Politicky korektní kokot (Xavier Crement)

    Nejvíc si obvykle stěžují ti nejhorší viníci.

   - Sir Winston Churchill,  mrtvý bělošský sexistický šovinista

   Nejstrašnější exploze nahromaděného kokotismu nastala na poli jazyka. Během staletí byla anglická řeč nesčetněkrát znásilněná mnoha organizovanými skupinami, které svůj mateřský jazyk přizpůsobily svým nekalým záměrům. Je s podivem, že jazyk všechny ty útoky dokázal přestát.

   Asi před 20 léty však propukl nový, mnohem soustředěnější útok - nejprve na jazyk, pak na jeho gramatiku a nakonec na naše posvátné právo jazyk svobodně používat. Zpočátku celý útok vypadal tak nevinně, hloupě a pitomě, že ho slušní a dobromyslní lidé milosrdně ignorovali. Nepochopili totiž, že šlo o začátek ofenzívy vedené zvlášť horlivými kokoty, kteří se nemínili zastavit, dokud se jim nepodaří celou naši kulturu, jež se o jazyk opírá, rozvrátit v prach a přebudovat k obrazu svému.

   První salvu vypálily feministky, které protestovaly proti dominantní úloze mužského rodu v naší řeči. Například jim vadilo, že anglický výraz pro ženu, "woman", má v kořeni označení muže, "man". I vymyslely si slova jako "policistka," "politička," "kosmonautka", "soudružka" nebo dokonce "důstojnice".

   V angličtině dospěly až tak daleko, že navrhly slova jako "woperson" (osoba ženského rodu). Je snad "woperson" existence, která po celé dny kňourá a stěžuje si na svůj těžký úděl?

   Svody měnit jazyk záhy zasáhly i jiné než feministické kruhy.

   Například mrzákovi se už dávno nesmí říkat mrzák. I invalida zní příliš sprostě, a tak se hovoří i "handicapovaných" či dokonce "jinak obdařených" občanech. Nikde přitom není vysvětleno, jak jinak jsou invalidé obdaření. Možná se naučili levitovat.

   Mne samotného zastánci politické korektnosti nejednou oslovili s žádostí, abych pro kokoty našel nové pojmenování, které by bylo citlivější k jejich kultuře. Odmítl jsem nejen proto, že kokotismus nemá s kulturou pranic společného. Nemůžu si prostě představit, že bych kokotům říkal "potrubí pro odvod odpadních kapalin".

   Snaha vytvořit jazyk, který by nikoho neurážel, může působit neškodně, dokud si neuvědomíme, že významné americké církve odpohlavnily své žalmy a v mnoha případech i Bibli! Abych parafrázoval verš z Vlajky poseté hvězdami - politicky nekorektní písně - "Kokoti kráčí dál."

   Nemusíte váhat, že první, kdo z takových kampaní začali týt, byli politikové. Možná poznali, že se jedná o práci kokotů, současně jim však muselo dojít jedno:

   Kokoti volí. A kokoti obvykle volí nekonečně subjektivněji než slušní lidé. Vždyť kdo jiný než kokot je schopný rozhodovat se při volbách na základě jediné přehnaně zdůrazněné otázky, a tím vydírat své politiky?

   I proto mě příjemně překvapilo, když jsem se doslechl, že jeden známý bělošský politik našel dost odvahy a veřejně kritizoval - a to na celostátní černošské konvenci - černého rapového hudebníka, který ve svých textech radí zabíjet policisty. Jistě je vám jasné, že všechna média po takové historické šanci přímo skočila. I když drtivá většina černochů přítomných na konvenci souhlasila s bílým politikem, zákonitě se mezi nimi našlo pár kokotů, kteří byli ochotni popohnat svou vlastní politickou kariéru a do bílého politika se pustili. Obvinili jej z bigótnosti, předsudků a rasismu.

   "Nejsou snad pobídky k vraždění policistů horší než rasismus?" ptal se jistý reportér.

   "Ne, je to jen kreativní vyjádření vzteku, který černí občané cítí," odpověděl černoch. "Musíte se naučit chápat, jak my černoši myslíme a mluvíme. Interpretujete jeho slova nesprávně."

   "Vy zase možná nesprávně interpretujete poslancův projev," zkoušel to dál reportér. "Jste si jist, že vy sám netrpíte předsudky proti bílým, že nejste rasista?"

   "Jenom běloši mohou být rasisty," odpověděl mu onen černoch. "Černoši jsou obětmi útlaku. Náš slovník neobsahuje žádná rasistická slova - jen slova utlačované minority."

   "Proč si myslíte, že výzva k zabíjení policistů je pláčem utlačovaných?"

   "Teď i vy mluvíte jako rasista," zaúpěl černoch frustrovaně. "Už jsem vám přece řekl, že jeho slova si nikdo nemůže vykládat urážlivě."

   "Já ta slova jako urážlivá vnímám," řekl reportér.

   "Jenže vy nejste příslušník utlačované menšiny, takže nemáte právo cítit se uraženě. To vy urážíte nás. Policie nás uráží. My jsme utlačovaná menšina."

   Normální inteligentní lidé by takové pokusy bránit výzvy k zabíjení policistů pokládali za neobratná cvičení v dvojí řeči - a pravděpodobně i dvojím myšlení. Z předsudků se stává košile šitá jen pro jednu rasu. Všichni ostatní mají volnou poukázku na jakékoli urážlivé chování, které je jim po chuti.

   Mortimer Przidal z Old Shatterhand Univesity k tomu říká:

   "Krvežíznivý tchoř politické korektnosti řádí v kurníku inteligentní a svobodné diskuse a vzdělání. Následkem toho mizí důslednost a spravedlnost z akadamického světa." Bohužel byl za svá slova přísně pokárán, neboť prý jimi automaticky urazil černochy, hispánce, asiaty, ženy a homosexuály.

   Až dosud se debaty o politické korektnosti omezovaly na kampusy našich vysokých škol, které se souběžně propadly na nejnižší intelektuální úroveň své historie. Avšak celkový vliv těchto debat je mnohem dalekosáhlejší. Politická korektnost se jako nevykořenitelný plevel vtírá do stylu, jakým média prezentují zprávy a vedou rozhovory, do způsobu, jakým duchovenstvo plní své povinnosti a do výběru osob, kterým politici lezou do zadku.

   Pokud se vám záměr dosáhnout společenských změn pouhou reformou jazyka zdá být vznešený, potom si uvědomte, že se za ním, jak už to u kokotů bývá, skrývají mnohem nebezpečnější plány. Reálným cílem takových snah je kontrola našeho myšlení. Té kokoti chtějí docílit, až z našeho jazyka vykoření všechna slova a pojmy, které by někomu mohly být nepříjemné.

   Dnes již například není politicky korektní mluvit o svobodě slova. Svobodné vyjádřování je totiž z definice nekontrolované, a tudíž potenciálně rasistické a sexistické. Dnes je správné mluvit o korektním vyjádřování nebo společensky senzitivním vyjádřování: svoboda slova je příliš nebezpečná, než aby nám ji kokoti dovolili.

   Jedním z míst, odkud většina těchto novinek pochází, je Blacksmith College v Massachusetts. Je to nekoedukovaná vysoká škola, kde studují pouze dívky, která se přesto ohání svým progresivním zaměřením. Škola vydala brožurku pro studentky prvního ročníku, ze které se nově příchozí mohou poučit o pravidlech korektního vyjádřování, aby náhodou neurazily některou ze starších spolužaček.

   Uvedu některá hesla ze zmíněné brožurky:

   Žena - oběť mužské nadvlády ve společnosti.

   Sexismus - nástroj, kterým muži ovládají ženy.

   Sex - příjemná činnost, kterou si lze nejlépe užít s jinou ženou, neboť jen žena pochopí partnerčiny pocity. O některých ženách se ví, že to zkoušely s muži, vždy to však skončilo otřesným zážitkem a znásilněním.

   Očumismus - taktika, kterou muži degradují ženy prostřednitvím toho, jak se na ně dívají, tj. s pohlavní žádostí v srdci. Obětí očumismu není krásná blondýnka s postavou Dolly Partonové, ale nevýrazná Jane, která vedle ní sedí v lavici, a která se ve srovnání s ní cítí zostuzena a ponížená.

   Blacksmith College se rovněž proslavila, když svou stálou profesorkou jmenovala Robertu Katovou. Ta vede katedru afroamerického feminismu a jejím nejznámějším dílem je kniha "Dějiny ženstva" - revizionistický přehled dějin světa.

   K vrcholům se dopracovala už v prvním díle, O původu prudů, v němž přesvědčivě dokazuje, že černošské ženy byly po staletí utlačovány mužskou verzí historie. Proto se zhostila namáhavého úkolu a převyprávěla dějiny tak, aby neurážely žádnou z minoritních skupin. Celkem otevřeně přiznává, že nic z toho, co ve svých dějepisných dílech popisuje, se nikdy nestalo, současně však - jako každý správný kokot - zdůrazňuje, že na vědecké správnosti nijak nezáleží: "Příslušníci menšin, kteří budou studovat v mé knize, získají díky vysoké škole mnohem zřetelnější pochopení, kdo jsou a kam míří."

   V dějinách podle Katové se například americká Válka za nezávislost stává Válkou za pokračující útlak, neboť se po jejím skočení posty, které dřív zastávali bílí muži, obsadili jiní bílí muži. Historický fakt, že Američané porazili Angličany a zahájili tak rozklad obrovského impéria, je podle Katové triviální:

   "americký muž se nijak neliší od anglického muže - vím to z vlastní zkušenosti."

   Sám jsem politickou korektnost a její dopady pocítil na vlastní kůži. Svého času mě pozvali, abych promluvil na sympoziu o revolučním myšlení, které pořádala Státní universita ve Wydlokoff. Když na mně přišla řada, prezentoval jsem svou představu dějin jako sérii krizových či přelomových událostí, které vyprovokovalo zvlášt do nebe volající chování kokotů, jež donutilo slušné lidi, aby povstali a kokotů se zbavili. Jako prvý příklad jsem uvedl krále Jana a Magnu Chartu. Dokázal jsem, že tento dokument - který je jádrem našeho právního systému - poprvé omezil dosavadní božské právo králů na neomezenou vládu, protože šlechticové těch časů přestali snášet kokotské chování svého panovníka.

   Americké kolonie se obdobně vzbouřily proti Anglii, protože je unavili monarchističtí kokoti, kteří od nich neustále vybírali daně bez jejich souhlasu. Rozpad Sovětského svazu způsobil v podstatě stejný fenomén - milióny slušných Rusů nechtěly nadále snášet kontinuální buzeraci ze strany komunistické věrchušky a byrokracie. Proto můžeme být vděční za kokoty, dokud budou slušní lidé vyhrávat. Pouhá hrozba kokotismu je obvykle dostatečným podnětem, který slušné lidi sjednotí v úsilí o změnu k lepšímu. 

   Nakonec jsem přednesl názor, že největšími kokoty posledních 100 let byli Marx a Lenin, kteří tvrdili, že chtějí pomáhat lidem, ve skutečnosti však pomohli jen sami sobě k moci a současně tyranizovali miliónové národy. Myšlenky, které kázali, sice vypadaly krásně, sami však neudělali nic, co by prostému člověku nějak pomohlo.

   Protože jsem dobře věděl, ke komu mluvím, nechal jsem si tento postřeh až na samotný závěr svého vystoupení. A dobře jsem udělal. Většinu mého přednesu provázelo sborové "bůůů". Když nastal čas na diskusi, pokoušeli se mě někteří zúčastnění umlčet hromadným skandováním "pra-se, pra-se", ale já měl mikrofon a mohl jsem je ignorovat.

   Jeden z dalších řečníků mě bez zaváhání označil za bílého šovinistu, přestože všichni ti, které jsem obvinil z kokotismu, byli běloši. Ještě později mě někdo nazval sexistou, protože jsem prý mezi kokoty nezahrnul jedinou ženu! Vůbec nejhorší však bylo, že mi vytkli prosazování nebezpečného ideismu - seznámil jsem prý posluchače s novými myšlenkami (v tomto případě navíc urážlivými) a nutil jsem je myslet! Vysvětlili mi, že ideismus je nebezpečný - zvláště ve vysokoškolském prostředí - protože mladé lidi, kteří se podobných shromáždění účastní, nutí myslet, a tak jim brání reagovat emotivně a spontánně. A protože po svém boku nemají zkušené učitele, kteří by jim vše náležitě vysvětlili, mohli by se dostat do zmatků. Nebo by mohli, což by bylo vůbec nejhorší, začít zpochybňovat ostatní myšlenky, které jim jsou ve škole servírovány.

   Následkem tohoto politovánihodného incidentu uzákonila univerzita nová pravidla řeči a chování na půdě kampusu. Členové pedagogického sboru v něm byli mimo jiné oprávněni umlčet každého řečníka, který by studenty konfrontoval s "vnějšími vlivy", a tak by jejich mozky zatěžoval radikálními myšlenkami. Zda byl dotyčný řečník podobně jako já ke svému vystoupení pozván, na tom nezáleželo.

   Později jsem se dověděl, že mě na sympozium pozvala jistá klika profesorů, která tím sledovala tajný cíl. Doufali, že okolo mého vystoupení propuknou spory, kterých využijí jako záminku k zavedení oněch nových pravidel omezujících svobodné myšlení. Ti kokoti mě převezli!

   Prohrál jsem bitvu, ale neprohrál jsem válku. Šéfredaktor tamních městských novin, napravený kokot, který si mě hluboce vážil, mě vyzval, abych na titulní stránku jejich listu vylíčil svou verzi události. Napsal jsem tedy článek, ve kterém jsem vysvětlil svou myšlenku a popsal, jak byla přijata. Poznamenal jsem, že kdybych podobnou řeč přednesl na kterékoli vysoké škole v zemi o 30 let dřív, byl bych odměněn frenetickým potleskem. Potom však, pokračoval můj článek, se kokotům podařilo přeměnit naše vysoké školy v intelektuální gheta - a téměř na nich znemožnit jakékoli svobodné myšlení. Svobodu nahradili prudérností, na místo pochopení dosadili předsudky. A začali pronásledovat ty lidi, kterých by si měli vážit jako hrdinů.

   Dodal jsem, že pokud nás trápí prudérnost, jako že ano, pak je jisté, že větší prudérností problém nevyřešíme. Jestliže nás obdobně trápí nespravedlnost, pak větší nespravedlností problém nevyřešíme. Potřebujeme odvážné a vyspělé myslitele, ne intelektuální kokoty. kteří si myslí, že když před problémy zavřou oči, problémy pominou.

   Můj článek místní kokoty rozpálil jako terpentýnové čípky. Po nějaký čas musela můj dům i kancelář střežit policie. Bylo to děsivé, ale měl jsem skvělý pocit, že jsem proti těm kokotům vypálil jediným střelivem, které jim může ublížit - pravdou!

   Proč má slova kokoty tolik vyvedla z míry? Protože věděli, že mám pravdu - a že jsem mluvil o nich. Zastánci politické korektnosti (nebo kulturní senzitivity, což je synonymum pro totéž) jsou megakokoty moderní společnosti. Daří se jim obratně zneužívat současný celospolečenský trend napravování křivd, kterými menšiny po staletí trpěly. Slušní lidé by se mohli strhat, aby takové křivdy odčinili - a kokoti to ví. Jenže slušní lidé budou ustupovat jen po určitou mez. Přijde den, kdy na sebe kokoti svým jednáním prozradí, jak jsou směšní a trapní, a slušní lidé je nakopou do zadku.

   Až do té doby se můžeme těšit na postupující myšlenkovou sterilitu našich vysokoškolských kampusů. V současnosti jsou samotné základy našeho vzdělání kritizovány jako rasistické a sexistické. Shakespeare prý na své místo v učebnicích literatury nemá o nic větší právo než autoři hinduistických rukopisů a eskymácké pohádkářky.

   To vše je intelektuální barbarství, se kterým se nesmíme smířit.

   Nastal čas, aby si slušní lidé uvědomili, jaký jed vydechují naše vysoké školy. Ve jménu intelektuální svobody zasviňují základní kurikulum. Ve jménu intelektuální poctivosti přepisují historii. Ve jménu osobních svobod dělají z generace slušných mladých lidí ohavné rasisty, sexisty a ideisty!

   Pod vlivem svých zkušeností jsem zorganizoval nátlakovou skupinu zvanou "Skoncujme s Definitivami pro Kokoty" (SDK). Pobočky pracují na mnoha vysokých školách - přestože je zakázali jak na Blacksmith College, tak na Státní universitě v Wydlakoff. Činnost SDK lze rozdělit do čtyř oblastí:

   1) Zveřejňujeme všechny incidenty, při nichž došlo k omezení práva na svobodné vyjádřování studentů, učitelů nebo pozvaných řečníků, případně pošlapání jiných akademických svobod.

   2) Poskytujeme útulek profesorům a studentům, na které dotírali bojovníci za politickou korektnost. V některých spřízněných kampusech jsme dokonce otevřeli koleje, kde tito lidé mohou žít.

   3) Vybízíme absolventy universit, aby finančně nepodporovali své domovské instituce, pokud ty jakkoli omezují akademickou svobodu.

   V případě škol vlastněných a financovaných státem lobbujeme přímo u poslanců, aby školám omezujícím svobodu myšlení proporcionálně omezili rozpočty.

   4) Protestujeme proti udělování profesur kokotům, kteří prosazují myšlenky politické korektnosti.

   Vyzýváme všechny slušné lidi, aby obohatili naše řady. Čím víc nás bude, tím lépe budeme slyšeni. Nezapomeňte, že ti kokoti se chystají vymýt mozek i vašemu synovi či vaší dceři. Nebo snad něco takového chcete? To bych se divil.

   Se svobodnou myslí neradno škoda plýtvat.

POLITICKY KOREKTNÍ KOKOTI

   1.      Rapoví hudebníci, kteří opěvují vraždění.

   2.      Lidé, kteří o uvězněných zločincích mluví jako o "bojovnících za svobodu".

   3.      Lidé, kteří o rabování během pouličních nepokojů mluví jako o "redistribuci bohatství".

   4.      Lidé, kteří si myslí, že názvy sportovních týmů jako "Rudokožci z Atlanty" jsou rasistické.

   5.      Marxističtí profesoři, kteří tvrdí, že světový komunismus se rozložil vinou kapitalistického spiknutí.

   6.      Teologové, podle kterých byl svatý Pavel sexista.

   7.      Žurnalisté a další publicisté, kteří používají politicky korektní žargon, přestože tím znásilňují základní gramatická pravidla.

   8.      Žurnalisté a další publicisté, kteří používají politicky korektní žargon, protože tím znásilňují základní gramatická pravidla.

   9.      Lidé, kteří se nás snaží přesvědčit, že neexistují rozdíly mezi mužem a ženou. Spadli snad odněkud z vesmíru, nebo odkud vlastně?

   10.     Národní svaz žen.

   11.     Každý, kdo se ohání svými "právy", aby někoho jiného o jeho práva připravil.

   12.     Lidé, kteří o pouličních nepokojích a rabování hovoří jako o "vzpouře" nebo "povstání".

 Z knihy:   MUDr. Xavier Crement - KOKOTI JSOU VĚČNÍ