurtské­ho lesa, kde se už zakopali skotští pěšáci s chlupatýma rukama. „Tak do toho, Iásóne! Seběhněte tamhle dolů do toho lesa a nevracejte se mi bez toho zatraceného rouna!"

         Když jsem se hnal přes hřeben a přes pole, Škotáci mě zpozo­rovali a začali mě bombardovat hroudami, kamením a slepými patronami. Z brázd se zvedl přepadový oddíl a pustil se za mnou. Taktak že jsem doběhl do lesa, zakopl jsem o nějakou past na jezevce, skutálel se po hlavě do nějaké strže a přistál jsem na nějakém vojákovi v kožené bundě.

        „Kdo sakra jste?" zeptal se a odhrnoval si z obličeje kapradi. Měl jsem ústa plná kompostu, vlasy vpředu ožehlé prskav­kami, levá ruka mi připadala zlomená, a tak jsem bohužel ztratil trpělivost.

         „Jsem Iásón!" zařval jsem. „A jdu si sám a vlastnoručně s kouzelnými bylinami pro zlaté rouno." Ukázal jsem mu svou hrstku tabáku. Vzal si ji a nacpal do lulky.

          „Děkuju," prohlásil.

           „Jestli se o týhle vojenský šaškárně doslechne Hitler," řval jsem dál, ,;tak praskne smíchy. Příští tejden si budeme hrát na tři medvídky a budeme se prát o největší misku kaše . . . A kdo jsi ty? Drak?"

             „Někdy," odpověděl. Sundal si přilbu, aby se zbavil posled­ních listů kapradí, a já zjistil, že je to generál Trugg. Švihl jsem sebou do pozoru tak řízně,  jak mi moje zranění dovolovala, a zasalutoval jsem.

            „Prosím za prominutí, pane."

            „Nestůjte tady jako voskovej svatej, chlapče! Rouno je tamhle za tím měděným bukem. A běží sem tucet Skotů s nása­dami od krumpáčů, aby z vás vymlátili duši."

            Když se Škoťáci s pokřikem hnali strží, dal jsem si rozchod, oběhl jsem dotyčný strom, popadl ovčí kůži a zpátky přes pole vzal do zaječích. Z druhého konce lesa se vyhrnuli obránci, aby mi odřízli cestu. Uháněl jsem co nejrychleji zase do kopce, v patách se dvěma sbíhanými kolonami rozzuřených Piktů: Zrovna když kleště hrozily sklapnutím, vyrazilo s povykem přes hřeben dvaapadesát argonautských dobrovolníků a s gus­tem se narvali do Skotů. Třiapadesátý hrdina, vojín Parkin, zaujal pozici na kříďle, pálil lehkou cvičnou municí kravám do zadků a nahnal tak stádo splašených fríských dobytčat pro následovatelům do týlu.

            Dostal jsem se do bezpečí za hřeben a lapaje po dechu jsem se dopotácel k majorovi Arkdustovi. Seděl na loveckém sedátku a četl si Divy řeckého bájesloví pro mládež. Upustil jsem mu ovčí kůži k nohám a zhroutil se vedle ní.

             „Úkol splněn, pane," zasupěl jsem. „Iásón se hlásí se zlatým rounem."

             „Nelehejte si, Iásóne," řekl. „Ještě jsem vám nedal pohov. A kde je Médea? Podle té knížky má prchnout s vámi."

             „Tu taky zuřivě pronásleduje její otec, král Kolchidy," odpověděl jsem a postavil se na podklesávající nohy. „Zrovna se nám sem žene do kopce."

             Z lesa se vynořil generál Trugg a metelil si to přes oraniště.

             ,,Tak to radši napíchneme zpátky k Argu“

             Major Arkdust zapískal na píštalku, třiapadesát hrďinů ne­chalo boje a vzalo nohy na ramena zpátky přes kopečky. Popadl jsem mastnou žlutou ovčí kůži a pohnul svou polámanou kostrou za nimi.