Philip Short - POL POT, DĚJINY ZLÉHO SNU

...v Demokratické Kampučii to došlo tak daleko, že se vládnoucí režim stal smutnou karikaturou sebe sama. O osudu zotročeného národa nevolníků rozhodovala nepočetná elita, která hlásala ideovou čistotu, zdrženlivost, skromnost a zřeknutí se světských  radostí, potlačování potřeb jednotlivce ve prospěch kolektivu, ale sama jednala přesně opačně.

   Zákaz sbírání divoce  rostoucích plodin  nebyl  zjednodušený výklad směrnice, kterou si po svém vyložil negramotný nižší kádr. Schválilo ji nejvyšší phnompenhské vedení. Šlo o to rozhodnout, jestli dát hladovějícím lidem možnost, aby alespoň částečně zmírnili své strádání, nebo trvat na principiálním zachování naprostého  rovnostářství (a nechat plody shnít). Režim si zvolil druhou možnost. Lze snad namítnout, že phnompenhské vedení nejspíš  nepromýšlelo všechny důsledky takového zákazu a nikdy nepočítalo  s tím, že by dodržování tohoto zákazu mohlo být vynucováno i ve venkovských oblastech sužovaných hladem. Také je pravda, že Pol Pot často hovořil o nutnosti zlepšit životní úroveň obyvatelstva. V srpnu  1976 se vší vážností  nabádal oblastní kádry, aby do společných jídelen najímali jen dobré kuchaře, „aby nikdo nemohl kritizovat kolektivismus kvůli tomu, že v jídelnách ... se vaří špatně". „Když uvaří dobré jídlo, lidé se s chutí najedí dosyta," dodal. Z tohoto prohlášení lze soudit, že mu nešlo ani tak o spokojenost nebo nespokojenost lidí, ale o to, aby  se kolektivismus nezhroutil a nenastoupil po něm opět individualismus. Zcela jistě musel vědět, že v některých oblastech řádí hladomor, protože každý týden dostával na stůl podrobná hlášení od tajemníků zón, ale bud  o tom nechtěl vědět, nebo to považoval za nepodstatné.

   Nebyla  to výjimka, ale  pravidlo. Jakmile měl volit mezi ideologickým principem  a neblahými  důsledky jeho uplatňováni v praxi, ideologie vždy zvítězila, bez ohledu na oběti, jež bylo nutné ve jménu ideálu přinést.

S vysídlením hlavního města se nejen vyprázdnily obytné domy, ale osiřely i továrny a manufaktury, z nichž pocházela značná část státních příjmů jedné z nejchudších zemí světa. Architektonické a historické památky chátraly. Pol Pot sice hned zpočátku vydal příkaz, že „krása měst musí zůstat nedotčená", ale na konci roku 1976 už nikdo nepočítal s možností, že by se do měst vůbec někdy vrátil život.  Při návštěvě salinišť u Kampotu vyšlo najevo, že  „na 5000 žen a dívek... žije v chatrných přístřešcích...  jen necelý kilometr od stovek zachovalých a opuštěných obytných domů". Rudí Khmerové  zavrhli minulost a nikdy ji nehodlali oživit.

   Vedení  mluvilo o rekonstrukci všech vesnic v zemi do deseti let, při níž měly být strženy „individualistické" domky rolníků, které  se jeden od druhého trochu lišily, a nahrazeny uniformní zástavbou malých rodinných domků, které by byly ve  všech částech Kambodže stejné. Ze  stejných důvodů rozorali a spojili  dohromady malá rýžová políčka a zeleninové zahrádky, které kopírovaly topografii terénu, a  udělali  z nich stejná čtvercová pole o ploše jednoho hektaru, pospojovaná do větších celků po stech. Nejspíš neúmyslně tak napodobili pozemkovou reformu a systém stejných polí z angkorské doby,  k níž došlo před více než pěti  sty lety. Stejně jako u jiných „inovací" režimu Rudých Khmerů měly velké družstevní lány své výhody i nevýhody: snáze se zavlažovaly a obdělávaly, ale mnohem hůře se rovnaly tak, aby se na nich dala pěstovat rýže.

   Tento  „iracionální radikalismus", jak to nazval jeden jugoslávský návštěvník, prostupoval celé hospodářství. Auta, a to včetně luxusních značek z dovozu, vesničtí kováři „zužitkovali". „Kovové součásti ... přetavili na pluhy, motor uzpůsobili tak, aby mohl pohánět čerpadlo, kola přidělali ke kárám a povozům." Často se stávalo, že pro čerpadla neměli dost benzinu a ani žádný dobytek, který by tahal káry, ale to vůbec nevadilo. Pin Yathay, který měl za Sihanukovy vlády na starosti veřejné práce, na vlastní oči viděl nákladní vozy, které skupiny mužů táhly od pobřeží do vnitrozemí. Spolu s tím, jak se režim radikalizoval, soběstačnost se stala zaklínadlem. Mechanizace se ocitla v opovržení. Pro Pol Pota byly zemědělské stroje známkou slabosti a podceňováním sil rolníků.

   Na zmar přicházely i vědomosti a duchovní bohatství. Lékaři, učitelé, právníci,  inženýři,  piloti,  elektrikáři,  námořníci  z obchodních  lodí a dokonce  i kvalifikovaní tovární dělníci, ti všichni až na pár vzácných výjimek skončili ve venkovských družstvech  a obdělávali pole, pokud vůbec prvotní selekci přežili,V Phnompenhu zůstaly v provozu pouze dvě nemocnice řízené Thiounn Thioeunnem a jeho dlouholetým přítelem In Sokhanem. Sloužily výlučně stranické elitě a cizím diplomatům. Členové ústředního výboru velmi často jezdili na léčení do Číny. Kádři v provinciích měli přístup k zahraničním lékům a totéž platilo  o některých privilegovaných  skupinách obyvatelstva. Většina lidí však  musela spoléhat  na venkovské  kliniky,  kde neškolené sestry léčily nemocné nitrožilním podáváním kokosového mléka, vitaminovými injekcemi a kuličkami s obsahem přírodních léků proti malárii. Školství dopadlo stejně jako zdravotnictví. Ping Say a jeho dva druzi dostali za úkol sepsat revoluční učebnice pro střední školy, které ovšem zatím nebylo komu  rozdávat  a  nikdy se  žákům  do rukou  nedostaly. V zemědělských družstvech a komunách se  bývalí studenti snažili dětem  vštípit alespoň základy gramotnosti a aritmetiky, ale měli  na to jen několik hodin týdně. I tato výuka však závisela na postoji místního šéfa.

   Technici a mechanici zůstali bez práce, protože je režim považoval za nedůvěryhodné. Ieng Sary si na jaře 1976 posteskl čínskému velvyslanci Sun Chaovi: „Chceme, aby továrny řídili kvalifikovaní lidé, ale narážíme na velice závažný problém.  Kromě odborného technického vzdělání požadujeme, aby tito lidé měli i správný revoluční původ. Naši nepřátelé to vědí a snaží se nám podstrčit své agenty." Krátce poté stálý výbor schválil usnesení, na jehož základě mohla v průmyslu pracovat hrstka intelektuálů. Další přibyli během let, ale v září nejvyšší vedení změnilo názor, a všechny je z továren stáhlo. Direktiva ústředního výboru nabádala:

   "Musíme zvýšit revoluční bdělost... vůči profesorům, doktorům, inženýrům a dalším technikům. Politikou strany je nezaměstnávat je ... protože by rok za rokem stále více infiltrovali naše řady... Nezaměstnáváme už ani někdejší tovární dělníky starého  režimu, pokud dobře neznáme jejich původ..."

Pol Pot měl v úmyslu vybrat a vyškolit mladé lidi, jejichž myšlení považoval za ideologicky čisté. Do  továren proto začali svážet dospívající mládež, stěží starší patnácti let.  Měli se z nich stát tovární dělníci, rádiooperátoři, fotografové a námořníci. V praxi ovšem  na venkov všechny kvalifikované pracovní síly nedeportovali, protože bez nich by továrny nemohly pracovat, V dlouhodobém výhledu se však režim hodlal bez nich obejít.

   V nové Utopii  Rudých Khmerů muselo  být zničeno všechno, co jakkoli souviselo se starými pořádky, aby mohl nastoupil nový řád a zrodit se nový, mnohem krásnější svět. Klíčem k této zářivé budoucnosti nebylo technické vzdělání, ale politická uvědomělost:

   "Jsou technické dovednosti výsledkem vzdělání a kultury, nebo jsou plodem postoje k socialistické revoluci? Jsou plodem socialistické revoluce.      Pěstováním a rozvíjením správného politického uvědomění se  lze všechno  rychle naučit... Dříve, kdo se chtěl stát pilotem, musel mít vysokou školu ... ale dnes mu stačí tři měsíce. Je zřejmé, že určující je právě politické uvědomění... Pokud se radaru týká, dokáže takový člověk zvládnout jeho obsluhu po několika měsících... Dokážeme zvládnout i námořní navigaci... Dokážeme se naučit všechno  a rychle..."

K  těmto závěrům dospěl Pol Pot již před deseti lety v „osvobozených  ohlastech". Stačí, aby si lidé osvojili správný postoj, a všechno ostatní už přijde samo. Stejně jako u metafyzických otázek i toto byla záležitost víry. Ideologie měla  přednost přede vším. Všechno ostatní bylo druhořadé...